Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Úvodem se ještě vrátím k závěru své cesty. První vlaštovka dělající léto kanadských úřadů přilétla ještě v letadle, kde nám letušky rozdaly k vyplnění zvláštní formuláře. Hlavní otázkou bylo, jestli jsem během posledních dvou let pracoval někde v zemědělství či při výrobě potravin. Naštěstí se chmel s onou lhůtou právě minul, a tak jsem mohl s čistým svědomím vyplnit ne. Kanada si totiž hlídá své zemědělství velmi usilovně před zavlečením nákazy. Jdou až tak daleko, že nedovolují přivést ŽÁDNÉ potraviny, vůbec nic, ani polévku v pytlíčku nebo rohlík se salámem. Otázka na jídlo zazněla na celnici dříve, než se mě vyptali na takové ty méně důležité věci, jako jsou například zbraně a podobně. Nevím, co by se mnou udělali, kdybych v zemědělství pracoval, ale kdyby mě zavřeli na týden do karantény, vůbec bych se nedivil (zvlášť poté, co po mně chtěli při žádosti o pas také rentgen plic). No prostě Kanada si tam jen tak někoho nepustí.

       Tady se možná laici podiví, co je to za paranoidní země, ale my odborníci na parazitologii to zcela chápeme. Nebezpečí číhá na každém kroku a následky mohou být ohromné. Vezměme si třeba takového vývrtkovce shromaždivého (vejvrtkus collectivicus). Tito malí tvorečkové dokáží zničit celé lány (nejraději mají kukuřici a bramborovou nať) stejně rychle a dokonale jako roj sarančat. Rozesílají hlídky do širokého okolí a brouček, který najde potravu, začne vysílat VKV signál, podle kterého se tam záhy shromáždí miliony dalších kamarádů a porost mizí před očima. U nás naštěstí téměř vymřeli, neboť rušičky západních stanic pracovaly shodou okolností zrovna na jejich frekvenci, dovedete si ale představit, jaké škody by napáchali v demokratické Kanadě? Nebo takový maskovák rolní (mimicrius georgicae). Je to brouk velikosti mužského palce, který se živí obilovinami (a že jich spořádá) a ve chvílích nebezpečí se zachraňuje tím, že se tváří jako sedlák s kosou. U nás byli téměř vyhubeni po kolektivizaci, kdy byla většina populace maskováků zlikvidována coby kulaci. Přežila jen nepočetná skupina, u které došlo v rámci přirozeného vývoje k mutaci a tito jedinci předstírají, že jsou polní technika. Tento brouk by pro Kanadu nebyl nebezpečím, stačilo by přeletět s vrtulníkem nad lány a vystřílet všechny východoněmecké a sovětské kombajny. Zcela jiné je to ovšem s křečkonosiči, kteří představují velké nebezpečí pro obilnáře na celém světě. Takový člověk, ač křečky přenáší, na ně neonemocní, takže ani běžná lékařská prohlídka nic neodhalí. Bohužel je přesto chodícím neštěstím. Kam přijde, tam brzy dojde ke katastrofálnímu (pro zemědělce) přemnožení křečků, čemuž se dotyčný obvykle velmi diví, neboť jsa sám imunní a tudíž symptomů křečka nemaje netuší, že právě on je pohromy příčinou. Ale dosti vědeckých rozprav, i když my vzdělanci máme svatou povinnost šířit své vědomosti, všechno má své meze.

       Jak jsem již podotkl, jídlo jsem neměl, zato jsem měl pas a pracovní povolení a tak mě pustili přes jinak obávaný Immigration Office celkem rychle. Uvítací výbor mě naložil do auta a už jsme vyrazili na sever, neb mezinárodní letiště je asi třicet kilometrů od Edmontonu, čemuž tady říkají „kousek“. Jak jsem se tak blížil k městu, byl jsem stále více a více udiven. Většina obrázků amerických měst, které jsem viděl, pocházela z Manhattanu nebo jiného mrakodrapového skanzenu, i většina filmů se odehrávala ve stínu budov, takže jsem celkem podvědomě očekával něco podobného (v tom se ostatně asi neliším od většiny lidí u nás). Při průjezdu městem mě však napadlo okamžitě označení „globální vesnice“. Ano, Edmonton je třičtvrtěmilionová vesnice o průměru asi čtyřiceti kilometrů. Než se vrhnu na jeho popis, dovolte mi poznamenat, že téměř všechna města v Severní Americe vypadají podobně, New York, L.A. a další takoví zvrhlíci jsou jen vyjímky, čili mé povídání bude v zásadě popisem typického amerického města.

