Interkom: Od našeho kanadského dopisovatele

Svou velikou cestu za oceán jsem začal v pátek večer na náměstí I.P.Pavlova, odkud mají tu pochybnou čest odjíždět autobusy cestovní kanceláře Bohemiatour. Čekal jsem něco komfortního a musím přiznat, že přistaveným Ikarusem jsem byl trochu zklamán. Když jsem však zjistil, že nás v něm jede pouze asi sedm, pohodlně jsem si lehl na čtyři sedadla a spal bych až do Frankfurtu, kdyby po mě nechtěl nějaký otrava pas. Když mi přibližovadlo zastavilo v časných ranních hodinách přímo u letištní haly, cítil jsem se báječně a těšil jsem se na den a půl strávený na největším evropském letišti. Z domu jsem si vezl dostatečnou zásobu poživatin, ba i tvrdou měnou byl jsem vybaven, pro případ nudy posloužil by mi walkman.

Nejprve jsem si dal zavazadla do úschovny (deset marek, měl jsem slzy v očích, ale šedesát kilo jsem s sebou tahat nehodlal), pak jsem se snažil zjistit, co mě vlastně v nedělní poledne čeká, neboť jsa socialistickým člověkem zápecním absolvoval jsem pouze cestu z Prahy do východní Germánie a procedura v prázdné Ruzyni se mi tváří v tvář kvasem kypící Frankfurtské letištní hale zdála nepříliš dobrou průpravou. Záhy jsem zjistil, že tady to funguje ještě jednodušeji, a potěšen vrhl jsem se do klokotu kolem. Letiště je tak veliké, že by se tam vešel celý matfyz a rektorát k tomu. Třípatrové parkoviště je chabou předehrou ke třem dvoupatrovým halám hravě pojímajícím desítky aerolinií, restaurace, obchody a letecké muzeum, vše je propojeno umně propletenými chodníky a chodbami a eskalátory a pulsuje to životem od rána do večera. Všechno je propracované a vymyšlené, aby to fungovalo rychle a správně. Přijíždíte-li autem, už na příjezdové cestě vám počítač vypíše na tabuli, které parkoviště je volné, z auta se bágly naloží na vozíky a už se to veze až do letadla. Pro cestovatele-začátečníka to ovšem tak jednoduché nebylo, nejprve jsem dlouho hledal půjčovnu vozíků, než jsem zjistil, že se prostě loví u front, pak jsem zase nemohl najít úschovnu, neboť anglické nápisy se na orientačních tabulích nedaly skorem rozeznat, jak byly malé. Taky jsem přemýšlel, jak se s tím vozíkem dostanu po eskalátoru nahoru, ale on má na podvozku zuby a hravě to zvládl.

Samozřejmě první, co jsem udělal, byla návštěva místního leteckého muzea. Připomene se již při vstupu, neboť v hlavní letištní hale visí ze stropu Spirit of St. Louis a von Richthoffenův Fokker Dr.I. Muzeum samo rozkládá se pak na galerii v prvním patře haly, kde jsou fotky a pokecy (jen v němčině, barbaři Germánští) a taky pár letadel z dob do druhé války (Foker D.VII, Albatros D.I), po téhle předehře pak následuje hlavní chod na střeše letištní budovy. Ta je tak komplikovaná, že prohlídka této části je vlastně několikakilometrovou tůrou po ochozech a prostranstvích. Všechno je zaplněno obrázky a popisy a také letadly, jmenovitě stará dobrá Dakota DC 3, třímotorový Junkers Ju-52/3, ruská An 2, obrovský Sikorski 58 a pár proudových stíhaček (De Havilland DH 111 Venom, Fiat G.91, F 84 Thunderjet), mé strdce labužníka pak usedalo nad Heinkelem He 111 z druhé světové. Aby se snad turista příliš neuchodil, jezdí tam dokola malý vláček, a když se tím ježděním unaví, může se posadit u některého z občerstvovacích míst.

