Interkom: Děs vskutku děsný

Když jsem se před nedávnem „rozněžnil“ nad Ledovou společností z nakladatelství Najáda, mněl jsem nejinak, mež že to už je ono bájné, v kalných hlubinách „neumění“ pouze tušené dno spisovatelského řemesla. Nuže jak se zdá, dna není a Najáda dostala konkurenci. Je jí nakladatelství Kredit, edice Buldok. Dle reklamního dodatku slibuje chrlit čtyři knihy měsíčně, a to v řadách Dobrodružství a romantika, Stopy hrůzy a Sladké snění. Inu, proč ne... Následující řeč bude o dílku Barbary a Scotta Siegelových Půlnoční děs řady (jak jinak) druhé. V originále vyšlo roku 1991 v celkem známém newyorském nakladatelství Pocket Books. Vzpomínám, jak jsem dříve, zahlédnuv čas od času tyto vzorové pejprbeky u známých, navrátivších se zpoza Velké louže nebo Železné opony (či o něco později na pultících tehdy ještě nezkrachovavších antikvariátů), toužil si je také přehltnout v domnění, že si tím jaksi dodám na světovosti. Když jsem pak spatřil první tuto „knížku do kapsy“ v češtině, zvědavě jsem po ní sápl, konaje tím ve svém domnění - nikdy přece není pozdě - onen krok ke světovosti.

Abych neprozrazoval příliš (pokud se to v tomhle případě vůbec dá): Chlapec Andy se ocitá v zemi duchů zemřelých lidí a jakýchsi duších mutantů vládnoucích strašlivými schopnostmi. Před prvými se skrývá, s druhými pak vede boj o návrat mezi lidi, a to za pomoci dříve zesnulé přítelkyně, nyní pochopitelně duchyně (dušky, duchny?) Elizabeth a nového přítele, sekerou vyzbrojeného ducha neandrtálce Makashy. Něco jako logika, dějové souvislosti či dokonce vypravěčské umění jsou pravděpodobně v intencích celého příběhu přítomny rovněž v dušní podobě - existují-li, tak pouze v živáčkovi unikající podobě. Ostatně „proč“ i „jak“ nejsou důležitá. Tady jde o jediné, za každou cenu, bez valného ladu a skladu vršit akci na akci podle osvědčeného schématu: sotva během (libovolné) kapitoly naši braši zmůžou jednu hrůzu a chystají se úlevně vydechnout, v poslední větě (téže kapitoly) na ně padne svrab ještě hroznější atd atd. až k vítěznému konci. Ale co to povídám! Když už totiž příběh dosáhne rozměru, kdy jeho hmotnou (bezdušskou, ale i bezduchou) realizaci možno rozměrově jakž takž považovat za knihu, dostaví se nikoli konec, jak by naivní čtenář najmě od příběhů tohoto druhu byl očekával, nýbrž jakýsi „happy non-end“. Náš neutahatelný rečík strne jako právě doběhlá Kopélie či jiné pimprle na péro; děj se zastaví náhle a prakticky uprostřed slova jako když děda na Hradčanském náměstí přestane točit flašinetem. Potřebným natahovacím pérem pak budiž 25 korun na další díl.

Chápu, ne každý příběh může být originální, a samozřejmě v branži fantasy už vůbec ne hodnověrný. Přinejmenším co do kulis (čili ireálií). Měl by však být alespoň přijatelně napsaný. Když však neandrtálec prohlásí: „Já být jeskynní muž, žádný vědec...“, když se ve vrcholném nebezpečí naši nrozhodnou, že musí okamžitě něco udělat, atd. atd., pak to svědčí o vskutku ubohém řemesle spisovatelském (a-nebo překladatelském).