Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Vždycky je dobré poučit se od jiných, je-li z čeho. Dějí se to u nás věci prapodivné, nicméně ani tady za oceánem se nevyhli rozdělovacím mániím a tak se tam podívejme. V pondělí 26. října bylo rozhodnuto o budoucnosti Kanady, nikdo ale neví, o jaké. Copak se to děje? Je už to pěkných pár let, co se francouzští kanaďané, žijící převážně v Quebecku, začali cítit utlačovaní anglofonní většinou. Chtěli větší autonomii, větší práva k zajištění přežití a podobné věci, o kterých snad není třeba se rozepisovat, jen nebyli tak hlasití a divocí jako někteří jiní. Federální vláda (Kanada je také federace) s nimi začala jednat, a jestli neumřeli, jednají dodnes. Asi před rokem se usnesli na nějaké dohodě, uspořádali referendum a Kanaďané řekli ne. I jednali znovu a výsledkem byl tzv „Charlottetown Accord“, návrh nové ústavy.

       Tento návrh měl zachovat Kanadu a uspokojit Francouze zároveň, přidaly se i jiné „utlačené“ skupiny a výsledek podle toho vypadal. Dle nové ústavy se měla ustanovit druhá komora zatím jednokomorového parlamentu, tzv. Senát, v němž by měl Quebeck zaručeno minimálně 25%, dále se tam Quebecku zaručovala jedna třetina v Nejvyšším soudu, domorodé obyvatelstvo by dostalo širokou autonomii a podobně. A tak se v průběhu dvou let chystalo již druhé referendum. Samozřejmě se vytvořily lobbistické skupiny, Yes Committee (podporovaný současnou vládou) a No Committee, poslední měsíc jsme tady přímo utopeni v provoláních a agitaci. Čekalo se vítězství Yes skupiny, neboť tato odpověď byla často vykládána jako „Ano, chci, aby Kanada zůstala jednotna“. O to větší bylo překvapení, když 56% Kanaďanů volilo No.

       Vláda tedy dostala odpověď, otázkou zůstává, jak ji interpretovat, neboť pohnutky k této volbě se lišily přímo nebetyčně. Protože návrh nové ústavy byl kompromisem, odmítli ji jak agresivní Francouzi, kteří by rádi viděli Quebeck samostatný, tak demokraticky založení Kanaďané, kteří by rádi viděli Kanadu pohromadě, nehodlají však za to platit tak draze. Svou roli v referendu sehrály i jiné faktory, které s Quebeckem přímo nesouvisí. Jedním z nich je nechuť Kanaďanů (hlavně bílých) dát domorodému obyvatelstvu další práva. Indiáni jsou totiž v Kanadě v ještě lepší pozici než Romové u nás. Každý rudoch dostává státní příspěvek dle počtu členů rodiny, a to i když pracuje. Ostatní Kanaďané nedostávají nic, snadno si tedy představíte pocity bělocha, který pracuje s Indiánem v dílně, na výplatu dostanou oba $1,800 měsíčně a běloch ví, že Indiána čekají doma další čtyři tisícovky, neboť má tři děti. Na Indiány to má stejný vliv jako na Romy u nás, spousta jich prostě nepracuje, stahuje se do měst a tam chlastá. V každém kanadském městě jsou oblasti, kterými se jen projíždí v zavřeném autě. Tady v Edmontonu ubodal minulý měsíc Indián dvanáctiletou holčičku, nelíbila se mu. Jeho advokát zahrál na strunu vykořisťovaného a vybíjeného národa a trest byl směšný, běloch by to dostal za vykradení domu. Samozřejmě jsou i slušní rudoši, ale ti až na vyjímky zůstávají se svým kmenem v rezervaci. Není jim tam špatně, stát jim tam staví továrny a domy a mají i jistou samosprávu.

       Dalším významným důvodem pro hlasování proti byla celková nechuť Kanaďanů k současné vládě, hlavně ministerskému předsedovi. „Ten rošťák Mulroney“ je u vesla teprve pár let, stačil už ale Kanadu dokonale potopit, však už na něj byly spáchány tři atentáty. Začal tím, že zavedl GST - Goods and Service Tax. Ke každé platbě za věc či službu se připočte 7%, které jdou do státní pokladny, holičem počínaje a koupí domu konče. Jestliže výrobce auta koupí pneumatiku od někoho, kdo na ni koupil kaučuk, tak si zákazník připíše 7 procent třikrát, protože žádný z dodavatelů to přece nebude platit ze svého. Výsledkem je drastické zdražení na jedné straně a bankroty na druhé, protože malé podniky či obchody si to nemohou dovolit. Za první rok po zavedení GST zkrachovalo 65000 malých byznisů. Státu to ročně přinese devět miliard, z nichž sedm se utopí v byrokracii s GST spojené. Dalším lidumilným činem této vlády je smlouva o volném obchodu. Jedna už byla uzavřena s USA, což přineslo další vlnu bankrotů, neboť výroba v Kanadě je dražší než ve Státech (např. topná sezóna trvá v Kanadě asi osm měsíců). Druhá smlouva zahrnující celou Severní Ameriku (tzv. NAFTA) se připravuje a nikdo si nedělá iluze o tom, co udělá příliv levné pracovní síly z Mexika s místním průmyslem. Radují se jen superboháči, ti mají kapitál všude a na smlouvě jen vydělají. GST se už asi Kanada nezbaví, hodně lidí ale doufalo, že když vládě už podruhé zamítnou velký projekt, půjde tato od válu a alespoň NAFTA padne.

       Kanada má tedy odpověď na referendum, a jak vidno z výše napsaného, může si to vykládat snad každý ve svůj prospěch, což také s oblibou činí. Co bude dál, nikdo neví, jasné je snad jen to, že Charlottetown Accord padl. Srovnání místního dění s událostmi v ČSR naznačuje, že referendum tam by spíše uškodilo než pomohlo. Kanaďané nemají státoprávní války, měli jasně definovanou otázku referenda (návrh ústavy dostal každý Kanaďan domů), a přesto není o nic jasněji, než bylo předtím. Kdyby referendum řeklo „Chci, aby ČSR zůstala pohromadě“, byly by představy hlasujících ANO ještě roztříštěnější než šiky Kanaďanů volajících své ne. Co by pak s tím dělali Klaus, Mečiar a spol., ví snad jen Bůh, a jestli neexistuje, tak nikdo.