Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Jedním z příznaků našeho polistopadového „přicházení k sobě“ je tempo. Ano, máme-li dohánět, musíme se ohánět... V jakémsi zimničném třeštění tedy vyžadujeme a bez ladu a skladu absorbujeme stále jen nové, novější, nejnovější. Aniž bychom se alespoň trochu snažili porozumět starému. I sci-fi je v tomhle punktu zření na rozcestí, dokonce minimálně trojcestí (řečeno velmi zjednodušeně): snažit se alespoň trochu napomoct chápání přítomnosti a člověka v ní, nebo se vykašlat na všechno kromě mimodnešního překvapení a napětí - a to pak svižně, bez jediného ohlédnutí (až to připomíná útěk) pojednat „shora“ (pseudobudoucnost, třeba kyberpunk) nebo „zdola“ (pseudominulost, například valná většina fantasy). V kyberpunku potom vystupují bytosti-kombinanti, jimž přítomnost vědomí umožňuje prožívat technistenciální, tedy technologicky ovlivňované existenciální stavy duše - snad nikoli nezajímavé (právě protože nové), ale rozhodně málo „in vivo presento“.

       Přitom seznámení s kyberpunkem vůbec nebylo špatné... Vzpomínám si živě, kdy jsem to magické slovo slyšel prvně. Bylo to na Parconu '87 a vypustil ho Ondřej Neff během své přednášky. A taky si dodnes pamatuju tamtéž citovanou první větu tehdy jen tři roky staré bible kyberpunku Neuromancera od Williama Gibsona: Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize. Ten příměr, beroucí za etalon nikoli cosi přírodního, nýbrž ryze umělého, netřeba komentovat.

       V Ikarii 11/91 pak vyšla (tehdy) deset roků stará Gibsonova novelka Johny Mnemonic. Ta věc skutečně „neměla vadu“. A nemá ji dodnes (což v mých duchovních outrobách začíná zavánět klasikou). Tím náruživěji jsem se těšil na Neuromancera v jakési bláhové naději, že text delší a cenami ověnčenější bude i lepší. Nuže, konečně se můžeme všichni přesvědčit na vlastní oči - na přelomu loňska a letoška ho vydalo (kdo jiný než) nakladatelství Laser.

       Zprvu to vůbec nevypadá špatně. Chodem stránek však kouzlo exotického slábne. Což si autor na rozdíl od „Mnemonica“ tady neuvědomuje... Poprvé jsem si své „čeho je moc...“ povzdychl na str. 64, kdy se do děje dostává „vysoká orbita“. A tak to jde dál, „furt pryč": autor kupí rekvizity, k nimž se mnohdy ani pořádně nevrací, mele a mele (pandémie, DNA, nindžové) pořád prázdnější slámu... Od druhé stovky stran je to víceméně nuda.

       Což se dle mého soudu - v menší míře, leč logicky - děje i s překladem. Bohatost jazyka zasluhuje obdiv, jen mám pocit, že stejné postavy mluví jednou spisovně, podruhé slangem. A také míra vulgárnosti výrazů vzrůstá, chce se mi říct úměrně s mírou naštvanosti (na konci už by to bylo nasranosti) překladatele.

       Myslím si, že po znovupřečtení Johnyho Mnemonica jen stačí přečíst si onu první větu Neuromancera. Pak knihu odložit a v ušetřeném čase přemýšlet.