Tato jsou situována vždy oprostřed veliké plochy zastřešující terminály, takže si návštěvník může třeba koupit něco k zakousnutí a pak ze vzdálenosti dvaceti metrů sledovat, jak cestující nastupují, letadlo nahazuje motory a pak odjede na zhruba půl kilometru vzdálenou ranvej, z níž odlétá do světa. Strávil jsem na jednom takovém místě asi čtyři hodiny, pořád bylo na co se dívat. Vystřídalo se tam nejméně dvacet typů letadel, od malých dvoumotoráčků až po Jamba. Trochu mě mrzelo, že na Frankfurt nelítá Concorde, ale člověk nemůže mít všechno. Hlavní přistávací dráha vede hned kolem vyhlídky, takže má člověk při pohledu na přistávající letadlo pocit, že se žene přímo na něj. A je to nádherný pohled, když se Boeing 747 blíží na minimální rychlosti k prahu dráhy, až se zdá, že stojí, podvozek vytažený a celý se hemží přistávacími klapkami, vypadá to, jako když horský orel dosedá na hnízdo. Provoz je tam vskutku pořádný, přistávalo tam zhruba jedno letadlo za 45 sekund. Většinou jedno zrovna dosedalo, další se blížilo k prahu dráhy a dvě další už se v dálce řadila za sebe. Bylo to, jako by se nahoře někomu roztrhl náhrdelník s letadly.

Vyhlídková místa jsou permanentně okupována zvláštní odrůdou lidí. Vyskytují se ve smečkách asi po třiceti kusech a jsou snadno k poznání. Každý z nich má na krku dělostřelecký dalekohled a japonský megafoťák s teleobjektivem, v kapse tlustou knížku a v ruce, kromě plechovky popu, zápisník s tužkou. Všechna přistávající letadla jsou podrobena pečlivé prohlídce, každé je pečlivě zapsáno do deníčku a ta zvlášť podařená jsou při průjezdu kolem fotografována. Zápis je pak konzultován s tlustou knihou, která se ukáže býti ročenkou obsahující seznam všech civilních letadel pro rok 1992. Každé letadlo je už ve vzduchu tak okoukané, že jsem se divil, že má vůbec ještě co přistát. Celek pak působí velmi veselým dojmem, asi jako když kurs pro špióny pořádá školní výlet a loví bobříka sledování letadel. Když mají zrovna pauzu, dívají se tito lovci na předchozí zápisky a pak si vzrušeně sdělují, že „přesně tohle letadlo jsem viděl předloni na Kennedyho letišti ve Washingtonu, tenkrát ještě mělo žlutý pruh“. Hovoří všemi světovými jazyky a znají osobně snad všechna letiště na světě. Nováčky poznáte lehce - stojí spíš sami, mnoho toho nenamluví a dychtivě naslouchají, když jim šedovlasí veteráni radí, jak nejlépe proklouznout letištní ostraze, nebo vzpomínají, jak v roce 1956 potkali na Káhirském letišti osobní letadlo kuvajtského šáha.

