Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Kyberpunk je zvláštní literární směr. Víc než kde jinde zde totiž funguje jakési kolektivní vědomí, sdílené jeho tvůrci, zvláštní myšlenkové pole morfických rezonancí, nezávislé na vzdálenosti v prostoru. Kyberpunk se zrodil z ducha doby, visel ve vzduchu a šlo jen o to, aby se našel někdo, kdo jej ucítí a zkonkrétní. Nikoliv osud, ale vnímavost ducha a inteligence tomu chtěly, aby se tímto prorokem stal právě William Gibson. Troufám si tvrdit, že kdyby nebylo Gibsona, psal by něco na způsob kyberpunku někdo jiný. Naštěstí tomu tak nebylo, protože Gibson je navíc ještě výjimečně dobrý spisovatel, což pomohlo k etablování tohoto nového literárního proudu.

       Právě proto, že jde o plod „doby“, je kyberpunk velmi náchylný na autorskou synchronicitu. Kolegové-kyberpunkeři mi jistě dají za pravdu; každému se jistě přihodilo, že vymyslel něco, o čem později zjistil, že existuje již dávno na papíře v povídce Gibsona, Shirleyho, Sterlinga či někoho dalšího. Z vlastní zkušenosti mohu uvést jeden příklad. Když jsem psal povídku Krutá je noc, což měl být můj pokus o kyberpunk, měl jsem přečtenou pouze Gibsonovu povídku Johnny Mnemonic a kousíček první kapitoly Neuromancera, kterou jsem přeložil do scifistického čísla Kmene. V šesté kapitolce povídky mám větu: „První [kyberoidi] vznikli náhodně během pokusů v laboratořích Genetechu při výzkumu trojrozměrného ukládání monomolekulárních proteinových vrstev pro výrobu biočipů.“ Když jsem povídku psal a sbíral jsem inspiraci, listoval jsem i ročenkou Quo vadis elektronika?. V ní jsem právě narazil na zmínku o firmě Genetech, která se, tuším, opravdu zabývala podobnými pokusy. Celého Neuromancera jsem četl až později v českém překladu, abych ho náležitě vychutnal - a hle: hned v první kapitole se skví věta: „Ustoupil z cesty sararimanovi v tmavém obleku, protože si všiml, že ten muž měl na pravé ruce vytetovaný znak Mitsubiši-Genetechu.“

       Rezonance ducha, čirá synchronicita. Nepředpokládám, že by také Gibson hledal nápady v Quo vadis elektronika?.

       Každého z nás Gibson nějak ovlivnil. Někoho více, jiného méně. Na příkladu povídek Honzy Poláčka bych chtěl ukázat, jak může jedna povídka a možná také dva úryvky z románu posloužit jako inspirační zdroj hned několika nových děl. Poláček totiž vytěžil z četby Gibsona maximum, jeho hutnou textovou skládačku rozložil a jednotlivé díly použil pro vlastní povídky, ať již jako hlavní myšlenku nebo jen jako dějový kolorit. Je to důkazem hustoty Gibsonova stylu a jeho plýtvání nápady. Nepatrná zmínka může u jiného autora vyvolat celý řetězec asociací, vedoucí ke vzniku nového díla. Domnívám se, že v Poláčkově případě se již není možné odvolávat na synchronicitu, že jde spíše o proces destilace.

       Předem ještě podotýkám, že účelem tohoto zamyšlení není osobní útok na Honzu Poláčka. Honza je mi velice sympatický a myslím že se propracovává mezi naše nejlepší SF povídkáře. Proč tedy píšu tento článek? Protože mi to nedá. A protože si o to vlastně Honza Poláček sám řekl v úryvku z rozhovoru otištěném níže.

       V době, kdy Jan Poláček psal kyberpunkové povídky obsažené ve sbírce Ex machina (jde o povídky Potulný kovboj, Srdce Technopopu, Longenův zabiják, Romancie a Setman) a novelu Pán sítí (in: Jiné světy - léto '92), mohl se seznámit se dvěma Gibsonovými texty, které byly přístupné široké veřejnosti - s povídkou Johnny Mnemonic (in: Lety zakázanou rychlostí 3 a IKARIE 1991 č. 11) a s překladem začátku první kapitoly Neuromancera (in: Kmen, 1988, č. 31). Dále byl přístupný fanzin R.U.R. č. 7 (leden 1989) s přílohou Poslední dávka, v němž byl v rámci článku Anály kyberpunku (později otištěném v IKARII 1991 č. 11) otištěn kratičký úryvek z Gibsonova druhého románu Count Zero. Dost podrobný obsah Neuromancera byl však také znám mnohem dříve i s různými barvitými detaily díky přednášce Ondřeje Neffa na jednom z Parconů.

