Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Už je to tady! Nedlouho po LV Příšťpo - a opět setkání! Tentokrát ve velkém.

       Peškobus odjížděl v pátek o jedenácté od Diplomatu. Tak jsem vesele ráno vstala... a zjistila, že mám poněkud nepohyblivé ruce. Následky čtvrteční kompletní výměny 250 litrového akvária se dostavily nečekaně brzo. Ze skříně jsem vytáhla sporttašku a batoh, neboť jsem správně předvídala, že objem přivezených věcí se zdvojnásobí novými knihami a dalším materiálem.

       Cesta se zavazadly k autobusu však proběhla v pohodě. Odjezd se mírně opozdil (Vilma zřejmě zaspala?). Po cestě jsem klábosila s Carolou, kolovalo bílé víno, četla jsem a hodnotila návrhy Richarda Podaného na „Koniáše“. Jedná se o přehled nejhorších překladů knih. U každé knihy jsou uvedeny názory na zprznění češtiny, autor, nakladatelství. Hlavní částí je potom důkazný materiál - vybrané okopírované stránky knihy, na nichž se zprznění zvláště projevuje.

       Některé vyvedené perly mě část cesty rozesmívaly. Když ale člověk knihu čte jako celek a je skutečně začtený, tyto věci tolik nevnímá. Asi to vyžaduje píli a zkušenost - všechny nedostatky z tisku přesně vyhmátnout.

       Jízda autobusem se chýlila ke konci, po projetí několika ostrých zatáček v kopcích jsme dojeli do Šumperka. Ve městě jsme se trochu motali, ale nakonec jsme našli centrum všeho dění a zastavili nedaleko vily Doris.

       Prostor před vilou byl slavnostně vyzdoben, hrála tu příjemná hudba. Poutače a nástěnky informovaly o programu. Jen plakát letošního Parconu se mi vůbec nelíbil.

       Prezence ve vile byla velmi dobře zařízena, fronty se nevytvářely, vše by šlo hladce, kdyby... Sdělila jsem odbavujícím své jméno a oni začali hledat v hromádce visaček. Marně. Jen klid, říkala jsem si, všechno se vyřeší. Mé jméno však mezi přihlášenými nebylo, a tak mě organizátoři vzali do kanceláře, kde opět marně pátrali po dokumentech o mé platbě. Lehce třesoucí rukou jsem hledala v peněžence ústřižek složenky. Byl tam! Teprve na jeho základě jsem byla řádně „odbavena“ a obdržela jsem propagační materiál, placku, visačku atd. Bůhví jak by to dopadlo bez ústřižku. Může za to pošta nebo pořadatel? (Platila jsem koncem května.)

       Krabice na materiály Parconu byla neúměrně veliká, do tašky se nevešla, takže jsem ji vyhodila a začala zkoumat obsah. Přehled pořadů, místa jejich konání, mapa Šumperka (velmi dobrý nápad), plakát, Kočas - samozřejmě, „Conan a krvavá hvězda“ - to jsem si nezaplatila, možná ale, že je zdarma, protože obal je již částečně oddělen od vazby. Kdepak pozornost od organizátorů za počáteční nepříjemnosti! Conana dostal každý řádný účastník. Hned se vyskytly inzeráty na jeho prodání. Vzhledem ke Kočasu asi u nás přestávají být oblíbeni (zahraniční) autoři.

       Ubytování na internátě bylo kdesi na druhém konci města, ale bylo dobré. Cestu zpět jsem naštěstí absolvovala ještě s Janou Výraštekovou a Mirem Beblavým v autě Michala Dolanského, čerstvého maturanta, který své řidičské umění rozhodně nezapřel.

       Nejdříve jsme zamířili na večeři. Jídelna se nacházela v místní škole, tomu odpovídala i strava. To by nevadilo, spíš jsem postrádala nějaké pití, aspoň šťávu. Jedinou v jídelně nabízenou tekutinou byl čaj, a to ještě jen k snídani. Nezbylo než hasit žízeň v baru ve vile Doris, popřípadě i jinde.

       Po večeři jsme se vydali na slavnostní zahájení ve velkém sále Domu kultury. Parcon se nesl ve znamení fantasy, o čemž svědčily některé plánované pořady (Tolkien party, Fantasy show, Sabat) a emblém čarodějnice v záhlaví letáků. Vystoupení ve velkém sále k tomu přidalo svůj díl. Čarodějnice a záhadné mimozemské bytosti v koupacích čepicích se rojily pódiem - podívaná to byla velkolepá. Bohužel jenom ta. Chyběl širší úvod a hlavně proslov našeho prezidenta.

       Když skončilo zahájení, vydala jsem se na obhlídku míst konání pořadů. Nezvládala jsem registrovat změny v programu, ani program samotný, často jedna akce korespondovala s druhou.

