Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       

Když mi ještě za bolševika měla vyjít první knížka, měl jsem to štěstí, že jedním z povinných lektorů byl dr. Nesvadba. Jako profesionál si okamžitě všiml, že v mém literárním světě chybí ženy. Nebylo to z toho důvodu, že bych ženami opovrhoval a myslel si, že do SF nepatří, nýbrž naopak. Pokládám ženy za bytosti mnohem komplikovanější než muži, a tedy za bytosti jistým způsobem dokonalejší a moudřejší, a prostě jako literát jsem si na ženské charaktery netroufl. Což tak trochu platí i v mém skutečném životě a o skutečných ženách. Patřím k těm plachým typům a tak mi nezbylo, než kvantitu nahradit kvalitou. Zatím jsem měl to štěstí, že mým životem prošlo pár podivuhodných žen, které mi otevřely i svou duši. Snad je v tom profesionální deformace spisovatele, ale vskutku si více vážím toho, když se mi žena svěří s intimitami své duše než s intimitami svého těla. I když to první, a to musím poctivě přiznat, vede obvykle i k tomu druhému.

       Měl jsem tedy možnost poznat, že citový život žen, a tedy jejich život vůbec, je mnohem bohatší a jaksi členitější než život nás, mužů. Dosahuje závratných výšin, ale i propastných pádů, proti nimž jsou naše citové zážitky ploché, jednotvárné a nudné, takže z hlediska literatury je žena daleko zajímavějším objektem, což ostatně i dokazují vrcholná díla psychologického románu, jako třeba Flaubertova Paní Bovaryová či Tolstého Anna Karenina. A to, že je napsali muži, svědčí toliko o jednom, měli to štěstí, že se jim ženy se svými osudy svěřovali a oni uměli a dokázali naslouchat. Avšak to dokáže jen velice málo mužů a většina z nás se k druhému kmeni lidstva chová barbarsky. Slova „druhý kmen“ jsem použil schválně, abych zdůraznil, že rozdíl v duševním ustrojení mezi muži a ženami je mnohem větší, než si myslíme. A není to jen způsobem výchovy, jak se např. domnívá moje kolegyně, česká feministka Carola Biedermannová. Vrcholí to pubertou, kdy dívky dříve dospívají a tento náskok si navždy udržují. Jsou biologicky zralejší, tedy dospělejší a více spjaty s přírodou, s tím původním prostředím, v němž se člověk kultivoval.Jsou daleko méně postiženy obdobím mláděcí hravostí, v němž příroda konzervuje muže prakticky na celý jejich život.

       Proto jsou i více postiženy postupem technické civilizace, oním umělým světem mužů, který činí postupně z celé zeměkoule jednu jedinou hernu a pokouší se totéž učinit s celým vesmírem. Ženy tak ztrácejí svoji přirozenou základnu, svět a řád přírody, kterému vždy lépe rozuměly, v němž se cítily dobře a v němž byly královnami. Pravda, v osvíceném dvacátém století již muži nebrání ženám vstupovat do svého pánského klubu, ale každá žena, která této lstivé nabídky využije, nakonec zjistí, že za tuto vstupenku, ať již vědomě či nevědomě, zaplatila tím nejcennějším a lidsky nejhodnotnějším, co měla, totiž svou ženskou jedinečností.

       Jsem přesvědčen, že právě z tohoto neřešitelného dilema, z frustrující volby kariéra nebo rodina, kterou muži před ženy postavili, pramení jejich hysterická reakce, jež se pod názvem feminismus rozkořenila ve Spojených státech, což není náhodné, neboť právě tato část světa připomíná jednu jedinou hernu více než cokoliv jiného. I když tuto reakci chápu, nevidím v ní řešení. Svět techniky, svět mužů, na straně jedné infantilní a na straně druhé snad právě proto krvavě děsivý, již nelze zastavit, takže je pošetilé, když feministky na něj útočí. Ovšem ještě pošetilejší a nebezpečnější by bylo, kdyby ženy rezignovaly a s tímto světem splynuly, neboť současná civilizační krize vyžaduje, aby svět-herna dostal protiváhu – svět-svatyni, jenž by vytvořily ženy – svět, který by nebyl hravý a počítačově algoritmický, nýbrž iracionální, záhadný, biologicky mysteriózní a trošku čarodějný.

       Ovšem to by se ženy musely chovat jinak než ona sexuoložka, kterou jsem asi před rokem viděl v televizi při nějaké besedě o sexuální výchově. Předváděla do kamery a rozplývala se nadšením nad švédskou osvětovou publikací, jakýmsi barevným leporelem, z něhož trčely lepenkové proužky, za které když se zatáhlo, daly se obrázky příslušných orgánů do realistického pohybu. Přiznám, že jsem se, ač vzděláním technik a tento typ pomůcek by mi měl být blízký, zhrozil. Cožpak je možné, aby odborník a žena k tomu, která nejlépe ví, na jak otřesně nízké úrovni přistupuje naše společnost k sexu, horovala pro pomůcku, jež dětem nesugeruje nic jiného, než zase jenom to, že sex je pouze primitivní mechanika?! Oč neskonale výše jsou příslušníci zdánlivě primitivních kmenů se svými iniciačními obřady pro mladíky a dívky. Tito divoši (zde se nemohu ubránit otázce, kdo je vlastně divoch, zda my nebo oni) mají totiž stále to, co my jsme ztratili, sex je pro ně i nadále obřad, magický rituál, mystérium, kde s příslušnou dvojicí je vždy přítomno něco Třetího. Inglés, pohnula se s tebou země?, ptá se stará cigánka Pilar dynamitníka Roberta v Hemingwayově románu Komu zvoní hrana poté,co se pomiloval s Máriou, a to je to, co mám na mysli.

       Asi je to nespravedlivé vyčítat jen ženám ztrátu magického rozměru, jež postihla náš moderní svět, ale jenom ony jsou schopny nám všem, mužům i ženám, tento nutný rozměr vrátit. Jenom ony mají sílu vrátit se ke kořenům hominizace člověka a znovu pozvednout z bláta hodnoty, o kterých jsme si my, bláhoví muži mysleli, že už je lidstvo nikdy nebude potřebovat. Vždyť každá žena je kouzelnice, v každé je kousek Kirké, každá by měla být schopna proměnit kteréhokoliv muže v prase a naopak. A to je to, co bych si přál, aby se ženy opět ujaly svých kouzel, abych věděl, že vedle světa-herny existuje svět-svatyně, kde mohu být, když si nedám pozor, proměněn v prase. Prospělo by to všem. Ženám i mužům.