       V rozhovoru v IKARII 1992 č. 11 sám Poláček říká: „Že existuje něco jako kyberpunk, jsem se dozvěděl ve stejném roce, kdy jsem se poprvé zúčastnil Parconu. Ondřej Neff tam měl přednášku a už se nepamatuji, jestli citoval určité výseky z Gibsona, nebo jestli jenom komentoval jeho dílo nebo nějakou jeho povídku, ale v každém případě byl toto pro mě impuls, který mě přivedl k psaní sci-fi, ve kterém by se objevovaly počítače a nějaké bizarní prostředí, o kterém se zmiňoval. Do té doby jsem žádnou povídku od Gibsona nečetl a ani jsem o něm neslyšel. Takže povídky, které vyšly v Zápisníku, byl to Potulný kovboj a Srdce Technopopu, jsem tvořil jen na základě tohoto impulsu bez znalosti obsahu. Asi za rok nebo dva roky vyšla samizdatová antologie Lety zakázanou rychlostí, kde se objevil překlad povídky Johnny Mnemonic a já si ji přečetl poprvé. Takže v tom okamžiku jsem část věcí, které jsou považovány za kyberpunk, už měl napsané. Jak se to odrazilo v dalších povídkách, to už musí posoudit čtenář.“

       Odrazilo se to v některých případech výrazně, i když šlo - jak již bylo řečeno - někdy jen o detaily, neovlivňující podstatnou měrou děj.

       Charakter obou jmenovaných povídek dobře odpovídá době, kdy se Jan Poláček poprvé s kyberpunkem seznámil prostřednictvím přednášky. Potulný kovboj je při srovnání s Gibsonovým románem nejméně originální. Vlastně jde o pouhou variaci na jedno z ústředních témat Neuromancera, totiž na duševní pohyb v kyberprostoru spojený s loupežemi dat. Poláček, jakožto člověk profesionálně pracující s počítači, do povídky přidal něco počítačové hantýrky a pojmů, v jiných bodech překvapivě věrně napodobuje Gibsona. Například ve faktu, že stejně jako Gibsonův Case je hrdina Poláčkovy povídky také „kovboj“. Dokonce v méně přeneseném slova smyslu, protože k jeho vybavení patří programy nazvané HŘEBEC, LASO a KOLT. Podezřelá shoda panuje také ve způsobu psaní dialogů v nitru počítače - verzály, na začátku uvedené dvojtečkami - v této povídce a ve zmíněném úryvku z Count Zero z Poslední dávky. Dále se zde objevuje jiná oblíbená Gibsonova rekvizita - červený LED. I ta byla zřejmě inspirována Neffovou přednáškou, neboť Neff se problematikou tohoto pojmu zabýval dost podrobně.

       Neoriginálnost ústředního motivu povídky Potulný kovboj plyne zřejmě z toho, že její autor znal v době jejího vzniku Neuromancera tak málo (pouze z popisu na přednášce), že si neuvědomil shodnost motivů a nemohl ani tušit, že se zakrátko pohyb hrdiny v kyberprostoru stane v SF povídkách obyčejným klišé. Přesto patří Potulný kovboj k tomu lepšímu v Poláčkově kyberpunkové tvorbě. Je svižně napsaný a hezky zakončený, když se hrdina obrátí přímo na čtenáře a žádá o pomoc.

       Naopak Srdce Technopopu kromě obecného kyberpunkového ladění žádné výrazné podobnosti s Gibsonem nevykazuje.

       Pak však přichází povídka Longenův zabiják. Podobnost jejího začátku se začátkem Neuromancera přeloženým v Kmenu je zarážející. Zdržuji se dalších komentářů, posuďte sami:

       NEUROMANCER

       Obloha nad přístavem měla barvu televizoru přepnutého na prázdný kanál.

       „Už to není jako dřív,“ slyšel Case něčí hlas, když si klestil cestu davem lidí před vstupem do Chatu. „Je to, jako by si mý tělo samo vytvořilo v drogách tak velký manko.“ Byl to sprawlovský hlas a sprawlovský vtip. Chatsubo byl bar pro profesionální vyhoštěnce; mohli byste se tu opíjet celý týden a neslyšeli byste slovo v japonštině.