       Podařilo se mi najít Dům knihy, sebrat letáček na anketu Ludvík a obejít všechny místnosti s nabídkami různých SF vydavatelství. K dostání zde byly knihy, plakáty, alba výtvarníků, odznaky, časopisy, fanziny... Prostě vše, co k SF patří. Navzdory těmto lákadlům jsem se držela zpátky, peněženku zavřenou v batohu, pomýšlejíc na sobotní burzu. Burzovní místnost byla připravena pro přijetí knih, ale já jsem to nestíhala, protože jsem knížky nechala na internátu. Ochotní organizátoři mi naštěstí umožnili přihlásit knížky na burzu až v sobotu ráno.

       Po prohlídce Domu knihy jsem šla navštívit bar ve vile Doris. Na stěně v mezipatře visela veliká tabule se vzkazy. Bylo co číst. Kromě zasvěcených scifistů by se ale nikdo tolik nepobavil.

       V baru jsem seděla a povídala si s kamarádem Petrem ze školy a s Martinem Češpivem. O SF možné i nemožné, o Bermudské příšeře, vesmíru a vůbec o všem. V duchu jsem zalitovala, že se mnou na Parcon nejela kamarádka a zároveň místopředsedkyně klubu a další členové, kamarádi, scifisti i drakobijci. Doufám, že příště se Parconu objevíme všichni. Zanedlouho nás v baru našel i Miro, ale brzy jsme se rozešli za různými programy.

       Nakonec jsme ale všichni skončili na vernisáži k výstavě obrazů Petra Bauera. Krásné obrazy, vysoké ceny. Kdypak budu majetná natolik, abych si je mohla koupit? Na stěnách mého pokoje zůstanou viset jen plakáty s částečným odleskem původních prací jednoho z nejhlepších našich SF výtvarníků.

       V deset hodin začínala Tolkien party. Pod sloven „party“ si představuji bavící se společnost, podlouhlé stoly s chlebíčky a vínem (nebo aspoň limonádou) a nějak zorganizovaný program. Nic takového se na Tolkien party neodehrávalo. Terasa Domu kultury byla zaplněna tolkienisty i zcela normálními fany, kterí luštili nějaké dotazníky. Byly tři: Tolkien test pro začátečníky, pokročilé a experty. Otázky pro začátečníky jsme společně s Martinem a Petrem vyluštili a odevzdali. Zběžně jsem nahlédla do druhých dvou testů, odmítla dál namáhat mozek a odešla.

       Ani nevím, jaké odměny byly určeny pro nejlepší znalce. Tolkien test byl určitě dobrý nápad, ale označovat tuto akci jako „party“ bylo docela odvážné.

       Odebrali jsme se opět k vile Doris, ale skončili jsme pouze u stánku stojícího před ní. Půlnoc se blížila. A s ní „Koniáš ante portas“ aneb „Špatné knihy v SF“ v podání Richarda Podaného.

       V zrcadlovém sále se začala scházet větší společnost, pořad zřejmě zaznamenal určitý ohlas. Přesto nás hlasovalo pouze devět (já, Miro, Carola, Richard,...?).

       Mezi kandidáty se objevily tyto knihy: R. A. Heinlein: Cesta slávy, antologie Dotek zla, C. D. Simak: Pryč z jejich myslí, R. Zelazny: Vládci stínů a Stanice I,II (Star Trek).

       Richard přednesl obžalobu, přečetl pár glosů a konečně oznámil výsledek: Vládci stínů. Reakce publika byla různá. Čekala jsem, že Richard vítěznou knihu slavnostně podpálí, ale nic takového se neodehrálo. Po skončení „Koniáše“ začaly tu a tam probleskovat zprávy, že Vládci stínů budou zároveň kandidovat na Ludvíka, což se skutečně stalo.

       Chvíli jsme ještě klábosili, nakonec nás Michal naložil do auta a zamířili jsme na ubytovnu. Těšila jsem se na okamžik, kdy zaujmu horizontální polohu. Ale běda! Sotva se tak stalo, na internátě vypukla přímo ďábelská zábava. Spát se prostě nedalo. Jen Jana usnula, byla unavená z dřívějších dnů, kdy po večerech pracovala na fanzinu literární dílny „Hromada“, aby ho do Parconu stihla dokončit. Já jsem se snažila zavalit dekou, abych neslyšela venkovní mumraj. Napadlo mě, že to snad dělají schválně. Někteří z fanů běhali po chodbě, hulákali, taky se zpívalo, hrálo na kytaru... Okolo čtvrté ráno zábava vyvrcholila zpěvem Internacionály. To bylo (podle zaručených zpráv) velmi dobře slyšet i o dvě patra níž!

