Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Bariéra vystupovala nad obzor, den po dni, šedivá z dálky jako sedlá mlha, hodinu za hodinou jako kypící peřej. David Benjamin si začal připadat jako moucha chycená ve sklenici, protože stěna hrozivě rostla, až se jim nakonec postavila do cesty a ostrými vrcholky rozpárala těžkou drapérii oblaků.

       Fidel Polito zastavil zhruba dva kilometry před úpatím valu. David Benjamin a Anna-Petra ho dojeli až po chvíli, protože Benjamin měl problémy s dýchavičným motorem, a pak v tichu čekali, kdy se na ně ledovec převrátí. Fidel otevřel ústa, ale nakonec nic neřekl; rty se mu loupaly jako fialové banány.

       Ukotvili troje sáně, dovnitř trojúhelníku postavili stan. Benjamin si sundal palčáky a odšrouboval motor, který dosud příjemně hřál, tlačnou vrtuli zabodl do sněhu jako kopí. Anna-Petra strhl přimrzlou plachtu a sekerou začal štípat maso.

       „Upadnou ti pazoury,“ řekl Fidel Benjaminovi, který zůstal civět na krvavé zmrazky s motorem v náručí.

       Anna-Petra rozsekl zmrzlý žaludek. „Tři, nejvýš čtyři dny cesty,“  řekl.

       „Pomalé stádo. Pokud je něco nehonilo.“ Polito ukázal na stěnu. „Podívám se tam.“

       Společně zápolili s plachtou jako s kusem plechu. Fidela neposlouchala ruka.

       Benjamin se v šeru stanu hrbil nad motorem, za zavřenými víčky si vybavoval tvary, které nedokázal rozlišit hmatem. Maso se vařilo. Zavětřil, jenže nebylo bezpečné vzpomínat. Hlad se mu kroutil v mysli jako jedovatý had, zapotil se, než ho přinutil, aby se svinul do břicha, kde bylo jeho místo.

       Anna-Petra čistil pušku a hlídal hrnec. Když závaží vypustilo první pramínek páry, vynesl hrnec ven, otevřel ho a vybral nahnědlý šlem. Podíval se za Fidelem. Podíval se do hrnce a přihodil hrst sněhu.

       Ledovice křupala. Osamělý proud světla se rozlomil o hranu útesu a zazářil nad Politovou hlavou jako svatozář. Byla by to dobrá planeta, třičtvrtě gé, řekl si, nebýt toho Hlasu. Max chtěl ušetřit rok, mohli by být hotovi, než přiletí loď. Jenže na staré orbitální mapě nebylo po bariéře ani stopy.

       Fidel, zahřátý rychlou chůzí, stál pod šikmou stěnou, z níž trčely zubaté vrstvy jako zbytky mostu sahajícího do prázdna, a jak zakláněl hlavu, mráz se mu zahryzl do hrdla. Pokud uvažoval správně, ledovcový splaz lámal kry a vytlačoval je na pevninu.

       Tady tě dostanu, řekl Hlas.

       Pod průsvitnou, ale neprodyšnou plachtou stanu začínalo být příjemně. David pokládal vymontované díly motoru na starou kostkovanou košili do řad jako vězně na apelu. Ten David Benjamin, který v lágru neuměl otevřít ani tu jedinou konzervu, k níž se kdy v životě dostal, myslil si Anna-Petra a pozoroval, jak pod jeho neohrabanými klepety vzniká složitá a neřešitelná šachová úloha, a vzpomněl si také na všechny ty rány do hlavy, které Benjamin přežil.

       „Vyjmenuj jednotlivé součástky vozu, a stále jsi neřekl, co je vůz,“ řekl Anna-Petra a představil si, co by se stalo, kdyby pohnul několika kameny.

       Zalovil v kožichu, podíval se na hodinky a zapojil vysílačku. Nasypal si do kapsy hrst nábojů a s puškou na předloktí se vyškrábal ven, pohledem však zůstal přilepený k šachovnici. Miles „Tao“ ho kdysi naučil, jak si vyčistit mozek, aby nepřekážel, jak se probírat zmatkem myšlenek a pocitů a odhazovat je. Milesovi už mozek překážet přestal.

