Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Nemohla jsem jet na Dracon! Ke své velké lítosti jsem o draconském víkendu musela místo příjemné relaxace hovořit seriózně o SF, tvářit se akademicky a pekelně se soustřeďovat, abych postřehla, oč jde v anglicky vedených debatách na téma umění, společnost, odpovědnost umělce, literatura atd. atd.

       No, ale ta lítost mě rychle přešla. Bylo to zajímavé. Šlo o konferenci na téma literatury východoevropských zemí v podmínkách transformace společnosti, kterou pořádala londýnská univerzita, přesněji School of Slavonic and East European Studies. Na organizaci konference se podílela paní zvaná Elizabeth Maslen, která se zajímá o SF a pojala úmysl začlenit do programu mezi vrcholně seriózní literárněvědná témata také blok o science fiction. Přes Cyrila Simsu získala kontakty na taková individua jako na mě, Piotra Cholewu z Polska nebo Bridget Wilkinson z Británie.

       Myslím, že se to vcelku podařilo a že literární vědci (kteří tam jinak byli) se o SF dozvěděli ledacos zajímavého.

       

       A teď hezky popořádku, cestovní deníček.

       Pátek 4.12: Přilétám na letiště v Heathrow asi v devět večer, takže už nestihnu zahájení, recepci a proslov Josefa Škvoreckého. Ubytovávám se na studentské koleji, kde mám příjemný ajnclík a zajištěnou stravu (zejména mě fascinují anglické snídaně).

       Sobota 5.12.: Odebírám se do universitní budovy. Konference má kolem padesáti účastníků a koná se v jedné učebně a foyer, kde se hovoří a popíjí se káva (po skončení programu pak víno). Setkávám se tu s Bridget, Piotrem (který se sem přesunul hned po Hillconu v Rotterdamu, kdežto já jsem se poněkud neprakticky mezitím vrátila do Prahy), pak se Slavenkou Miljevic, hlavní organizátorkou této konference (je to velmi vytížená, velmi milá a velmi krásná žena jižního středomořského typu), a pak se svým „discussantem“ - tj. člověkem, který má komentovat to, co budu říkat. Chvíli se bavíme anglicky a pak na mě najednou vybafne slušnou češtinou, což mi způsobí opravdový šok. Podobně mě přítomní Angličané překvapí ještě několikrát.

       Během přednášek identifikuji Josefa Škvoreckého, Miroslava Holuba a Martina Hilského. My scifisti přicházíme na řadu v sobotu odpoledne. Piotr má trému, ale jeho přednáška je hezká - o tom, jak polská SF vždycky něco kritizovala a dnes kritizuje ty hrozné katolíky. Bridget s ním nesmírně seriózně diskutuje. Potom čtu svoji přednášku (dovedenou k dokonalosti Cyrilem a pak ještě připomínkovanou Jardou Olšou, takže se jí myslím nedá vytknout žádná nepřesnost). Elizabeth Maslen mi říká, že to bylo hezké, a pak se ke mně hlásí pan Škvorecký a říká mi, že přednášel SF profesionálně, že zná Pavla Noska a spolupracuje na vydávání Lovecrafta. Je strašně sympatický, pročež mu budu do Toronta posílat Interkom.

       V sobotu večer je narozeninový mejdan u Caroline Mullan (další hyperaktivní londýnská faní). Chystám se tam jít s Bridget a Piotrem, ale při představě dvou stovek lidí, kteří se skvěle baví anglickými vtipy, kterým nerozumím, a dlouhé cesty na předměstí a zpátky nakonec zkolabuji únavou a jdu spát.

       Neděle 6.12.: U snídaně se bavím s Miroslavem Holubem. Je taky strašně sympatický a navíc je znát, že je to přírodovědec (takže pro mě jakožto molekulární bioložku má zvláštní intelektuální appeal). Na konferenci hovořil o dorozumění mezi umělci za totality, velmi působivě. Slíbil, že přijede na Parcon do Šumperka, na což se upřímně těším.

