Interkom: Ještě k Cestě slávy

Rád bych se ještě vrátil k jedné recenzi v IK č. 4/93, v níž se František Houdek ptá Roberta A. Heinleina (nebo čtenáře?): „Co s hrdiny?“. Ano, souhlasím s panem recenzentem, že je Heinleinova kniha Cesta slávy pouze dobře udělané řemeslo (leč i to je v našich krajích vzácností), kde je asi nejnudnější (to už pan Houdek netvrdí) ona střední Fantasy pasáž. Na druhou stranu si myslím, že začátek knihy tak zlý není, stejně tak se mi líbil i závěr, pohrávající si s tématikou bohatstvím, slávou a zbytečností „zničeného muže“. Jedno je jasné: Heinleinův styl se dobře čte a líbily se mi i jeho časté ironické poznámky, kterých však bylo přece jenom trochu moc. Po čase začínaly nudit. Ano. To je také pravda.

Pan Houdek však obviňuje pana Heinleina ze zneužití cit. „osvědčeného vietnamského traumatu“ a já nevím, co si mám o něm myslet. Ne o onom traumatu či p. Heinleinovi, ale o p. kritikovi, kterému bylo zřejmě zatěžko nahlédnout na samý počátek knihy, kde je autorův copyright označen letopočtem 1963. Ale možná, že se pan kritik i podíval, pak mu však historie moc neříká. O co mi jde: V roce 1963 ještě Spojené státy nebyly (a to zdůrazňuji: NEBYLY) s Vietnamskou demokratickou republikou (též Severní Vietnam) v oficiálním vojenském konfliktu, pokud se nemýlím já, o čemž pochybuji. V té době vyli na území Jižního Vietnamu „toliko“ vojenští poradci (jak sám Heinlein píše: „Byli jsme vojenští poradci...“) , tudíž vietnamská válka dosud v době napsání neexistovala, ta vypukla až později, z čehož jasně a logicky vyplývá, že pan Heinlein nejenom že nemohl zneužít vietnamské trauma (což se stalo ve filmu Univerzální voják), on o něm v té době nemohl mít ani šajnu.

Co však na rozdíl od mého předchůdce kritika a recenzenta zarazilo mne, byla asi následující fakta, která pan Houdek velkoryse přehlédl, nebo je, na rozdíl ode mne, nepovažoval za příliš závažná:

a) Zajímalo by mne, kolik a především JAKÝCH měl svět, honosící se jménem Nevie, měsíců. Na str. 53 čteme, že měsíc byl malinký a zaměnitelný se sputnikem (rozuměj: s umělou družicí), kdežto na str. 131 osvětluje krajinu velký měsíc. Osobně spíše věřím v autorovu nedbalost, než v existenci několika měsíců.

c) Je zvláštní, že tam, kde hoří pozemské zápalky, nemůže hořet střelný prach. Autor se o střelných zbraních neměl vůbec zmiňovat (stejně je vzápětí hrdina ztratil), protože jeho řešení je dosti rozpačité. Tahání králíka z klobouku tak, aby vše fungovalo.

d) Asi největší (a dle mého dosti trapná) chyba je na straně 138. Pan Lindberhg, pokud to nevíte, byl prvním člověkem, jenž přeletěl Atlantický oceán roku 1922 za 33 a půl hodiny. Kniha se nám snaží tvrdit, že ho přeplul. No ano, dost určitě ho přeplul, ale pravděpodobně ne o jednom sendviči s burským máslem. Jsem ochoten věřit tomu, že jde o chybu překladatele, ale kdo ví, poněvadž neznám originál...