       Nabil pušku, položil ji na plachtu přikrývající mrtvá zvířata. Věděl, že se Fidel bude vracet po vlastních stopách. Vystoupil z trojúhelníku a začal hloubit jámu. I kdyby mu vyšel naproti, výstřel bude slyšet na kilometry daleko.

       Pouze ten, kdo vidí v nemoci nemoc, může se zbavit nemoci. Anna-Petra prudce přišlápl rýč. Samoplodivé myšlenky! Rojily se mu v hlavě jako mravenci. Sníh zrudl odleskem plamenů.

       Pamatoval si Fidela, jak přikládal náruče listin z vyhřezlých zásuvek. Jen na chvíli se k němu otočil zády. Pamatoval si ohnivé jazyky šplhající po trámech jako po šíjích žiraf a výstřely v chuchvalcích kouře. Max a Avram Osifovič ho vynesli z hořícího baráku v posledním okamžiku, ale to už se zřítil do propasti, na jejímž dně teď kopal jámu na odpadky.

       Co je křivé, bude narovnáno. Tehdy, druhé noci po požáru, dal Max Walter dohromady deset lidí a tajně lágr opustili. Byli mezi nimi dva, které nemohli potřebovat: jeden jednoruký a jeden popálený.

       Fidel Polito se vracel velikým obloukem; neviděl, že je kolem Anna-Petry černěji než kdekoli jinde na pláni. Jáma mu připadala jako malý, neútulný hrob. Na konci této cesty je možná čekalo bohatství, ale na konci jeho vlastní cesty určitě číhal Hlas, možná Bůh, před nímž prchal z planety na planetu. Poznal světy, kde ho bylo míň, byl však všude a čekal.

       Všiml si pušky. Že si Max umanul vypravit se na jih a suchou nohou překročit oblast močálů a jezer, nic neznamenalo. Můj Bůh by vydávil jiné kry a jiné ledovce. A tady ho bylo požehnaně.

       Anna-Petra se nasoukal do stanu za Fidelem s krásným kusem čistého krystalu v lebce. Pušku uložil do kouta, jako by se za ni styděl. Trpká vůně vývaru mu sevřela vnitřnosti jako harmoniku a krystal se začal rozpouštět. Hrnec prskal a syčel do řídké atmosféry.

       „Ještě si zkazíš oči.“

       Rozžehl svítilnu. To jemu ohořela víčka, ne Benjaminovi, ale oba je měli v určitých chvílích stejně průhledná.

       David hledal odpověď, avšak nenašel ji ani tentokrát. Odvážil se sáhnout hlouběji a narazil na něco bolavého, jako by se mu uvnitř mozku viklal zub. Věděl, že umí mluvit; jen nevěděl, co říci. Prosil, ale stejně ho ztloukli. Slova mu připadala zbytečná.

       „Študente,“ řekl a dotáhl poslední matku. Dělalo mu potíže nemyslet na jídlo.

       Anna-Petra ucítil, jak mu srdce cinklo jako rolnička. Študente, nabádal ho Miles, nedovol nenávisti, aby tě pohltila.

       Fidel zvedl špičkou prstu závaží a hrnec si odfoukl. „Musíme se prostřílet.“ Pára se mu srážela na hřbetu ruky. „Bude trvat týdny, než se dostaneme na pevnou zem.“

       „Možná najdeme průrvu, kde s tím nebude tolik práce.“ Anna-Petra začal rozdělovat polévku. „Záleží na tom, kdy dorazí Max.“

       Fidel si opařil jazyk. „Nemáme tolik času,“ zamumlal a zacvakal kovovou rukou o dno misky. „Díky sobíkům se nemusíme starat o nic jiného.“

       „Než jak je sníst.“

       „Psí maso!“ vyhrkl David Benjamin.