       U baru obsluhoval Ratz, jeho umělá paže sebou monotónně škubala, když plnil tác sklenic s odvarem kirinu. Uviděl Case a usmál se, zuby mozaika východoevropské oceli a hnědého kazu. Case našel u baru volné místo mezi nepřirozeně snědou kůží jedné šlapky od Lonnyho Zona a nabíranou námořní uniformou vysokého Afričana, jehož lícní kosti byly zbrázděny precizně provedenými kmenovými jizvami. „Ráno tu byl Wage s dvěma chlapcema,“ řekl Ratz a přistrčil k němu přes pult zdravou rukou odvar. „Možná s tebou má nějakou nevyřízenou záležitost, Case.“

       Case pokrčil rameny. Dívka po jeho pravici se zahihňala a šťouchla do něj. Barmanův úsměv se ještě rozšířil. Jeho ohyzdnost byla legendou. V době, kdy bylo možné si snadno zajistit krásu, bylo v jeho ošklivosti cosi heraldického. Starodávná paže zakvílela, jak se natáhla pro další džbánek. Byla to ruská válečná protéza, sedmifunkční manipulátor se zpětnovazebním posilovačem, obalený ušpiněným růžovým plastikem. „V tobě je něco z artisty, Herr Case.“ Ratz zachrochtal; ten zvuk byl pro něj smíchem. Růžovým drápem se poškrábal na břiše, nadouvajícím se pod bílou košilí. „Jsi artista v docela divným kšeftu.“

       „Jasně,“ řekl Case a loknul si piva. „Někdo tady musí dělat srandu. Ale tvoje huba to rozhodně není.“

       Šlapka se začala hihňat o oktávu výš.

       „Ani tvoje, sestřičko. Tak se koukej vypařit, jo? Zone je můj osobní kámoš.“

       Podívala se Caseovi do očí a její rty vydaly téměř bez pohybu to nejtenší vzteklé zasyčení. Ale odešla.

       „Kristepane,“ řekl Case, „co to tu máš za pajzl? Člověk se tu nemůže ani v klidu napít.“

       „Pch,“ odfrkl Ratz a dál utíral hadrem reliéfy na dřevě, „Zone mi odvádí procenta. Tebe tu nechávám pracovat jenom pro potěšení.“

       Když Case zdvihl svou sklenici piva, nastal jeden z těch zvláštních okamžiků naprostého ticha, jako kdyby stovky nezávislých rozhovorů najednou dospěly ke stejné pauze. Pak zazvonil smích Zoneovy šlapky, v němž byla znát dávka hysterie.

       Ratz zachrochtal. „Prošel tudy anděl.“

       „Ti Číňani,“ zařval opilý Australan. „Zatracená čínská neurochirurgie. Zkus teď sehnat práci v branži. Šlehni si přesně, kámo...“

       „Teda,“ řekl Case své sklenici a všechna hořkost se v něm náhle vzedmula jako žluč, „všude je tolik svinstva.“

       

       LONGENŮV ZABIJÁK

       Vešel jsem dovnitř s pocitem jemného mravenčení po celém těle. Bar nadupaný elektronikou od podlahy až po strop jen hučel a nažhavené obrazovky doutnaly jako oči ospalých nestvůr. Vzduch tetelící se informačním šumem mi dával mat, data šla mimo, nechápal jsem nic. Ani bajt, řekl by odborník, jímž jsem k vlastnímu smutku nebyl.

       „Už to není budoucnost,“ říkal právě čísi hlas, „nic se na ní nezměnilo, je úplně stejná jako včera, ale najednou je z ní minulost,“ povzdechl rozumující filozof. „Jen proto, že se stala.“ Rozlítostněný chlapík seděl u baru a ve zkrabatělé tváři mu slzami blýskaly úřednicky modré, nevinné oči.

       Jedna z místních krasavic, čekající s vytrvalostí souzenou jí typem provozované živnosti, se hýkavě rozesmála.

       Já tu nesouvislou samomluvu ale shledával víc než podivnou. Čang-fen bar byl totiž špičkový teleskop snímající ve všech vlnových rozsazích úplné finanční informace. Scházeli se tu odborníci, kteří si nechali do mozku vmontovat za velké peníze dekodér. Profesionálové dbalí svého vystupování, ať už z branže nebo jen satelisti. Opilce s úřednicky modrýma očima jsem tu ještě neviděl.