       Základní momenty určující tvářnost měst jsou dva:

       – Všechna jsou relativně mladá a tedy plánovitě stavěná. Ulice (až na občasné vyjímky) vedou buď směrem jihoseverním (tzv. Street) nebo východozápadním (tzv. Avenue). Já jim říkám „ulice“ a „alej“, což možná není přesné, ale nějak mi to spolu hraje. Pořadí světových stran při udávání směrů jsem nevybral náhodně, je to totiž jakési „pořadí důležitosti“ či „základní směr“. Všechny ulice i aleje jsou číslované, má-li nějaká významná i jméno, pak je stále přiřazeno i číslo. Číslování ulic a domů je děláno velmi šikovně, takže i úplný cizinec v pohodě najde dům jen podle adresy (srovnejte si s Prahou). Základem je střed města, ulice i alej na onom středobodě se křížící nesou hrdě číslo 100. Pak už se jen ubírá směrem na jih a východ a přidává směrem na sever a západ, tedy například aleje (směr východozápadní) začínají na jihu řekněme dvacátou, pak se číslo směrem na sever zvyšuje. Číslo ulic se zvyšuje od východu na západ. Adresa domu se vyrobí lehce. Nejprve se člověk podívá, kam mu vedou dveře. Řekněme na východ, jeho dům je tedy na západní straně nějaké Street, nechť je to dvacátá třetí. To je základ adresy. Domovní číslo se pak udělá následovně. Vyjde se před barák, rozhlédne se a uvidí se dvě křižovatky ukončující úsek ulice s mým domem, neboli vedou tam dvě aleje. Číslo té nižší (neboli jižnější) z nich je základem čísla domu, třeba bydlím mezi 13 a 14 Avenue, tak je to 13. Pak jen počítám domy v ulici od oné křižovatky, pěkně střídavě a počínaje na východní straně Street (směr východ-západ je hlavní), a až dojdu k sobě (řekněme u čísla 8, sudé, neboť jsem na západní straně), přidám ho za tu alej. Výsledná adresa je „1308 23 ST.“, podle které je dům určen a každý to musí najít. Obdobně to funguje i pro aleje, takže chci-li jít na návštěvu na 12317 89 Ave., pak dojedu na křižovatku 123 Street a 89 Avenue, vydám se po té Avenue na západ (v adrese je menší, tedy východnější číslo Street) a protože číslo domu je 17 a začíná se na jihu, budu hledat na levé straně devátý dům. Jak prosté, milý Watsone.

       – Druhým určujícím momentem je základní životní styl. Většina američanů (čímž teď myslím občany Kanady a Spojených států) bydlí v rodinných domcích. Když založí rodinu, koupí si jej na splátky, takže nejenže hned mohou bydlet a ušetří na nájemném, které by je za život stálo tak čtyřikrát více, ale zároveň se příjemně zadluží u své banky, takže ta má klienta pojištěného a nemusí se bát, že uteče jinam. Po dvaceti letech splácení je dům jejich, čímž se vysvětluje, proč se v Evropě objevuje tolik turistů kolem padesátky. Zatímco předtím jim banka každý měsic brala řekněme tisíc dolarů, teď neplatí vůbec nic a jsou najednou bohatí. Stáří mají zajištěno a mohou si užívat. Bydlení ve vlastním má i jiné výhody související se strukturou měst, jak dále uvidíte.