       Pak vše konečně umlklo, pohroužila jsem se do krátkého spánku. V půl sedmé jsem se probudila, abych snad nezaspala burzu. Málem se mi to podařilo, nebýt Petra s Martinem, kteří mě přišli opětovně vzbudit. Rychle jsem se vypravila, posbírala knížky a vyrazili jsme.

       Při snídani jsem zvládla vyplnit seznam a pak hurá na burzu! Pár fanů už stálo ve frontě. Jen co jsem knížky odevzdala, zařadila jsem se za ně. Stejně tak udělali i moji kamarádi. Čekali jsme asi 20 minut, než jsme byli jako první patnáctka vpuštěni. Okamžitě jsem se vrhla na obložené stoly. Vše, co mě zaujalo, jsem postupně vršila do komínku. Nějak rychle se zvyšoval. Zadrž, říkala jsem si, nebo to peněženka nepřežije. Stává se ze mě fanatický scifoid-knihomol? Bokem jsem přepočítávala, zda mi peníze stačí. Těsně. Teď jen vydržet do večera, kdy obdržím něco zpět, jestliže se mé knížky prodají.

       Někteří si z burzy odnášeli ještě větší náklad. Zbytek protáhlé fronty venku se nestačil divit. Jak mi později sdělil jeden známý: „Když jsme vás viděli, pochybovali jsme, jestli něco zbyde.“

       Naloženi knihami jsme podnikli tůru na ubytovnu (Michal se kamsi ztratil). Po návratu jsme navštívili besedu s Ondřejem Neffem ve velkém sále.

       Na oběd se hromadně odebrali nejen všichni přítomní. Vytvořila se sáhodlouhá fronta.

       Brzy po obědě začínal Workshop, kde jsem samozřejmě nesměla chybět. Chystala se tombola a křest „Základny“. Dějištěm byl zrcadlový sál. Na stolku vpředu byly nahromaděny ceny, některé z nich skutečně zajímavé (příčesek, oblek Star Trek, kolportérský obleček Ikarie...). Pořad uvedl Jam, promluvil o dění okolo Workshopu. A pak už se losovalo. Jana Výrašteková tahala lístky a Michal Žourek k nim přiřazoval výhry. Nutno poznamenat, že část výherců se ke svým výhrám odmítla přihlásit, takže došlo na jiné. Ke konci se losovalo postupně, dokud nebyla výhra předána.

       Vlado Srpoň dal do tomboly podivný roztok bylin a všelijakých dalších látek, údajně podporující mužnou sílu. Užívá se několik minut předem a účinek trvá 48 hodin. Jako zlatý hřeb tomboly vyhrál Jam jednu z lahviček. Publikum se skvěle bavilo.

       Následoval křest knihy „Základna 2: Let na Měsíc“. Výtěžek připadne Workshopu. Jam průběžně procházel mezi publikem a doplňoval kelímky vínem. První prodávané výtisky Základny se označovaly nálepkou a pořadím, v jakém si je fanové koupili. Čím nižší číslo, tím lepší. Zároveň probíhala autogramiáda, část autorů povídek v Základně byla přítomna.

       Dala jsem se do řeči s Vojtou Kočím, a tak jsme po skončení Workshopu navštívili pořad „Ilustrovaný muž Ray Bradbury“. Vyprávěla paní Jarmila Emmerová, překladatelka Bradburyho děl.Beseda byla velmi zajímavá. Mělo by být víc takových setkání s lidmi, kteří nejsou přímo ve fandomu.

       Ihned po této besedě se konal další program: „Quo vadis, science fiction“. Různé osobnosti naší i zahraniční SF (a nejen jí) mluvily o budoucnosti žánru i o literatuře jako celku.

       Dlouho očekávanou akcí bylo povídání s hostem Parconu, spsovatelem Ianem Watsonem. Velký sál Domu kultury se plnil, opět se hovořilo o budoucnosti SF, kterou vidí pan Watson značně skepticky. Domnívá se, že v budoucnosti žádné knihy nebudou. (V této souvislosti mě napadá „Jedna horrorová povídka“ od pH, otištěná nedávno v IK.) Pan Watson zároveň tvrdí, že lidstvo by v následujících 300 letech mělo začít létat dál do vesmíru a postupně dobýt Sluneční soustavu a nejbližší hvězdy. Jestliže se tak nestane, člověk promarní svou poslední a jedinou šanci. Dále se mluvilo o Watsonově díle, o jeho přístupu k psaní, o spoustě dalších otázek. Beseda by se protáhla, nebýt slavnostního vyhlášení Ludvíků a Mloků...

       Mám pocit, že na rozdíl od loňska nebyl vyhlašování dán takový patos. Mloka získala samozřejmě Vilma. Mírně jsme si ji dobírali, řekli jsme, aby založila spolu s Františkme Novotným mločí farmu.

