Interkom: Tip na Koniáše aneb Pirátství se meze nekladou?

Po přečtení Wetemay jsem si myslela, že je to vrcholná ukázka toho, jaký znechucující výsledek může vzejít z celkem dobrého literárního (i výtvarného) díla. Mýlila jsem se. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, jak praví stará lidová moudrost.

Jakožto milovník fantasy jsem sáhla po Howardově svazku Král Kull, jakmile se objevil na pultech. Nakladatelství Arla, z jehož dílny kniha pochází, má značně rafinovaný přístup ke čtenáři. Ze začátku to nevypadá tak zle. Na to, že se mu kniha rozpadá pod rukama, si už náš fan za ta dlouhá léta zvykl a konec konců nakladatel to může těžko ovlivnit. Rovněž tvar přídavného jména „atlanský“, vztahujícího se k Atlantidě, a občasné záměny ypsilon a měkkého i, například při procházce po „bílích“ plážích Valusie, nevyvedou ostříleného matadora z míry. S vrozeným optimismem doufá, že se jedná o pouhopouhý překlep, který čitelnosti textu nevadí.

Po tomto plíživém úvodu, kdy je čtenář ukonejšen vcelku neškodnými projektily, nastává od čtvrté kapitoly drtivý atak ve formě kobercového náletu. Střepiny granátů ničí jednotlivá písmena, zejména na okrajích slov, takže ta se maskují do zcela jiných významů. Snažíce se odlákat od sebe pozornost, dělají se živí naoko mrtvými a naopak, v neživotných mrtvolách se snaží vzbudit zdání života. Nepřítel je oklamán velice snadno. Stačí k tomu prostá záměna „i“ a „y“ v příčestích minulých. Zásahem vysoce účinných bomb velkého kalibru se hroutí větná stavba a vzniklá tlaková vlna deformuje koncovky, přičemž zvláště choulostivé se zdají přechodníky. Po sedmdesátistránkovém intenzivním bombardování, když je čtenář už totálně zdeptán, psychicky zničen a neschopen odporu se z posledních sil plazí očima po jednotlivých řádcích textu, dopřejí mu nakladatelé se sadistickou zlomyslností chvilkový oddech ve formě povídky Touto sekyrou já vládnu.

Když jsem ve svém zarputilém úmyslu dočíst knihu až do konce dospěla k tomuto bodu - podařilo se mi přežít zřejmě jenom díky tvrdému tréninku v podobě hodnocení krátkých povídek v Ceně Karla Čapka, částečně se mi vrátila schopnost logického uvažování. Není možné, aby překlad byl dílem jednoho člověka. Nahlédla jsem do tiráže: přeložili Eva Konečná 1, 4-15, Michael Bronec 2,3. Při spatření druhého jména jsem nevěřila svým očím. Že by Michal, kterého znám jako pečlivého korektora svých vlastních prací, byl schopen něco takového zplodit!?

Po chvilce počítání a uvažování - počet položek v obsahu včetně Prologu a Doslovu je totiž pouze čtrnáct, kam se asi ztratila ta patnáctka? - jsem vytáhla z knihovny sbírku Svatyně odpornosti, vydanou Laserem v roce 1990. Vyhnanec z Atlantidy a Království stínů, to by souhlasilo. Začala jsem srovnávat texty v obou knihách. Nebudu tvrdit, že v tom laserovském fanzinovém vydání nebyly žádné pravopisné chyby, ale daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Nakladatelství Arla je převzalo všechny beze zbytku, a aby uplatnilo i své tvůrčí schopnosti, přidalo ještě nejméně pětinásobek vlastních.

A co ta povídka Touto sekyrou já vládnu? I s ní už měl čtenář možnost se seznámit, a sice v Poutníku č. 2. Jméno překladatele zde není uvedeno, Jan Kantůrek má prostě smůlu. Nakladatelství Arla se ani nenamáhalo získat u Klubu Julese Verna, vydavatele Poutníku, nějaké informace a přetisklo zmíněnou povídku se vším všudy - ó pardon, jistá změna tu je, z královy rakve udělalo královskou rakev.

Proč by se také mělo snažit, vždyť slušnost se v nastávajícím světě tržního hospodářství stává přežitkem a to c v kroužku u jmen Laseru a Michaela Bronce ve Svatyni odpornosti je zajisté pouhý okrasný doplněk. Možná, že svou činnost považovalo za složitou kompilaci. Vždyť rozčlenit správně překlad v Poutníku, úvodní úryvek Z Nemedijských kronik umístit na začátek knihy a nazvat jej Prologem, krátkou informativní pasáž o tom, jak se vlastně Kull stal králem Valusie, logicky zařadit mezi povídky Vyhnanec z Atlantidy a Království stínů - ejhle, že by se jednalo o tu dobře utajenou patnáctku? - a usoudit, že zbytek textu je vlastní povídka, to je jistě práce značně namáhavá a psychicky velmi vyčerpávající.

Není proto divu, že tvůrcům po této geniálně provedené operaci „škatulata, škatulata, hejbejte se!“ už nezbyly síly, aby další povídky upravili do lidsky čitelné podoby. To znamená, že následuje druhý frontální útok na čtenářovu toleranci. Ten je na rozpacích, má-li při poslouchání nářeku mužů pod dopadajícími krutými, hluboko zasazovanými údery štěpů, sledování surových seků a tesů přizpůsobivých válečníků a pohledu na nahou bronzovou hru, na které se lesknou tři staré šrámy, konečně knihu znechuceně odhodit nebo se srdečně rozchechtat, i když je to spíš k pláči než k smíchu.

Naštěstí přichází závěr v podobě Doslovu. Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Na tomto konci je však dobré jedině to, že se ho člověk konečně dočkal a může s povděkem zavřít knihu. Při pohledu na obrázek na obálce mu možná není jasné, koho ten blonďatý svalovec zpodobňuje, když Kull je přece černovlasý, ale spíš ho v souvislosti s praktikami nakladatelství Arla napadne jiná vtíravá otázka, a sice, kdopak je asi autorem oné ilustrace, neboť v tiráži se o tom samozřejmě nic nedoví.

Dámy a pánové z nakladatelství Arla, svým prvním počinem jste se skutečně vyznamenali a udělali jste si skvělé renomé v našem fandomu. Jen tak dál! Iniciativě se meze nekladou! Snad se vám v brzké době podaří zlákat do svých řad i nějakého absolventa základní školy s prospěchem z českého jazyka nejhůře chvalitebným. Kvalita vaší práce pak jistě vzroste nejméně o 300%.