Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Když jsem v loňském roce (LtN 42/91) recenzoval prvotinu Jiřího W. Procházky fantasy román Ken Wood a meč krále D'Sala, těšil jsem se na jeho další texty. Tenkrát jsem znal pouze jeho povídku Rox'n'roll, která vyšla v časopise Ikarie, a výbornou povídku Krysy, vydanou péčí Zdeňka Rampase ve fanzinovém (zvykejme si na terminologii: fan je fanda, tedy fanda sci-fi, fanzin je těchto fanů magazín) sborníku Lovci černých mloků II (ÚKDŽ Praha 1988, 700 výtisků, tedy téměř samizdat). Netušil jsem, že se s dalšími texty setkám tak brzy. Zdá se, že vydavatelská politika se za posledních pár let pronikavě změnila a že již není třeba čekat, až bude autor po smrti a spolehlivě zhodnocen.

       Sbírka Tvůrci času, která kromě již zmíněných dvou povídek jich obsahuje dalších šest - resp. pět, protože Kybernátor o rozsahu 86 stran je spíše novelou, mne velmi příjemně překvapila. To příjemné se od autora, jehož prvotina mne zaujala, snad dalo čekat, překvapení se dostavilo s obsahem. Na rozdíl od fantasy, která se pohybuje spíše v „čarodějnické“ rovině, publikované povídky jsou většinou z žánru tzv. „kyberpunku“. (Nikdy jsem netušil, že punkeři - česky „pankáči“ - se svým jedovatě zbarveným „čírem“ na hlavě, obvykle potácející se figury, téměř doslova kálící na všechno, co zde bylo před nimi, mají nějakou filozofii. A ejhle - Jiří W. Procházka mi dal prohlédnout. To, co má punker společného s „normálním“ občanem, je hudba. Já, který vnímám hudbu „an sich“, dokážu dost těžko rozlišit, která je ta pravá pro pravého punkera. Ale to, že dokážou vnímat něco tak přirozeného, jako právě hudba je, mne snad dokáže smířit i s jejich nepřirozenou barvou vlasů.)

       Jiří Procházka patrně není pravým punkerem - černobílá fotografie sice neříká, zda nemá vlasy třeba zelené (pardon, na zadní straně obálky knihy je barevná - nemá!), ale „číro“ (od cherokee, tj. amerických Indiánů, honosících se stejným účesem) určitě nenosí. (Nakonec dr. Sládek, vystupující jako „politický skinhead“, má také proti holohlavcům vlasů dost...) Co ho tedy spojuje se zelenými či fialovými účesy a současně s počítači? Odpověď je prostá - je to právě ta hudba. Nepřirozenost (umělost!) barvy vlasů je nahrazena nepřirozeným, umělým světem počítačů, pronikajících celý svět. (Je to však tolik nepřirozené? Vždyť počítače, stejně jako hudba a barva na vlasy, jsou zase jenom lidským výtvorem!) Při programátorském povolání autora by nebylo divné, kdyby se nechal tímto „paralelním světem“ pohltit. (On však zůstává nad věcí...)

       Kdo si přečetl povídku Rox'n'roll (Ikarie 2/1990) a líbila se mu, jistě uvítá rozšíření tohoto počítačového světa. Binnary runner 001 Rolland se svou partnerkou Roxannou se pokusí proniknout do úděsně primitivní počítačové sítě lido-demo Evropy (která autorovi i čtenáři jaksi splývá s realitou - sít je svět a svět je síť) v povídkce Pražský průnik. Cyklus uzavírá novela Kybernátor, kde se dočkáme vzniku prvního Kybernátora, nové nadřazené bytosti, adekvátní třeba Clarkovu Hvězdnému dítěti z Vesmírné odyssey, ale bez zásahu mimozemské inteligence. - Jinak si myslím, že Procházka je dost mimo i „oficiální“ kyberpunk, prezentovaný u nás třeba Ivanem Adamovičem (např. povídka Krutá je noc z uvedeného Rampasova sborníku), či Karlem Veverkou a Petrem Hetešou (Adapt, Ikarie 5/1990) - databázová dlažba, Kvadratické Krysy, hexadecimálně vyvedená Dáma s hranostajem, není to už surrealismus?

       Již zmíněná povídka Krysy má asi nejvíc společného s tou hudbou. V podtitulu je nazvána „pitoreskní symfonickou novelou o třech větách“ a je pojata dosti rytmicky („Hledáš věčnou slávu? Ne-smr-tel-nost? Ha-ha-ha-ha,“ zasmála se podlaha na čtyři doby.“ „Věty“ - tj. kapitoly - jsou rozlišeny i barevně - modrá, zelená, červená. Kdo se zabýval barevnou fotografií, ví, že tyto tři barvy mohou aditivně zobrazit celé spektrum. Není tedy záhadou, že se v konci třetí kapitoly dostáváme zase k počátku - kruh se uzavírá. Jinak si myslím, že by Jan Weiss (Dům o tisíci patrech), kdyby žil dnes, napsal něco podobného...

       Titulní povídka Tvůrci času je snad nejméně srozumitelná, pochopíme ji však podle předchozí povídky. Zdá se, že uzavřený kruh by se mohl stát Procházkovým symbolem. Stejně se můžeme dívat na povídku Stromy, kde lidé se přemění na stromy, zatímco stromy se rozhodnout stát se lidmi.

       Povídka Sněhurka a sedm trpaslíků je čímsi mezi kyberpunkem a Sněhurkou a sedmi trpaslíky. Kde je hranice mezi sci-fi a pohádkou?

       Nakonec jsem si nechal povídku Spermadonna - byl jsem na rozpacích, zda se o ní vůbec zmiňovat. Podle mne se do této sbírky nehodí. Nehodila by se asi ani do jiné, snad pouze do nějaké antologie, kde by - proboha - už nebyly další povídky tohoto ražení. Při četbě na mne padala marnost celého vesmíru. Rád bych věděl, jak se líbila „sci-fi feministkám“ Hauserové a Biedermannové... Autor za ní - bohudík - nabízí „stránku, určenou ke zmuchlání, zmačkání, roztrhání a spálení“. Což je výborný nápad, znám knihy, kde taková stránka by mohla být každá druhá!

       Jak bych skončil? Jiří W. Procházka je jistě fenoménem naší science-fiction a nevylučuji, že „dopadne“ stejně, jako Kurt Vonnegut, Jr. v literatuře americké. Tedy, že se „zadními dveřmi“ dostane do tzv. velké literatury - pak si bude muset poradit sám.

       Ve své předchozí recenzi jsem napsal, že se těším na jeho další texty. Těším se dál.