       „Sobíci nejsou psi,“ řekl Anna-Petra, „jsou to prostě malí ti. Jeleni.“

       Benjamin se spokojeně zachechtal. „Chci maso!“

       Anna-Petra a Polito opatrně žvýkali. David trhal špalíky svaloviny jako divoký pes. Zuby jak lopaty si nechal udělat za zbytek rekompenzace. Anna-Petra vložil všechno do Maxovy geologické společnosti. Pracovali za podíly z budoucí prosperity planet, jedno významné naleziště už měli, druhé by kolonizaci podstatně urychlilo. Mnich sice protestoval, že se tak nenadřel ani v solných dolech Bantumagu, ale tolik peněz za ty roky kriminálu zas nedostali. Potřebovali úspěch jako sůl, aby se udrželi.

       Vysílačka zapraskala: „Jak se vede lovcům?“

       „Mají mastné huby,“ řekl Anna-Petra. „Lov byl úspěšný. A jak se daří vědcům?“

       „Vědci mají hlad!“

       David Benjamin nekontrolovaně škubl pažemi, polévka mu vyšplíchla na kolena.

       „Lovci vám nechali jednoho soba na stopě.“

       „Pokud jsme ho už nepřejeli. Jak jste daleko?“

       „Narazili jsme na souvislou ledovou stěnu, Maxi. Pravděpodobně stojíme na břehu Velkého jezera. Pokusíme se najít cestu.“

       „Uděláme si ji!“ Jak se naklonil k mikrofonu, dýchl Fidel Anna-Petrovi do tváře. „Otevřeme průchod.“

       „Nedočkavý jako vždy,“ řekl Max Walter o sto padesát kilometrů dál v hlavním táboře expedice. „Mnich ti vzkazuje, že nemáte nic vyhazovat do vzduchu, dokud to neuvidí.“

       Polito řekl: „Vyřiď mu, že se bez něho obejdeme.“

       „Ještě něco důležitého, Maxi. Sobi mají ve střevech zelenou potravu, přitáhli zřejmě z údolí pod vodopády. Pokud se chceme dostat přes jezero -“

       „Vydrž, Ejpí, Avram to hledá na mapě.“

       „Maxi, Fidel má pravdu. Máme zpoždění.“

       „Jestliže na jih od vás není cesta volná, budou pastviny dál na západ. Zastavíme odběr vzorků a do tří dnů jsme tam.“

       „Když nic nenajdeme, připravíme odstřel.“

       „Ale pamatuj, Ejpí, že kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji.“

       „Opatrnost, toť sice zdání Cesty, vpravdě však počátek bláznovství,“ řekl Anna-Petra. „Nemůžeme se dočkat, až vás zas uvidíme.“

       Když vyholený a vymydlený Max Walter vstoupil do nemocničního pokoje, nemohli se navzájem poznat, jenom oči jak díry do nekonečna je prozradily. „Už se mi z vás dělalo špatně, vážně,“  prohlásil, „ale bojím se vrátit mezi normální lidi.“

       Anna-Petra se opatrně usmál. „Jde z tebe hrůza.“ Kožní štěpy se mu pěkně hojily.

       „Počkej, až uvidíš ostatní. Mimochodem, ty uprchlý trestanče, jestli ti to neřekli... Jsme volní.“

       „Volní?“

       Naplň nádobu až po okraj, a budeš litovat, žes nezadržel včas.

       „Svobodní.“

       Od toho okamžiku si Anna-Petra začal připadat jako zločinec.

       Od té chvíle byli opět na cestě.

       „Nechutná ti?“ zeptal se Fidel, který tenkrát vypadal v novém bílém obleku a s novou rukou jako karikatura sňatkového podvodníka.

       Fidel Polito si v pracovním lágru odtrpěl svých patnáct let, ale z Bantumagu nebylo úniku. Polito byl vrah. Pak ho v dole zachytil pásový dopravník. Táborový felčar mu amputoval ruku v loketním kloubu, protože to bylo jednodušší. Bez umrtvení, protože jinou možnost neměl. Teprve pak ho dali do baráku k politickým.

       Cholera zabila doktora mezi prvními.

       Když v lágru vypukla epidemie a trestanci se vzbouřili, Polito zapálil kanceláře velitelství, ale ne jako jiní, kteří zabíjeli a ničili z bezmocné zloby a krevežíznivého vzteku. Anna-Petra byl přesvědčen, že Polito věděl, co zapaluje.