       Jinak jsou na pořadu témata holocaustu a židovské literatury, poezie, překladů. Později při víně do mě Bridget hučí, že Rumuni (zejména Mironov) nejsou tak zlí, jak si myslím. No, nakonec netvrdím, že jsou zrovna zlí. Připadají mi - přesně řečeno - otravní.

       Pondělí 7.12. Mám den volna, je hezké slunečné počasí, a tak bloumám po Londýně. Šla bych do Toweru, ale je tu příšerná fronta. Očumuji v Soho a vracím se na kolej na oběd. Tady zjišťuju, že nemám nejen lístek na oběd, ale ani peněženku - a dochází mi, že proto se v metru kolem mě tak divně motaly ty podivné italské týpky! To je teda průšvih! Ale naštěstí mi zbylo na metro na letiště, a tak můžu přežít do konce pobytu bez problémů: odpoledne si jdu prohlédnout Museum of Mankind, kde jsou dvě opravdu strhující expozice - jedna o Africe, která měla už dávno v historii impéria s naprosto dokonale rozvinutou kulturou (evropocentristi, rděte se studem), a jedna o Mexiku, kde se slaví Dušičky velice veselým rejděním s kostlivci, obětuje se zemřelým, všechno je vyvedené v pestrých barvách, tančí se, všichni se radují, kostlivci a ďáblové z papírmašé s pestrými květinami a spoustou jídla tvoří dohromady cosi jako karneval... je to fascinující, ale člověk se do toho dost těžko vžívá.

       Úterý 8.12.: Netušila jsem, že stihnout odlet letadla v 7,25 může být problém, ale ukazuje se, že ano. Metro začíná jezdit až před šestou a na Heathrow mu to trvá hodinu - a to mám ještě štěstí, že moje kolej je v těsné blízkosti linky metra, která tam přímo jede. Proto byla ta letenka tak levná!

       Ale všechno proběhne v pohodě a před polednem už jsem v Praze, kde je strašně studeno a nevlídno proti sluníčku a teplu v Londýně.

       

       Doma se na mě valí divoká směs informací - hromady korespondence, děti zlobí, pes má nějakou divnou psychózu, kňučí a chodí pořád s pískacím gumovým zvířátkem v hubě - asi jde o falešnou březost, anebo o frustraci z toho, že ho nikdo nevenčí.

       Nestačím to ale pořádně vnímat, protože hned ve středu ráno nastupuji do nemocnice na operaci křečových žil.

       Čtvrtek 10.12.: probírám se z narkózy a kulhajíc se špacíruju po nemocnici, dokud mi zděšený personál nesdělí, že v den operace se nevstává!

       Pátek 11.12.: Zjišťuju, že mám úplně modrou a rozsekanou nohu. Teď se konečně můžu vžít do toho, jak se cítil Conan nebo někdo podobný po menší potyčce (zvlášť když jsem v létě s Carolou Biedermannovou jezdila na koni - teď už můžu odpovědně psát fantasy!).

       Neděle 13.12.: Vracím se domů a málem mě sklátí mrtvice - není nakoupeno žádné jídlo, ale zato v dětském pokoji není kam šlápnout: všechno je pokryto souvislou vrstvou rozsypané sádry, úlomků, odlitků, rozlemtaných vodovek, špinavého prádla, obalů od čokolád, rozstříhaných papírů, hraček, učebnic, léků, ozdobných obalů, vánočních dárků... Kuba začne cosi hledat a smíchává přitom špinavé ponožky a nakousané sušenky... a František flegmaticky konstatuje, že jeden člověk to prostě nemůže zvládnout, a sedí u počítače a dělá si pořádek v disketách. - Panebože, zajímalo by mě, jestli ty mužský by skutečně bídně zahynuli ve špíně a hladem, nebo to jen tak předstírají!