       Po přečtení předchozího odstavce už vás asi neudiví, že snad devadesát procent městské zástavby tvoří malé domky. Jedinou vyjímkou je „downtown“ neboli centrum, kde jsou usídleny všechny úřady, a jak je ve Americe zvykem, postavili si k tomu krásné prosklené věžáky. Přidejte si k tomu nějaké ty hotely plus další vysoké budovy o nichž nevím, co je v nich, a máte představu o centru. Celé se to nahustilo na dosti malé ploše (Staré Město? ), takže to vypadá velmi pěkně, zvlášť když se setmí. Odmyslíte-li si tento betonový ostrůvek, pak město díky pravidelnosti ulic vypadá při pohledu shora jako šachovnice. Je vidět základní osnova hlavních silnic (dva až čtyři proudy v každém směru) a mezi nimi zelené čtverce, něco jako veliké parky o straně asi 2-5 km, kde se mezi stromy schovávají domky a vše je protkáno menšími (pravoúhlými, jak jinak) silničkami umožňujícími přístup. Na křižovatkách oněch velkých silnic jsou ohromná nákupní střediska (tzv „mally“, v Edmontonu je jich asi deset) a velkoobchody s potravinami, kam si z domu každý hbitě zajede, neboť tady ten každý má auto. Výhody tohoto stylu života jsou bezbřehé. Bydlíte v soukromí a kolem rostou stromy a zeleň vůbec, což ocení hlavně děti a vaše nervy, alebržto máte klid. Když chcete nakoupit, kousek se projedete a jste u „mallu“, což je obchodní komplex velikosti nejméně deseti Májů či Kotev.

       Bývá to ohromná budova plná obchůdků všech sortimentů, od pohlednic přes nábytek až po auta; nechybí ani služby, občerstvení a restaurace, aby si mohl zákazník odpočinout, většinou je tam i nějaký bazének či fontánka, což je zvlášť osvěžující, neboť v Kanadě je velmi suchý vzduch. Nedílnou součástí mallu je pak několik velkých obchodních domů. Patří do sítí rozestřených po celé Kanadě a Státech, nejznámější jsou asi Sears, Eatons, The Hudson Bay Company (což asi zní povědomě příznivcům westernů odehrávajících se v Kanadě) nebo Woodwards. Každý z těchto obchoďáků odpovídá velikostí asi dvěma až čtyřem našim Priorům, ovšem nabídka (i ceny) jsou samozřejmě nesrovnatelné. Tyto sítě se liší „úrovní“, to jest kvalitou a na ní závislými cenami, od Zellers připomínající obchod s partiovým zbožím až po Woodwards, kde je zboží super kvality a obchod samotný připomíná padišahův palác. Ceny vypadají podle toho. Tady bych se rád zmínil o jedné věci. V době prosperity se tady zákazník opravdu řídí heslem „nejsem dost bohatý, abych si mohl dovolit levné věci“. Proto si třeba svetr koupí ve Woodwards, kde za něj dá dvojnásobek Zellerní ceny, ale taky mu pak vydrží mnohem déle. Zato když nastane ekonomický sešup, tak se chuť koupit si kvalitu a také za ni zaplatit vytrácí. I tady v Kanadě se teď zájem přesouvá směrem níže a zrovna teď v únoru tady zavírají jeden Woodwards, prostě neměli tržbu a zkrachovali. V Českoslezsku to asi ještě dlouho bude vypadat na ty Zellers a možná i hůř. Ještě jeden zajímavý postřeh, protože jsou tyto obchoďáky hodně veliké, jsou v zájmu pohodlí zákazníka uspořádány všechny z jedné sítě stejně. Ať přijdete třeba k Eatonům v Edmontonu na severu či na jihu nebo dokonce někde ve Státech, vždycky to vevnitř vypadá stejně, takže v pohodě najdete všechno tam, kde jste zvyklí.