       „Hnus,“ zavčel barman Klaus cedící slovo odporu skrz samořeznou zubní protézu.

       Mé souhlasné pokyvování nepřijal s porozuměním, řadil nás oba do stejné sorty. Mezi týpky, co vypadli, či co nevidět vypadnou z kolotoče prachů a už se na něj nikdy nevyškrábou.

       Poslal mi po pultu sklenici s quajari: „Hledal tě Wang, Longene, v posledním tejdnu už aspoň po dvacátý. Je po tobě celej divej,“ poválel jsem lok dehydrátoru po jazyku, abych se nerozkuckal, rychle se vstřebával a příjemně vysoušel sliznici.

       „Tak Wang,“ opakoval jsem s hranou lhostejností, jako by snad šlo o mého domovníka.

       „Prej mu něco dlužíš.“

       Čekal, co odpovím: „Můj problém,“ na jeho měřítka jsem se ohradil příliš drze.

       „Tak to si jen myslíš,“ vyjel, „rozumíš? Tohle není podnik pro štráfky jako jseš ty,“ pohledem mě tlačil ze dveří.

       „Snad můžu dopít?“

       „Zlom to do sebe a padej,“ poskakoval na své straně pultu jako, jako by podlaha probíjela. Asi se rozhodl vzít věci zgruntu a vyčistit kšeft od všech nežádoucích. „Tam toho vem s sebou,“ pokračoval vztekle, „chlastat tvrdý dopoledne, kdo to kdy viděl. Vem ho a pakujte se, než dám Wangovi vědět, kde tě má hledat.“

       Popíjející úředník způsobil posledním lokem ve svém mozku, v tom překultivovaném cucku neuronů plném bariér a specializačních posilovačů, zuřící smršť. Visel zaháknutý lokty v ozdobném kování, a jen proto ještě neskončil na zemi.

       „Klídek,“ hrál jsem tvrďáka, „dopiju a půjdu.“

       Klaus bacil pěstí do pultu: „A takový se staraj o naše prachy,“ s tím chlápkem to ani nehnulo, prožíval si svůj soukromý ráj anebo možná peklo. „Povídám,“ soptil Klaus, „nechceš si šlehnout něco ostřejšího, než půjdeš do práce?“

       Konečně zdvihl hlavu a strnule nás sledoval. Skrz implantáty duhovek, jež mu dodávaly na důvěryhodnosti, bylo vidět až do lebky plné elektronických pulsů. Vizáž měl na tak brzkou hodinu dost opotřebovanou, samý krvavý výron z pití a řady vrásek z únavy. Na první pohled bylo patrné, jaké potíže mu činí vyrazit pár slov: „Je to všechno v...“

       

       Novela Setman je nejdelší a také nejnaplněnější Gibsonovskými motivy, i když tentokrát jde zejména o detaily:

       1. V Johnnym Mnemonicovi (dále jen JM) se na okamžik mihnou blíže nevysvětlené Magnetické sestry, v Setmanovi se objeví jen spoře vysvětlené Věrné sestry.

       2. V JM se hrdina setká se svalovcem, pokrytým „superstrukturou svalových implantátů“ a v duchu ho označí za „osmdesát kilo kalifornského blond hovězího“. V Setmanovi se hrdina setká se svalovcem ovinutým „svalovými implantáty“ a šeptem jej označí za „metrák vypracovanejch bejčích svalů“.

       3. Velmi podobná je scéna, v níž v JM Johnny a Molly putují do doupěte „Lo Teků“ v doprovodu jednoho z nich, a scéna v Setmanovi, když hlavní hrdinové putují do doupěte Trevéra v doprovodu jednoho z Trevérových strážců. Nechybí ani vrstvy sprejových čáranic na stěnách sloužících jako orientační body v obou povídkách a velmi podobné je umístění Patra smrti, na které leze Johnny v JM a Trevérova příbytku, k němuž směřují hrdinové Setmana: „Lo Techové lepí své sítě a brlohy ke konstrukci města velkými kapkami epoxy...“ (JM) a „Šplhali jsme vzhůru po ocelové konstrukci k poslednímu patru chýší nalepených jako vlaštovčí hnízda na stěnu...“ (Setman).

