Interkom: Stardance

Znám termín horse opera a space opera. Taky opera seria a opera buffa. Rovněž jakž takž tuším, co obnáší balet, respektive tanec - klasický, moderní, výrazový, ale i mezi vejci atd. Či spíše jsem si myslel, že tuším. Do doby, kdy mi Zdeněk Rampas po svém zvyku naprosto nenápadně podsunul do ruky knížku Spider&Jeanne Robinsona (-ových, o autorovi či autorech nevím zhola nic, což jest chybou mojí a snad i nakladatelů z AFSF Praha) Stardance.

Je to kniha na velmi neobvyklé téma (tanec v beztížném stavu), což představuje jistou apriorní protiváhu možných výhrad. A jako taková i nabízí důvod k domýšlení, neboť tak si žádá vše nové. Hned v první epizodě (lze-li tak nazývat svým způsobem uzavřené oddíly), pro mě osobně nejpřitažlivější protože relativně nejosobnější, najdeme hlavní hodnoty díla: epos o životním snu (splněném za cenu nejvyšší - jak se nakonec ukáže, pouze cenu života po našem způsobu), originální způsob kontaktu s mimozemšťany (vyjadřování univerzálních morálních hodnot pohybem) i neagresívní, kultivovaný (až někdy sentimentální), leč navzdory tomu velmi „in“ styl vedení příběhu.

Většina děje se děje přímo ve vesmíru, tom prostředí odjakživých snů i blížící se skutečnosti, prostředí reálného smrtelna i potenciálního životna. Vskutku, prázdnotu mezi světy se už občas podařilo znázornit (film Vesmírná odysea aj.), ale snad nikde zatím se ji nepodařilo tak hluboce oživit a zútulnit... Cítím v tom nový typ nazírání na jsoucno: nikoli embryonálně schoulit se před neznámem, nýbrž postavit se mu čelem, ba otevřít se mu duchem! Pravda, i když ne zadarmo... Snad zatím vzdálené, ale vnitřně velmi sympatické.

Druhá epizoda se rozjíždí poněkud pomalu (avšak to doznívá v nás silná epizoda první), ale v nejvyšší čas autor dokáže přešaltovat z kosmického líčení na notu veskrze osobní. A pak to jede... Tady vzpomínám na předvěké Povídky z vesmíru, které někdy před třiceti roky navigovaly naše první scifistické krůčky - ano, „Hvězdný tanec“ je tak trochu lidskou i technickou extrapolací některých těchto povídek. Zde nemohu neuznamenat, že část americké a většina ruské sci-fi určitým způsobem splývá, což stojí za pozornost. Spočívá to mimo jiné v tom, jaká váha se připisuje detailům; v komerční literatuře nižší kategorie, ale i ve filmu, kde je to ovšem pochopitelné, zabere akce a její líčení většinu, zatímco „hnutí mysli“ zbyteček (což brakovou fantastiku bez nutné výtvarné složky redukuje na jakýsi filmový kvaziscénář). Tady je naopak nejedno hnutí mysli až „přelíčeno“.

Ve výstavbě závěru - možná poněkud transcententního, ale v kontextu děje přijatelného - mě zaujala bída porozumění mezi kastou vědců a kastou umělců. Problém stojící za hlubší úvahu.

V kontextu všeho výše uvedeného snad přejdeme i poněkud levnější, naivnější a sentimentálnější pasáže (paralela dělohy a přenášení plodu v souvislosti s lidstvem a jeho globální činností, planý poplach s roztržením skafandru kvůli pohovoru beze svědků). Berme je jako prostor k znovuupoutání pozornosti či k nadechnutí před očekávaným napjatým nedýcháním i jako svého druhu autorské (americké, profesionální?) „špecifiká“.