Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Moji katovičtí přátelé Piotr Cholewa a Piotr „Raku“ Rak patřili k organizátorům Parconu, a tak jsem do Ostravy přijela už ve čtvrtek vlakem z Polska.

       Odpoledne jsme strávili posouváním stolů a posléze vyráběním placek. Placky se skládaly z natištěného papírku a z plastikové kapsičky. Otevřít tuto kapsičku byl úkol pro samotného ďábla. Mé malé prsty s jemnými nehty to dokázaly celkem snadno, ale Piotra Cholewu rychle zdisgustovaly opakované marné pokusy a prohlásil, že půjde a najde si nůž.

       O několik minut později se vrátil a smál se.

       „Viděli jste ten nápis ve výtahu?“

       „Jaký nápis?“

       „Major je maďarský špión!“

       „Co?“ řekla jsem šokovaně. Zdálo se mi, že je to obzvlášť bizarní útok na našeho ministerského předsedu. Piotr si uvědomil, že došlo k nějakému nedorozumění.

       „Nápis zní, že Mečiar je maďarský špión.“

       (Pozn. překl.: „Major“ a „Mečiar“ zní v angličtině velmi podobně.)

       „Oh!“ odpověděla jsem. Tento útok alespoň měl nějakou logiku, i když stejnou, jako když Hitler byl označen za agenta mezinárodního sionistického spiknutí. Extrémně nepravděpodobné, ale ne úplně surreálné.

       Blížila se večeře, a tak jsme si vzali kabáty a přešli jsme do jídelny. Potrava v této vysokoškolské menze byla OK, mnohem lepší než jídlo, které servírují některé britské hotely během SF conů.

       Po jídle jsme se vrátili na pokoj, nechali jsme tam kabáty a chopili jsme se programů. Později jsem si uvědomila, že ačkoli mi plně přeložili všechno, co bylo v programu napsáno, přesto jsem pořád měla jen nepatrnou nebo žádnou představu o tom, v čem vlastně jednotlivé programy spočívají - a tím pádem jsem později propásla jeden nebo dva hlavní programové body conu.

       Velká část z toho, co se dělo, bylo zase video. V kavárně jsem se připojila ke skupině Poláků a později večer jsem skončila na jednom z polských pokojových večírků, ale měli tam výhradně alkohol a mně doktor zakázal pít pivo a vodku. Proto jsem odešla brzy po svých anglicky mluvících přátelích. Dostala jsem číslo pokoje, kde se odehrával jiný polský večírek, ale zabloudila jsem a skončila jsem na večírku Slováků. Byli přátelští, ale rozuměla jsem jim ještě míň, a tak jsem se brzy zase přesunula.

       S Roelofem a Lynne Ann jsme odešli na snídani dost pozdě a pak jsme se odebrali na Evin panel o fandomech v zahraničí. Lynne Ann chtěla sedět v publiku a trochu ji zaskočilo, když jsme ji vytáhli ke stolku účinkujících.

       Klubovna byla plná a publikum mělo zjevně o téma zájem, ale trochu je mátlo to, že jsme přítomní na Parconu. Otázky varírovaly od velmi dobře informovaných po naprosto malicherné (jako už to bývá zvykem). Na konci sezení jsme se dohodli, že u mě je k nahlédnutí FATW Newsletter (Zpravodaj Fans Across the World) a že si popovídáme znova později toho dne na panelu o fanzinech.

       Venku před kavárnou jsem narazila na Roberta Quagliu, kterého jsem naposledy viděla před měsícem v Bukurešti a byla jsem překvapenýá, když jsem se dozvěděla, že celou tu dobu byl na cestách. Já jsem mezitím byla zpátky v práci a zdálo se mi, že Atlantykon byl někdy před dávnými časy a ne před pouhým měsícem.

       Po obědě jsem šla na pořad o comicsové kočce Garfieldovi, hlavně proto, že moji dva přátelé Piotr Cholewa a Raku ten pořad udělali. Smíšené české a polské publikum zjevně chápalo, oč jde, navzdory tomu, že Piotr mluvil jen polsky. Ale uprostřed pořadu mě vytáhli, protože mě chtěla interviewovat místní televize. Souhlasili jsme, že budeme s Roelofem čekat v kavárně, až nás zavolají.

       Od tohoto okamžiku jsem strávila skoro celé odpoledne v kavárně. Čekala jsem na televizáky a pak jsme čekali s Wiktorem Bukatem na skupinu pořadatelů Parconu 1994, zvaného Mutation, až se objeví. Povedlo se mi mluvit s několika lidmi, které jsem už dlouho neviděla - všichni účastníci conu dříve či později prošli kavárnou. Pokaždé, když jsme se vrátili k bufetu pro pití nebo jídlo, jsme zjistili, že něco dalšího vyprodali. Prostě toho neobjednali dost.

       Interviewy byly krátké a ukázalo se, že došlo k nějakému nedorozumění ohledně pořadatelů Mutation. Ale pak už byl čas sebrat pršipláště a jít na večeři.

       Večer se předváděl historický šerm a ohňostroj. Škoda, že se to odehrávalo na čtvercovém dvoře, a tak bylo těžké získat dobrý výhled. Ale podle množství lidí se dalo usuzovat na oblíbenost této podívané. Ačkoli bylo chladno, déšť milosrdně ustal. Pak začaly večírky.

       Nejdřív jsem zapadla na večírek Čechů, pak na večírek ostravského SF klubu, kde byla směs Čechů a Poláků, a pak na několik dalších. Skončili jsme tím, že jsme se vrátili na pokoj s Raku, Roelofem a Lynne Ann.

       „Co, tady není žádný večírek?“ řekl Raku.

       „Ovšem,“ odpověděla jsem a vylovila ze zavazadla půllitrovou lahev Johnnyho Walkera.

       Raku jen žertoval, ale teď se cítil zavázaný něco upít, a stejně tak Roelof a Lynne Ann. Já jsem se jen dívala a smála, protože doktor mi zakázal pít whisky. Raku nakonec odešel na jiný večírek a Roelof a Lynne Ann velice pevně usnuli.

       Byl to trochu šok, když jsem v neděli ráno objevila, že všechno už skončilo. Kavárna byla otevřená na snídani, ale zásoby potravy se už ztenčily a měli jsme tedy dost divné jídlo. Lidé se loučili. Rozloučila jsem se s Robertem Quagliou podruhé v rozmezí měsíce, pak se svými polskými přáteli, s Roleloferm, Lynne Ann a pražskými přáteli u autobusu.

       Načež jsme s Romanem Kupkou a Filipem Škábou zůstali téměř jedinými obyvateli areálu. Nastoupili jsme do auta a jeli do Ostravy na oběd.

       

       Děkuji Romanovi Kupkovi a Evě H. za pozvání na Parcon, Aleši Kovalovi a svým polským přátelům za to, že se o mě starali před conem a během něho, a Filipovi Škábovi a Romanovi Kupkovi za pomoc potom.