Při svém obcházení jsem zažil první kulturní šok, zašel jsem totiž na záchod. Bylo tam tak čisto, že jsem měl výčitky svědomí, že jim tam našlapu. Mimochodem, v Kanadě je to ještě horší (nebo lepší), Kanaďané cestující do Západní Evropy shledávají místní zařízení nehygienická, jedna paní se dokonce velmi nelichotivě vyjadřovala právě o letištním WC ve Frankfurtu. K večeru se ochladilo, a tak jsem se vydal zpět do haly. Prošel jsem si pár obchodů a nejvíce času jsem strávil kde jinde než v knihkupectví. Do oka mi padly Tolkienova The Book of the Lost Tales 2, Hawkinsova A Brief History of Time, Alien III a k nepřehlédnutí byly tisíce Stephenů Kingů - první to znamení amerického knižního trhu. Pak jsem se navečeřel máminy bábovky (žádný pohádkový dědeček po mě nechtěl kousek, takže z třech přání sešlo), naladil jsem jednu místní VKV stanici, na níž anglofonní DJ pouštěl skvělou muziku, a začal se dívat kolem sebe. Bylo to docela zajímavé. Asi tak třetina z cestujících byli černoši ze Států, mezi tím se proplétali zběsilou rychlostí šílenci na invalidních vozíčcích Formule 1 (odjížděli zrovna na paralympics), občas kolem prošla nějaká pěkná slečna a dosti často se objevilo něco zajímavého. Třeba půlmetrový prcek v bermudách. Měl tak malé nožičky, že ačkoliv ty kraťasy téměř neměly nohavice, přesto je měl až po kotníky. Zajímavá podívaná byla na stěhující se tureckou rodinu. Přijela ve třech autech, za kterých se hrnuly děti v takovém počtu, že to připomínalo filmový trik, pak ještě z těch aut vytáhli hromadu zavazadel včetně trojkoky, museli tam mít nejméně tři mimoprostorové pytle. Jiné auto se mi okamžitě spojilo se starou Anglií. Celé šedé, vystoupivší řidič obřadně otevřel dveře lordovi v konzervativním šedém obleku a lady v šedých šatech, poslední pochybnosti pak zmizely, když jim podal z kufru veliký deštník, zkuste uhodnout, jaké barvy. Další auto bylo z úplně jiného světa. Nablýskaný bourák, z něj vystoupila dáma ve večerních šatech a poté pán - v kraťasech a v tílku. Asi to byli Němci. Docela jsem se bavil. Kolem desíti hodin se letiště docela vyprázdnilo, tak jsem zašel do umývárny provést částečnou speciální očistu, natáhl jsem se na tři polstrovaná křesla a v pohodě jsem spal až do rána.

V neděli dopoledne jsem se trochu prošel kolem. Ochranka sice vypadala se svými malými samopaly trochu drsně, ale problémy nedělala (ani v noci mě neotravovali, ostatně nespal jsem tam sám), je tam docela pěkné okolí plné stromů a zeleně vůbec. K poledni jsem pak poobědval zbytky domácích zásob, vyzvedl zavazadla a vydal se k Canadian Airlines. Odbavení proběhlo tak pětkrát rychleji, než jsem čekal, a už jsem uháněl do letadla. Bohužel to nebylo Jumbo, ale DC 10 taky není žádný prcek. Odlet byl trochu zpožděn, ale nikoho to zjevně nevzrušovalo, asi je to tak normální. Cesta byla báječná, letušky se pořád ptaly, co budeme pít, turbulence nevyváděla a na vedlejším sedadle seděl nějaký pán z Edmontonu, který zažil druhou světovou, takže mi docela zajímavě popovídal o Kanadě i o válce. Oběd mě příjemně překvapil, dostali jsme stejk s opékaným bramborem a oblohou, k tomu zeleninový salát, kompot z neznámého ovoce (jak jsem pak zjistil, byly tam asi tři různé druhy melounu), housku s máslem a sýrem, víno a kafe. Při té příležitosti jsem se opět seznámil s novou věcí. Mezi kelímky s máslem a sýrem se krčil kelímek s nápisem „Dressing“. Nevěděl jsem, co s tím, tak jsem to raději nechal. Až v Kanadě jsem se dozvěděl, že to bylo cosi na ten salát, který rozhodně nebývá zvykem jíst bez ničeho. Mi to chutnalo i tak, prý jsem se ale o hodně připravil.

Letěli jsme bohužel nad mraky nad mraky, takže nebylo nic vidět. Třeba to napraví film, říkal jsem si, ale nenapravil. Jmenoval se Cutting Edge a jeho kvalitu nejlépe vystihuje slovo sračka. (Nejdříve se neměli rádi a moc jim to krasobruslení nešlo, pak ale spolu zvítězili na mistrovství a políbili se. Načež se pravděpodobně vzali, měli děti, pracovali v charitě a chodili do kostela a na baseball, platili si penzijní plán a nakonec šťastně dožili, to už ale ve filmu nebylo.) To už jsme se dostali nad Kanadu a jako na zavolanou se roztrhly mraky, byla to docela pěkná podívaná na lesy a řeky, pak jsme začali klesat a po devíti hodinách letu přistáli v Edmontonu. Překvapivě rychle jsem prošel imigrační kontrolou (příliš snadno, jak se později ukázalo) a už jsem vycházel do haly, kde na mě čekali profesor Zízler, můj dobrodinec, a Petr, student prožívající týž osud, jen o rok dříve.