       Edmonton se pyšní největším mallem na světě. Jmenuje se West Edmonton Mall a nevešel by se na Strahov. Kromě všech obchodních sítí i obchůdků je tam ještě West Edmonton Mall Hotel, který se vyznačuje značně vysokými cenami a ještě bláznivějšími pokoji. Můžete spát na lodi, v kabině náklaďáku, v kosmické lodi a já nevím kde všude ještě. Při procházce mallem také najdete několik kin, zimní stadion, na kterém někdy coby reklama trénují Edmonton Oilers, golfové hřiště, mořský bazén, v jehož západní části dovádějí cvičení delfíni a po východní vás proveze ponorka, opravdový koráb asi šedesát stop dlouhý s plachtami i děly a mnoho zábavy pro děti včetně horské dráhy a kolotočů. Zlatým hřebem je umělá pláž s umělým příbojem, umělými palmami a umělým sluncem. Zaplavat si ale můžete doopravdy. Prohlídka celého mallu vydá tak na celodenní výlet.

       Protože jsou mally přirozenými centry, bývá kolem nich většinou houf dalších služeb a obchůdků a také pobočka městské knihovny. To byl pro mě další šok. Takovou spoustu dobrých knih jsem na jednom místě už dlouho neviděl. Jako infantilního militaristu mě zvlášť potěšila dlouhatánská police plná knih o válce, po kterých by se u nás jen zaprášilo; oddělení S-F a fantasy vám raději popisovat nebudu, jednak mi chybí slova a druhak vás nechci dráždit, prostě si představte knihovnu ve Zdeňkově muzeu a pak ji hodněkrát zvětšete. Půjčují se také kazety, CD a videokazety, což je tady velmi záslužná věc, neboť zimní večery bývají dlouhé a zima je tu ještě delší. Systém je velmi propracovaný, po té anarchii u nás je to jako ráj. Že se to v knihovně hemží počítači, na kterých si najdete skoro cokoliv a jen si to pak objednáte, asi nikoho napřekvapí, ale to není všechno. Má knihovní karta je prostě obdélníček z plastiku se jménem a čárkovým kódem, kód má také každá kniha, takže při odchodu podám kartu s knihami knihovnici, ona po všem jen přejede čtečkou a je to. Vracení je ještě jednodušší, každá pobočka má ve zdi zvláštní dvířka, kterými jde dát věci dovnitř, ale nic ven, takže tam prostě knihy šoupnu, navíc půjčovat i vracet mohu v LIBOVOLNÉ pobočce Edmontonské knihovny, kolem které mám zrovna cestu, oni už si v tom přes počítač udělají pořádek. Je to prostě paráda.

       Když už jsem se tak rozpovídal o obchodech, dorazím to potravinami. Platí o nich prakticky totéž co o sítích obchodních domů, je tu však jeden rozdíl. Zatímco se k nám už nějaké to zboží dostalo a tak po mallech rozhodně nechodím s vykulenýma očima, nabídka jídla mě zcela zaskočila. Největší šok mi přineslo oddělení ovoce a zeleniny, kde ho bylo tolik, že jsem málem zabloudil. Za ten půlrok už jsem ledacos nového poznal, ale stále asi o polovině ovoce nevím, co je zač.

       Když to tak shrnu, již sama struktura města velmi ulehčuje takový ten běžný život. Žádné shánění jako v Českoslezsku, navíc je na město i krásný pohled, protože je celé utopené v zeleni, o čistotě prostředí je asi zbytečné mluvit. Auta mají katalyzátory a továrny stojí mimo město, kromě toho ani z komínů se tu nesmí nic vypouštět, takže není vůbec vidět, co se dýchá. Velkým šokem pro mne bylo, když napadl sníh. V Kanadě (na rozdíl od našich zemí) vydrží čistý, a to i několik týdnů (pak napadl nový, ale věřím, že by ten starý vydržel bílý celou zimu). Jediný špinavý sníh se dá najít asi metr kolem cest. Když si vzpomenu na tu černou břečku, která se u nás dělá ze sněhu po pár dnech, zakroutil bych nějakému bolševikovi krkem.

       Tím jsem tak vyčerpal „městskou část“ svého vyprávění, projel městem a zastavil v areálu university. O tom ale až příště.