       Pořad s Andrzejem Sapkowskim „Zaklínač“ se nekonal k velkému zklamání některých fanů. Místo toho jsme zamířili na pořad o malíři Borisi Vallejovi. Promítaly se diapozitivy, k tomu hrála odpovídající hudba.

       V půl desáté začínala Fantasy show. Před vilou Doris se shromáždila část fanů v kostýmech. Zbytek v civilu. Průvod se dal do pohybu, obešel pár domů v centru a zadní stranou vnikl do Domu kultury. Milá velká kočička, tolik slibovaná organizátory, byla skutečně přítomna, takže průvod budil u místních částečný úžas. Ještě lepší by bylo, kdybychom se odvážili dál do města.

       Došlo na rytíře řádu fantasy. Ve velkém sále byli postupně vyvoláni, bezohledně vytaženi z anonymity a přizváni na jeviště. Tam byli slavnostně pasováni.

       Po pasování musel být sál vyklizen, aby mohl být připraven pro večerní Sabat. Chtěli jsme jít do bufetu v Doris, ale ouha! Byl zavřený. Naštěstí přípravy na Sabat netrvaly dlouho. Brzy nás vpustili dovnitř. Všechny židle v sále byly uklizené, po pravé straně se táhly stoly s jídlem. Ještě že jsem byla po večeři! Ač nejsem vegetarián, na nabízeném jídle bych si nepochutnala. Některým to nevadilo, nezůstávali jen u chleba jako já.

       Jen jsme si sedli do kroužku na podlahu, sál potemněl. Uprostřed se ve světelném kruhu objevil tajemný muž. Celý zahalený v hnědé kutně s kápí. Vyzval všechny Parcorány, ať nastoupí do řady. Označil je velkými amulety.

       „Tak,“ pronesl, „tady je máte, Parcorány!“ Poté máchl rukou: „Pryč s Parcorány!“

       ZR byl naložen na rudl a bez milosti odvezen pryč. Ostatní se rozešli.

       Náhle se osvětlilo pódium. Vběhly na něj spoře oděné tanečnice, takže se velká část publika (především mužského) okamžitě přesunula co nejblíž. Vystoupení střídalo vystoupení, nakonec baletky coby myšky párkrát vběhly do publika. Marně jsem doufala, že se na pódiu objeví také nějací svalovci.

       Když celá ta podívaná skončila, byli jsme pozváni na Carolu a její (ne)přátele. Menší sál byl plný, Carola přítomné v klidu pozorovala, pohodlně usazená v křesle, a spokojeně pokuřovala. Brzy se rozběhla diskuse. Z množství (ne)přátel se vyloupla malá skupinka, která vysílala ke Carole spoustu otázek a nadšeně proklamovala své bezchybné názory. Carola se bavila. Zřejmě „chrochtala blahem“. Diskuse se táhla, odpůrci mleli svou, a tak jsem opustila sál.

       Skupinky fanů, roztroušené po vestibulu Domu kultury, bylo to pravé, co jsem potřebovala. Přidala jsem se k Vilmě a dalším a debatovali jsme a debatovali...

       Okolo půl třetí mě začala zmáhat únava. Vydali jsme se na ubytovnu. Noční procházka mě probrala natolik, že se mi přestalo chtít spát. Do čtyř hodin jsem tedy pročítala a prohlížela nově nakoupené knihy. (Z burzy se mi nakonec také něco vrátilo, nezůstala jsem úplně na mizině.) Internát byl naschvál úplně tichý. Před rozedněním jsem usnula.

       Ráno nastal fofr, rychle všechno zabalit, odevzdat povlečení a ještě stihnout odjezd Peškobusu do města. Když jsem vyšla z internátu, zaslechla jsem, jak autobus odjíždí. Při představě, že se do města potáhnu se vší ztěžklou bagáží, mě polilo horko. Navzdory všemu jsem se dala do běhu. ZR mě naštěstí zahlédl, autobus zastavil a naložil mě. Bylo to o fous.

       V centru jsme zastavili, odjezd do Prahy byl plánován na jedenáctou, měla jsem tedy ještě čas. Dobu do odjezdu jsem strávila v baru s Janou, Mirem, Árčím, Michalem, Danem Kržem z APA, Carolou, Richardem a ještě s dalšími fany v živé diskusi.

       Pak už nadešlo loučení. Sejdeme se asi až na Draconu. Peškobus nás naložil a vyjel směr Praha. Téměř celou cestu jsem prospala.

       Parcon v Šumperku se povedl. Kromě námitek, které se buď přímo nebo nepřímo vyskytly v textu, žádné další nemám. Spíš pochvalu organizátorům. A jestli bude příští Parcon opět v Šumperku, vezmu si buď kolečkové brusle, nebo auto, nebo se ubytuji v hotelu Grand.