Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Začetl jsem se do knihy Caroly B. „Ti, kteří létají“ a těšil jsem se, jak se zase krásně rozčílím - jako vždy, když se setkám s jejími pracemi. Na obálce se dokonce praví, že šokovat měšťáky je autorčina nejmilejší záliba. Byl jsem zklamán. Tato kniha rozhodně nikoho neburcuje a nešokuje. Spíš nudí a uspává. K tomu, abych se prokousal devadesáti stránkami, jsem musel zmobilizovat veškeré své síly.

       Něco podobného bylo napsáno už stokrát, lépe a stručněji. Příběh je o tom, jak je špatný technický pokrok a jak je bezvadné pobíhat v bederní zástěrce po úbočí soptící sopky. Na tomto místě bych se měl pokusit převyprávět děj, ale uvědomil jsem si, že to není v mých silách. Neustále se tam někdo plaví od ostrova k ostrovu bez zjevného důvodu, v mezičasech se přátelí s domorodci, pobíjí piráty a osvobozuje princezny. Po logickém ději ani stopy (že by v tom byl ten punk?). Vyskytují se tam vznešení domorodci, hnusní otrokáři, naivní cestovatelé, trosky staré civilizace a draci (tady se trochu vnucuje podobnost s románem Anne Mc Caffreyové „Dragonflight“). Děj je prosycen filosofií na úrovni třetí třídy základní školy o tom, jak věci ovládají člověka a jak je ošklivé mít dva páry bot, když člověk přece může nosit jen jedny. Aha. Ještě, že nám to autorka řekla. Mimochodem, domorodci vůbec nelpí na věcech, ale když jeden z nich má sundat zlatý náramek, málem ho trefí šlak. Zajímavé je, že o několik stránek dál ho ochotně smění za stádo žen. Inu, chtíč je silnější než předsudky.

       Autorka typicky ženským způsobem odsuzuje války a boje jako nemorální, ale manipulace s psychikou člověka jí připadá naprosto správná, zvlášť, když to dělají hlavní hrdinové. Přesně ve stylu „my můžeme všechno, my jsme Rychlé šípy“.

       Něco jako psychologie se v této novele vůbec nevyskytuje. Hrdinové, ať už jsou to silné ženy nebo hloupí muži, jsou zmítáni dějem a je velice obtížné odlišit jednoho od druhého. Měl jsem pocit, že všichni ostrované se jmenují stejně, nebo podobně (Hao - Hoa, Sger - Sig). V půlce novely jsem se pokusů o identifikaci vzdal. A ono je to stejně jedno, všichni jednají stejně, shodně se zažitými klišé, ostrované se neustále děsí nad odporností civilizovaných lidí, námořníci hrdinně zničí hordu pirátů (každý přesně jednoho jedním typickým způsobem), princezna je osamělá, sužovaná despotickým otcem-tyranem, který samozřejmě špatně skončí, a hlavní hrdina pronáší sentence ve stylu „Má drahá, poněkud se mi vzdalujete“ poté, co jeho manželka trhá zuby krvavé maso a tyká si se záhadnými ostrovany.

       Autorka bez berličky feminismu evidentně není ve své kůži. Feminismus zde jen probleskuje tím, že těhotná žena skope nejsilnějšího válečníka na ostrově a všechny vyšší mocnosti jsou ženského rodu a samozřejmě dokonalé.

       Carola B. tuto svou práci prohlásila za steampunk. Na celých devadesáti stránkách (o dvou ilustracích nemluvě) jsem nenarazil na nic, co by jen vzdáleně odpovídalo zmíněné definici. Je to typická česká fantastika bez chuti, bez zápachu, bez nápadu.

       Jestliže budete mít přečtenou celou knihovnu a bude vás čekat nudná dvouhodinová cesta vlakem, můžete se pokusit zdolat ty, kteří létají. Ale spíše bude lepší dívat se z okénka.