Interkom: Jedna horrorová povídka

Všechno to začalo v jeden letní čtvrtek léta páně 2033 v Rouře. By jsem značně překvapen, když jsem vešel do místnosti a místo obvyklého depresivního Michalova obličeje jsem uviděl neobvyklý vyděšený Michalův obličej. „Člověče, profláklo se, že velká nakladatelství se spojila s vládou a chtějí zavést on-line-libraries,“ sděloval mi vyděšeně, „dovedeš si představit, co by to znamenalo?“ Právě, že jsem si to představit dovedl. Mamuti přestanou vydávat nové knihy, bude-li si chtít někdo něco přečíst, prostě se spojí speciálním modemem s centrální knihovnou a oni mu budou knihu po kapitolách přehrávat do čtecího programu. „Je to jisté?“ zeptal jsem se v marné naději, že se snad nějak ukáže, že se vlastně nic dít nebude. „Úplně, už jsou podepsány dohody se Slovenskem o sdílení knihoven.“ Tak to je konec. Jakmile si konzouši zvyknou, že jim knižní novinky bodou skákat na obrazovku a oni si je téměř zadarmo přečtou, zkrachují i naše malá fandomová nakladatelství. Takových staromilců jako my, kteří by za nic nevyměnili ten hřejivý pocit dotýkat se chladného knižního obalu či veselý pohled na plnou knihovnu, zase není tak mnoho. Můj pohled přejel po Michalově stolečku. Tak tohle nám chtějí vzít! Můj zrak se laskal s řadami tříapůlek, kde se produkty seriózních nakladatelství ve tvrdých deskách se střízlivou obálkou mísily s noname hongkongskými disketami v křiklavých papírových obalech z nakladatelství Najáda či AGkult svítícími stříbrnými plastickými písmeny. Ten krásný pocit, vzít do ruky novou disketu právě vyšlou z tiskárny a přičichnout si k ní. Ten báječný pocit napětí, když ji rozbaluji na hard disk a říkám si: „Jaká bude, holka malá knižní? Snad to zase nebude nějaká sračka.“

„Člověče, to snad není možné?“ stále ještě nemohu uvěřit a náhle si uvědomuji podivné ticho v jinak hlučné Rouře. Všichni už ví, a tak jsou zamlklí a jen potichu si sem tam vymění několik slov, je to jako na pohřbu. A taky že to pohřeb je. Vždyť jestliže zmizí knihy, bude to znamenat zánik tisíciletých tradic, kultura bez knih, to přece vůbec nejde! Ruku v ruce se ztrátou knih z lidského povědomí půjde také zánik kvalitního umění, přežijí jen konzumní škváry, kterým už ani zlomkovité dodávání po kilobajtech nemůže uškodit. Zmizí veřejné knihovny s dlouhými regály disket. Zmizí knihkupectví s nově se lesknoucími obaly knih a velkými cedulemi „necopyrightované kopírování knih se trestá“. A ty krásné chvíle v antikvariátech, kdy jsem se prohraboval v zaprášených krabicích - ošuntělé obaly, zašlé diskety, sem tam rýha na datovém sektoru, ale ty knihy žily, uchovávaly svůj obsah a byly kdykoliv připraveny rozdělit se se mnou o kouzlo, které v sobě držely. Vybavil se mi den, kdy antikvář z mých častých návštěv usoudil, že jde o seriózního zákazníka, a otevřel pro mne jinak zavřené dveře vzadu v koutě. V malé místnosti za nimi se tísnily krabice s tak starými knihami, že jsem si už skoro ani nepamatoval, že jsem takové kdysi v mládí četl. Pětačtvrtky! Už dávno nevypadaly jako nové: obaly potrhané, magnetické vrstvy zašedlé, mnohé měly oslí uši; přesto stále uchovávaly moudrost předchozích generací. Atmosféra v místnosti připomínala scriptorium středověké klášterní knihovny. Když mi ještě antikvář pošeptal, že mi přes známého z technického muzea může vypůjčit z depozitáře starý pětačtvrtkový drive, měl jsem pocit, jako bych stál na prahu ráje. Zahnal jsem hřejivé vzpomínky a vrátil se do kruté současnosti. „Tak se zdá, že to bude jako za starých dob, budeme vydávat knihy samizdatově, pěkně na divoko,“ těšil se už předem ZR. Asi to tak dopadne, ale snad by se ještě dalo něco dělat? Dohodli jsme se, že se pokusíme sehnat ještě nějaké informace a v pondělí u Zdeňka vymyslíme bojový plán.

Kdyby to bylo možné, byla by atmosféra v jeho milém bytě zavaleném hromadami jakýchsi papírových svazků ještě ponurejší než v Rouře, ale maxima už bylo dosaženo ve čtvrtek. Nejenže se nepříznivé zprávy potvrdily, ale každý navíc došel nezávisle k názoru, že není šance na nějakou větší akci. Podporu konzumní veřejnosti nezískáme a nás samotných je na něco razantního málo. Nesouhlasil jen Klíma, který se dožadoval, aby směl na Hrad a Českoslezského spisovatele vypustit démona lechtání, nikdo ale příliš nevěřil v kladný výsledek, zvlášť když se ukázalo, že svou hůlku nabitou magy ušetřenými za poslední dva roky vyměnil před týdnem za nejnovější anglickou disketu s Tolkienovými „The Lost Tales CLXXIV“. Po dvou hodinách rozebírání situace našimi strategickými mozky vytrénovanými v tuhých soubojích s oranžovomodrozlatými draky třetí generace jsme nakonec našli jediný možný způsob, jak alespoň trochu zpomalit nepříznivý vývoj. Náš počítačový specialista Ferda se bude napíchávat na centrální library a pouštět do ní Procházkovy rudorůžové nadlávy a algebry s turbointegrálem. Není to mnoho, ale snad to alespoň celý proces zdrží do doby, než se zorganizuje fandomové podsvětí. Rozhodli jsme se totiž, že na příštím Parconu Zdeněk navrhne přechod do ilegality. My se nevzdáme! Tajně si budeme knihy vydávat, kulturu podzemně pěstovat a oficiální ideologii nahlodávat. Až lidstvo prohlédne, pozná svou chybu a odvrhne nekulturní on-line-libraries, budeme připraveni zahrnout jej kvalitní literaturou z naší produkce a zkušenostmi ve vydávání knih, které si bude fandom jako nejsvětější tajemství předávat z generace na generaci. Tak jsme se dohodli a tak také učiníme, ve jménu lidstva, pokroku a kultury.