Interkom: Hrdinové v zemi Éllad

Nedávno se na trhu objevila tlustá brožovaná kniha se zajímavě řešenou obálkou, napodobující starobylou koženou vazbu zdobenou kováním. I když méně by v tomto případě bylo více, neboť působí poněkud přeplácaně, spočine na ní oko vcelku se zalíbením. Když však zvídavý čtenář vezme svazek do rukou a začne jím listovat, nejspíše se mu udělá špatně.

Především zjistí, že neumí číst. Luští názvy kapitol a bezděky vzpomíná na svou prababičku, která ovládala švabach, jestli by si s tím neporadila lépe. K užitku mu není ani tabulka znaků Starého jazyka na konci knihy, v níž doufá najít řešení.

Posléze obrátí svou pozornost na ilustrace. Měkké, pečlivou rukou vedené linie působí uklidňujícím dojmem. Statické obrázky bez náznaku jakéhokoliv pohybu svým provedením připomínají snímky z rodinného fotografického alba nebo sbírku portrétů v zámecké galerii. Dívky jemných rysů a hrdinové s oduševnělou tváří se nejčastěji nenuceně opírají o nějakou zeď nebo strom a zadumaně hledí do dálky. Jenom meče za pasem a kopí v rukou dávají tušit, že mírumilovnost z nich čišící je klamným zdáním. Bohužel celá ta krása je zahalena do pruhů, před kterými by i zebra Hartmannova zbledla závistí, ledaže by už někdy viděla grafiku dělanou na jehličkové tiskárně.

Tomu, kdo přemůže žaludeční nevolnost a ani teď knihu neodloží, už v podstatě žádné větší nebezpečí nehrozí. Takovou otrlou povahu totiž nemůže rozházet řídký text na kraťoučkých řádcích vedle obrázků, kdy sazeč snad zapomněl do svého repertoáru zařadit rozdělovací znaménko, ani půlka stránky tištěná jinou velikostí písma než polovina druhá, natož teprv nějaké to chybějící písmenko, zejména na takovém zbytečném místě, jako je konec slova.

Může se tedy bez obav ponořit do vyprávění Cerediga Mořeplavce o osudech a slavných činech jedenácti družiníků krále Gudleifra. Tito nejskvělejší mužové země Éllad byli vyvoleni samotnými bohy, aby byli nápomocni od narození chromému králi v plnění úkolu, který mu byl osudem předpovězen, totiž sjednotit zemi Éllad a přinést jí po dlouhé době mír. Úvodní kapitoly jsou psány jazykem vznešeným a starobylým, jak se na takovou slavnou ságu sluší a patří. Později však text získává na lehkosti, je oživován leckdy drsnými, ale přátelsky míněnými žertíky jednotlivých družiníků a občasnými jízlivými poznámkami mluvícího havrana Caradaca. Vlastně - proč občasnými? Kdykoli tento moudrý opeřenec něco pronese, téměř vždy se z toho vyklube nějaká impertinence. Zdá se mi nejsympatičtějším hrdinou celého vyprávění. Asi je to tím, že oba trpíme podivnou mánií nenechat na nikom nitku suchou.

V první části knihy se čtenář postupně seznámí se všemi družiníky a dozví se, kterak se vlastně do královské služby dostali. V druhé části se pak naplňuje dávné proroctví. Udatní hrdinové musí nejprve získat Wetemau, knihu psanou ve Starém jazyce, která Gudleifrovi vyjeví, kde je ukryta kouzelná stříbrná podkova. S její pomocí se král postaví na nohy a kůň se vznese do vzduchu. Jenže není všechno tak jednoduché. Ukazuje se, že do královy družiny se lstí dostal zrádce. Leč nebudu zde vyprávět děj, od toho je Ceredig Mořeplavec.

V příběhu se vyskytují tradiční rekvizity heroic fantasy - zlomyslní démoni, obludní tvorové, slavné meče, kouzelné kameny, moudré vědmy, duchové mocných předků a nescházejí samozřejmě ani draci a nějaký ten kouzelník. Chybí tu však odporní padouši. S výjimkou krále Widuwalta, Gudleifrova úhlavního nepřítele, tu člověk nenarazí na skutečně zápornou postavu. I ten již zmíněný zrádce Diotbalt má svou čest, on prostě jen slouží jinému pánovi.

Vezměme takového Morcanta, který jde vysvobodit svoji ženu z rukou čaroděje Merrdina. Ten Morcantovi dá tři úkoly. Jedním z nich je hlavolam, spočívající v přemísťování kamenů po hracím plánu. Morcant jej musí vyřešit, než dohoří svíčka, mající dva a půl palce. Když vítězně položí poslední kámen, zbývá svíčky ještě celý palec. Nevím, jak dlouho hoří jeden a půl palce svíčky, ale mně ta úloha trvala minutu a tři čtvrtě. Pravda, nedýchal mi za krk zvědavý čaroděj, hledící mi přes rameno, ani mě neznervózňovalo pomyšlení na to, co provede s mým synem, když prohraju.

Posledním úkolem je klasická hádanka s párem strážců, hlídajících dvoje dveře. Jedny vedou na svobodu, druhé ke zkáze, jeden strážce mluví pravdu, druhý vždycky lže. Máš jednu jedinou otázku. A teď - Morcante, ukaž, co umíš! Ten si s tím zdárně poradí, tentokrát ze sebe dělá troubu Merrdin, když se ho udiveně ptá, jak na to přišel. Uznávám, že tento problém není jednoduchý, zejména ne pro člověka, který podobný typ hádanek nezná a nelibuje si ve výrokové logice, ale když už jej někdo druhému předloží, určitě zná princip řešení a nebude ho chtít polopaticky vysvětlit. Pokud autorka mínila poučit nevzdělaného čtenáře, měla dotaz vložit do úst někomu jinému, ale rozhodně ne zadavateli hádanky.

A vůbec, jaký pán, takový krám. Ani sám král nevyniká chytrostí. Posuďte sami: Kouzelná podkova v sobě skrývá natolik velikou moc, že by se mohla stát nebezpečným nástrojem v rukou nepravého. I přísahá Gudleifr, že každý, kdo se jí bez jeho svolení dotkne, propadne katu. Jenže nejstarší králův syn je zvědavý, dychtivý a neposedný, jak už mládenci v jeho věku bývají, a hoří touhou vyzkoušet létajícího koně. Diotbalt mu namluví, že malého výletu si nikdo nevšimne, a i kdyby, na něj že se přece otcův zákaz nevztahuje. Ochotně přinese podkovu a oková koně. Princovi zbývá jen nasednout a vzlétnout. Samozřejmě, že jeho kousek vyjde najevo a že Diotbalt se šikovně vypaří. Nikdo si nepřeje, aby mladík skončil na popravišti, ale král musí své přísahy plnit. Celou dobu jsem čekala, až se někdo ozve, že princ se přece té podkovy vůbec nedotkl, ale kdež! Ani mého oblíbence Caradaca to nenapadlo. A tak je nadějný následník trůnu zkrácen hlavu. Inu, za blbost se platí.

Zdá se,že se můžeme těšit na další osudy králových družiníků. Usuzuji tak z narážek v prologu knihy a z informací, které kdysi uveřejnila Ikarie. Doufám jen, že kvalita typografie bude úměrná kvalitě příběhu i ilustrací, aby měl čtenář z díla opravdový požitek. Ale, u Vannova meče, tím nemíním, aby se o vyrovnání úrovně postarala autorka. I s těmi drobnými logickými nedostatky kniha rozhodně stojí za přečtení.