Interkom: Proti nudě ani sami bohové nic nezmohou

Po dlouhém čekání nakladatelství Svoboda konečně vypotilo námi scifisty tak toužebně očekávaný román I. Asimova Ani sami bohové. Kniha byla odměněna Hugem v roce 1973 a prý patří k tomu nejlepšímu, co nedávno zesnulý dr. Asimov napsal. Knížka má (jak jinak) typicky nepěknou obálku, ale řekněme si upřímně, mohlo to být i horší, známe Svobodu.

PROTI HLOUPOSTI a sobectví lidí je téměř nemožné bojovat. O tom se na vlastní kůže přesvědčí hrdina první části LAmont, fyzik, který přišel na to, že nejnovější a nejlacinější zdroj energie pozitronová pumpa (p.p.) pracující na principu přečerpávání energie mezi naším a paralelním vesmírem ohrožuje samu podstatu universa a může přivodit jeho zhroucení. Jeho snaha o zastavení p.p. je však již předem odsouzena k neúspěchu, neboť lidé se p.p. a s ní spojeného blahobytu nehodlají vzdát.

ANI SAMI BOHOVÉ by zřejmě nepřišli na šílenější a cizejší svět, než jaký se zrodil v hlavě pana Asimova. Obyvatelé antivesmíru jsou úplně jiní než my. Jsou pro nás téměř nepochopitelní a přesto i u nich, jak se dočteme v druhé části, vítězí sobectví nad zdravým rozumem. Ani oni p.p. nezastaví.

Takto vypsaný se může obsah knihy zdát zajímavý. Také že zajímavý je, ale strašně nudný. Román navíc působí chladně, až odtaživě, čtenář se marně snaží ztotožnit se s hrdiny příběhu. Postavy se plouží dějem jako bez života a čekají, co s nimi autor provede. Nedočkají se. Autor neprovedl nic a tak po nevěrohodném závěru román zdárně vyprchá do nicoty. Kde nic není, ani smrt nebere. Od úplného krachu zachraňují knihu dvě věci. První z nich je vědecký styl psaní pro Asimova tak typický. V románu je tudíž roztroušeno poměrně velké množství vědeckých pojmů a autorův popis měsíčního způsobu života nám vnuká myšlenku, že tam pan Asimov už nějméně jednou byl. Kapitola sama pro sebe je úsek odehrávající se na druhé straně pumpy, v antivesmíru. Klobouk dolů. Celé je to perfektně vymyšleno a domyšleno, vše se vším souvisí. Ty bytosti jednají nepochopitelně a cize, ale cize podle nás, pozemšťanů. Bohužel ani v těchto kapitolách se autorovi nepodařilo překonat celkovou rozvleklost a upovídanost příběhu. Přesto je tato část z celé knihy nejlepší a její závěr, to je lahůdka. Ale je to hlas volajícího na poušti.

Není mi dost dobře jasné, jak mohl tento román dostat Huga, ale nejspíš ten rok asi nic lepšího nevyšlo. A tvrzení, že patří k tomu nejlepšímu, je také poněkud přehnané, vždyŤ od Asimova známe i mnohem kvalitnější věci. Za sebe mohu prohlásit, že si román nechám v knihovně pouze z úcty k Isaco Asimovovi, i když proti nudě ANI SÁM ASIMOV v tomto díle nic nezmohl.