Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Poul Anderson patří k nemnoha americkým sci-fi autorům, od nichž jsme si mohli něco přečíst už za totality (Strážci času, vzpomínáte? Přestože ani v Andersonově případě zdaleka nešlo o jeho nejlepší opus, jak jsme za něj tehdy byli vděční!). Nedávno vyšli jeho Vesmírní křižáci. Snad lze říci, že obě tato díla jsou pro autora charakteristická. S o to větším překvapením jsem si přečetl jeho Královnu vzduchu a temnot (Laser, 1992). A dlužno říci, že s překvapením značně příjemným.

       Kniha sestává ze tří velmi volně propojených novelet, jejichž společným motem je kontakt, přesněji - a to navzdory občasnému střílení a zabíjení - spíše jeho vnitřní, méně atraktivní stránka. Tedy, méně atraktivní v rukou někoho méně dobrého, nežli Anderson.

       Pravda, hned první odstavec prvního (a titulního) příběhu mě poněkud vyděsil: Květy začínaly rozkvétat,ohnivé akáty zářily živými barvami, ocelové květiny se modraly v brokovém podrostu a návrší byla poseta deštěnkami, zatímco bledulky zbarvovaly všechna údolí stydlivou bělobou. Mezi nimi poletovaly mušky na duhových křídlech; kdesi pohodil hlavou jelen a zatroubil do vyhřátého ovzduší plného vůní. Nicméně podobných „lahůdek“ tu nenajdeme mnoho (snad ještě v druhé povídce se autor trochu příliš rozepisuje o vědeckotechnických záležitostech). Zato tu najdeme ono zvláštní, řekl bych až existenciální kouřmo provázející dobré ztvárnění problematiky kontaktu dvou rozdílných civilizací (což je markantní zejména v prvních dvou povídkách).

       Příběh první je dle mého soudu nejčtivější a nejdobrodružnější (šikovný atak na rodičovské pudy, ostrá charakterizace hlavních postav). Až mi bylo líto konce.

       Příběh druhý (Lovcův měsíc) přechází od porozumění cizích k jejich soužití, přičemž lidé tu hrají sympatickou roli smiřovacího katalyzátoru (což jim ovšem nebrání, aby se „na své úrovni“ mezi sebou neštěkali a nebyli na sebe zlí - přesně jako v životě). Autor hezky šroubuje zápletku a scénu smíření dvou zástupců znesvářených druhů tu prezentuje skutečně působivě. I s nezbytným blahodárným (až trochu snad kouzelnickým) účinkem na všechny zúčastněné rasy - lidi i nelidi.

       Poslední příběh (Není smíru s vládci) se mi jeví jako literárně nejhodnotnější, ale také nejsušší a nejnečtivější (kterýžto antagonismus doufám nechce být pravidlem). Snad nám není americká historie dost blízká, snad ještě působí kouzlo povídek předchozích, nevím, každopádně jsem měl s dočtením potíže.

       Celkově kniha odkrývá další parketu Andersonovy tvorby a dále naznačuje, proč je ve světě tolik ceněný.