Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Boy, you gonna carry that weihgt,

       carry that weight for a long time.

          John Lennon, Paul McCartney

       Rok 1987 - Josef Pecinovský získává Cenu Karla Čapka za SF povídku Nos to závaží. Její hlavní hrdina je soudně potrestán za jakýsi prohřešek - musí několik let nosit na svém těle nezanedbatelný počet kilogramů navíc. Přitom musí vykonávat dále povinnosti, které od něj jeho okolí a společnost očekávají. Je pro něj obtížné vykonávat sebemenší denní úkony a činnosti - lidé kolem něho to lhostejně až škodolibě pozorují, eventuálně jeho stavu využívají. Místy padne a nemůže dál - spěje k životní dezintegraci a do většího područí odcizeného společenského systému.

       Rok 1988 - Středisko pro sledování nemocí v USA zveřejňuje oficiální zprávu o bezpečně popsaném a detekovaném souboru příznaků jménem Chronický únanový syndrom, Virová únava či CFIDS.

       Je to oslabení imunitního systému člověka, které má za následek ztěžknutí těla i mysli a poruchy nervově-vegetativních a metabolických funkcí. Tato nemoc má ještě spoustu dalších pojmenování, to však není podstatné. Hlavními příznaky jsou: ochablost a bolest svalů, zvýšená teplota, bolest hlavy, neschopnost soustředit se (jako při chřipce), nedostatek energie, deprese, nespavost. Příčinou je současné a dlouhodobé působení stresových faktorů, pracovního přetížení („syndrom yuppies“) a viru Epstein-Barrové. Stresů je v naší společnosti víc než dostatek, virus EBV má v sobě prakticky každý, proto podmínky pro šíření CFIDS jsou velmi příznivé. Nejedná se však o infekční epidemii, kterou lze dostat přímým kontaktem s nemocným. Je to spíše kvaziepidemie, která se šíří společně s vlnami stresu, které jsou spíše neadresné - je to tedy společensky - systémová epidemie, kterou může dostat každý. Postihuje spíše ženy. Její trvání je individuální, stejně jako stupeň postižení. Typická délka je několik let („sedmiletá chřipka“) . Postižení jsou okolím i neinformovanými lékaři považováni buď za simulanty, ulejváky, hypochondry či duševně nemocné a tak je s nimi zacházeno. Ten, kdo s CFIDS nemá vlastní zkušenost, neumí si představit, že běžné věci mohou být pro někoho tak těžké. Existuje průkazný imunologický test, je však náročný a v zaostalejších zemích nezvyklý. Způsob, jakým zdravotnictví a společenský sociální systém s nemocným CFIDS naloží, je indikátorem stupně vyvinutosti či barbarství týchž.

       Rok 1990 - Ve Velké Británii má CFIDS 100 000 lidí a jejich počet stále roste. Sice se na to neumírá, ale u slabších povah to může vést k sebevraždě, protože život s CFIDS se umírání dost podobá. U nás žádná statistika neexistuje - CFIDS není oficiální diagnózou.

       Ten, kdo to má, zpravidla o tom neví, protože se o tom v novinách skoro nepíše. Když o tom ví, nikdo mu to nevěří. A tak pozvolna musí likvidovat sám sebe, jinak by ho totiž zlikvidovali ostatní (ve smyslu společenském a nakonec i všeobecném). Mnoho lidí, hlavně mimopražských, tuto „neviditelnou“ nemoc snáší bez podpory. Čím jsou na tom hůř, tím menší mají naději na pomoc.

       V Británii má CFIDS i několik členů parlamentu, takže příslušné legislativní prostředky jsou zde prosazovány snáze.

       Mnozí lidé nemohou skoro vstát z lůžka.

       Srpen 1991 - Krátce po návratu z pracovní cesty v Německu, koncertu Jethro Tull a uprostřed studia teoretické fyziky na matfyzu CFIDS ze dne na den napadá i mne. Těžce se mi dýchá, stoupá mi teplota, třeští mi hlava a kvůli ochromenosti končetin musím stále odpočívat. Nemohu číst matematické texty, cesta na nákup je pro mne horskou tůrou s batohem na zádech. Přidává se nervová vyčerpanost, kulometný tep srdce, svět začíná být nepřátelský, můj duševní prostor se smršťuje. Naštěstí na imunologii, kam přicházím, tuto nemoc znají. Bohužel je to také výjimkou z okolního moře nevědomosti. Ten, kdo přijde k nějakému lékařskému „úředníkovi“ na obvodě, u vojenské odvodní komise, nějakému „lékaři“ ve službách Všeobecné zdravotní pojišťovny, má smůlu nebo se dostane na psychiatrii. Horší je, že stimulační léky na imunitu - vitamíny a minerální a stopové prvky či bylinné čase, iontové nápoje a glukózu - si musíte platit sám (činí to asi 700 Kč měsíčně). Z čeho? To je váš problém, když nemůžete pracovat. Darwinistický přístup ministerstva zdravotnictví a VZP přináší své ovoce. Za 14 dnů hubnu o 8 kilogramů. O kolik slábnu, se změřit nedá.

       Duben 1992 - Po žádosti o invalidní důchod dostávám od mstivého invalidního důchodce s berlemi z jakési komise pouze částečný. Okamžitě se odvolávám. Činí to asi 1000 korun měsíčně.

       Listopad 1992 - Revizní lékař VZP mi zamítá žádost o úhradu vitamínů aj.

       Prosinec 1992 - Stěhuji se od rodičů do vlastního bytu v Řepích, což znamená jedinou účinnou léčbu: klid, pohodlí a peníze. VZP mne zařazuje do kategorie osoby bez „prokazatelných příjmů“ (pasáci, šlapky) a vyměřuje mi zdravotní pojistné ve výši nejdříve 600, pak 300 korun měsíčně. Ha, ha - řekl finanční kůň Alfreda Jarryho.

       Únor 1993 - Zahajuji činnost svého domácího first a second handu s odbornou literaturou Universum - středisko odborné literatury, protože si musím přivydělat.

       Kontaktuji ve věci CFIDS (prostřednictvím Pavla Kosatíka) Irenu Jirků z Mladé fronty Dnes, která slibuje napsání článku, slib však 4 měsíce neplní a po vyjádření mé nespokojenosti vrací veškeré materiály.

       Posudkovou komisí Ministerstva práce a soc. věcí je mi přiznán plný invalidní důchod (2000 Kč). Jsem však zřejmě netypický případ, protože mnoho jiných, stejně těžkých i těžších případů nic takového nedostane. Inu, darwinismus. Inu, vytrubování styku s novinami se vyplácí.

       Zdá se však, že skutečné pozornosti se tomuto tématu dostane až tehdy, když CFIDS dostane velké zvíře. Nakonec je možné, že to dostane i někdo z Mladé Fronty Dnes a pak to bude otištěno hned (ne že bych jim to přál). Nezájem a odmítnutí vyjadřují krátkozraký egoismus a novinářský amatérismus.

       Duben 1993 - Článek o CFIDS a mém případu otiskuje málo čtený studentský časopis Babylon, článek není nejlepší.