       4. Jak Gibson (v úryvku z Count Zero), tak Poláček si vybrali právě HITACHI, když chtěli zmínit nějakou konkrétní firmu vyrábějící počítače (viz Setman, str. 163).

       5. Na konci JM se objeví věta: „My dva s Jonesem jsme teď parťáci...“, na poslední stránce Setmana je věta „My dva s Bokmanem jsme najednou byli doopravdy společníky.“

       6. První věta románu Neuromancer v přeloženém úryvku zní: „Obloha nad přístavem měla barvu televizoru přepnutého na prázdný kanál.“, druhá věta v kapitolce Mrtvá zóna v Setmanovi zní: „Na prosvícené obloze visely nehybné mraky a svými tvary připomínaly šedivé šmouhy vypálené do luminiscenční vrstvy stínítka televizní obrazovky.“

       V pozdějších povídkách se již elementy Gibsonových textů vytrácejí, což je způsobeno zřejmě slábnutím přímého vlivu Gibsonova díla na Poláčkovo psaní, a také tím, že Poláček hledá nové cesty, po nichž by se autorsky ubíral.

       V IKARII 1991 č. 2 vyšla povídka Kyberman, která se vztahem ke Gibsonovi blíží povídce Potulný kovboj. Přebírá jako svůj hlavní motiv opět život uvnitř kyberprostoru, ale jiné přímé návaznosti na Gibsona zde nenalezneme. Povídka Smrt je konzervativní (IKARIE 1991 č. 5) je již mnohem méně „kyberpunková“, vrací se do obyčejnějšího světa a z kyberpunku přebírá pouze drsnou mluvu, japonizaci obyvatelstva a termín „yakuza“.

       Poslední Poláčkovo publikované dílo, Mlokem oceněný Pán sítí, patřící spolu se Setmanem k nejlepším Poláčkovým prózám, je osobitým spojením kyberpunku a náboženských motivů. Lepší je první polovina příběhu; s druhou jako by si autor již tolik nevěděl rady, děj ztrácí napětí a tříští se do epizod. Zajímavá myšlenka lingvistické analýzy slov z hlediska jejich vzájemné podmíněnosti je použita k nevěrohodnému duchovnímu osvícení hlavního hrdiny (ve chvíli, kdy mu chytrý program odvodí, že pojem BŮH je prvotní) a jeho ještě nevěrohodnějšímu rozšiřování tohoto poznání mezi nevědoucími (sprejování slova BŮH po zdech, přesvědčování lidí v baru, že „Bůh je“ ap.).

       Téma bylo nicméně pro autora dostatečně nosné k tomu, aby již nesahal příliš často do Gibsonova slovníku. Konkrétní odkazy jsem zde nalezl jen dva. Větu „Doktor Webster byl pořez s rituálními jizvami na tvářích“ (str. 10) odkazující na Gibsonova neuromancerovského „dlouhého Afričana, který měl lícní kosti zbrázděné pravidelnými řadami rituálních jizev“. Druhým odkazem je účinek ničivého proudu (v jednom případě elektrického, ve druhém programového), bušícího hrdinovi do těla: „Srdce se mu zastavilo. Připadalo mu, jako by odskočilo na stranu, vzepjalo se jako zvířátko z obrázku.“ (Count Zero, R.U.R. č. 7, str. 34) a „Proběhl srdcem. Prošlápl je a když se celé zkroucené udeřilo o odumírající vnitřnosti, cítil jsem, jak sebou mlátí ze strany na stranu jako polapené zvíře.“ (Pán sítí, str. 37).

       Mohli bychom se též zamýšlet nad tím, zda duchovní ladění Pána sítí reflektuje Gibsonův mysticismus v Neuromancerovi a že v obou textech jde v podstatě o spojení dvou programů do jednoho celku.

       Je možné, že řada odkazů na Gibsonovy texty vznikla podvědomě, některé možná i náhodně (například pokud Poláček nečetl zmíněné číslo fanzinu R.U.R.) a rozhodně si nemyslím, že Poláčkovy povídky vznikaly s Johnnym Menomicem rozevřeným vedle autorova počítače. Honza Poláček není jediný český SF autor ovlivněný krátkým seznámením s dílem Williama Gibsona. Jsem zvědav, jakou stopu v české SF teprve zanechá vydání celého Neuromancera, kterého jsme se díky vydavatelství Laser konečně koncem loňského roku dočkali.