       Chytat a usmrcovat ty, kdo učinili něco strašného, kdo by si troufal něco takového? Jenže Miles „Tao“ už dávno shnil v díře zostřeného trestu.

       Leželi ve tmě zabalení do spacích pytlů a naslouchali. Noc byla plná vytlemených rudých ďáblů. David se pokoušel představit si, jaké to bude, až zbohatne. Jazykem laskal teplé zlato.

       Cítím tě, říkal si Fidel, vím, že jsi tady.

       Anna-Petra se znovu ocitl na Cestě, Avram a Max ho střídavě nesli na zádech, vítr zvedal slaný prach, uvědomil si, že mu Fidel unikne, jestliže se skupina rozpadne, vytrhl rýč ze dna pokrytého výkaly a udeřil, rozbil bateriové pouzdro protézy a rychle, aby nezamrzla, vypustil slinu, zkrat běžel elektrickými dráty, přeskočil snímači nervů do míchy a nervovými spoji do mozku, kde vzruchy v posledním výboji rozmetaly Fidelovu osobnost, stěna se zvedla jako bílá velryba a Fidel Polito se vztyčil a pokynul zdravou rukou, než přepadl naznak a zmizel v erupcích ledové tříště...

       Anna-Petra pak ležel bez hnutí s otevřenýma očima a naslouchal jeho sténání. David spal tiše jako myška.

       V noci vítr rozehnal mraky a ráno ožily vyceněné pláty ker barevnými světly mrazivé iluze. Čisté paprsky bodaly jako rozžhavené pohrabáče a v jejich záři měl Anna-Petra pocit, že se znovu narodil. Řekl to nahlas. Benjamin se šťastně zašklebil.

       Odlehčili dvoje sáně, David namontoval motor, který s lehoučkým vrněním ihned naskočil, a rozjel se podél bariéry k východu. Tlukot vrtule zanikl.

       „Nebudu ztrácet čas,“ řekl Fidel do ticha. „Zapomněl sis pušku.“

       Anna-Petra vyrazil na západ, jel ztřeštěně a nerozvážně, cestou odhazoval pavučiny myšlenek jako zbytečnou přítěž. Jednoduše na nás zapomněli, Milesi! Nahmátl jakéhosi úředníka, který lágr na Bantumagu zrušil úderem razítka, a i toho zahodil. Smál se. Protože chtěli zapomenout.

       Fidel si vybral křišťálově průzračný převis, navrtal ho a nacpal díry trhavinou. Ve vousech mu narostly pichlavé rampouchy. Cítil, jak ve stínu ledovce mráz štípe. Jemné převody prstů mu zatuhly, sevřely se kolem válce výbušniny a nechtěly povolit. Takže se to má stát teď? Dostal strach.

       Sedl si na zem, odplivl si, zaslechl, jak slina cinkla o led. Znovu se narodit. Konečně, proč ne? S úlevou vydechl.

       Krajina mu letěla vstříc jako bílý nemocniční pokoj, Anna-Petra si říkal, že obrátí na příštím pahorku, potom na dalším, ale jel dál, jako by se už nikdy nechtěl vrátit.

       /Citace: Lao'C, TAO-TE-ŤING, překlad Jiřího Navrátila/

Jan „Jam“ Oščádal mne požádal o pár slov pro tuto stránku IK. Nemohla jsem odmítnout. Jako koordinátor LD ČSSFF je totiž mým šéfem. Jenže - co napsat o člověku, kterého znám téměř výhradně z dopisů? Přestože ctím listovní tajemství, jsem nucena je porušit a (se souhlasem autora) citovat. Nemohu-li já, nechť o sobě řekne něco sám: „Kdysi dávno jsem trénoval jógové a zenové a jiné praštěné techniky, kterak soustředit myšlenky, kolik promarněného času! Na lidském, tedy konkrétně na mém myšlení je však nejnádhernější právě ta naprostá a ničím neohraničená šíře hovadin, jež se líhnou jedna z druhé bez konce a bez počátku, stačí toliko pozorovat. Stojí mne to šílené úsilí, abych psal normální prózu, která by se dala číst. Ale nestěžuji si, protože to dělám dobrovolně a rád. Na plotě sedí havran a strašně nadává.“