Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Nedávno jsem vyrazil do Prahy navštívit několik přátel a zjistit nějaké novinky ze světa sci-fi. Mimo jiné jsem chtěl navštívit klub AFSF, proto jsem hned po příjezdu do Prahy zamířil do kanceláře Asociace fanoušků science fiction. Byl jsem odhodlán získat klubovou kartu, objednané knížky a nějaké informace osvětlující nedávné zmatky v zasílání knih.

       Když jsem se vyšplhal do šestého patra, kde AFSF sídlí, (výtah neustále zmateně popojížděl v horních patrech, tak jsem musel jít pěšky) a našel jsem ty správné dveře, zjistil jsem zajímavou novinku: „Dnes z technických důvodů členské záležitosti odpadají“ hlásal výrazný nápis na dveřích. Pro neznalé: Tento den byl čtvrtek, což je jediný den, kdy v AFSF vyřizují členské záležitosti a dovolují vůbec někomu vniknout do jejich sídla. (Po přečtení několika „pochvalných“ článků v Interkomu a po několika vlastních zkušenostech bych se vůbec nedivil, kdyby onen nápis na dveřích byl již několik let...)

       Dělal jsem, jako že nápis nevidím a vlezl jsem dovnitř - to, co jsem spatřil, předčilo veškerá má očekávání. Knihy, všude knihy - po stolech, po skříních i ve skříních, na zemi, v různých stojáncích... Prostě všude. Někde v úhledných sloupečcích, jinde v nahodilých kupkách. Uvnitř běhalo několik lidí a zmateně se přehrabovali v knihách. Sotva si mě jedna přítomná slečna všimla, zkusil jsem se jí zeptat: „Mohl bych si tady vyzvednout...?“ Měl jsem namysli klubovou kartu, ovšem byl jsem rázně přerušen: „To ste teda dobrej. Myslíte, že tady v tom něco najdu?“ Sice jsem si to nemyslel, ale pokusil jsem se o ní ještě jednou požádat. Tentokrát byl výsledek trochu lepší: „A nechtěl byste se pro ni stavit za týden?“

       „To by mi asi moc nepomohlo, když chci jít do klubu zítra.“

       „Tak já to teda zkusím najít,“ začala se přehrabovat v zásuvkách u stolů. Jak jsem čekal, nic nenašla. „A nechtěl byste se stavit odpoledne? To tu jistě bude někdo, kdo to bude vědět.“ Nezbylo než souhlasit; naštěstí jsem na odpoledne neměl žádný konkrétní program.

       Po tomto jsem pokus o vyzvednutí objednaných knížek zcela vzdal (navíc jsem se dozvěděl, že právě probíhá rozesílání a ta slečna, co ví, kde jsou klubové karty, je právě s knihami na poště) a alespoň jsem si prohlížel ty hromady knih, jestli v nich nenaleznu něco zajímavého. Nalezl jsem pouze nepochopitelný systém v rovnání knih - jednu knihu jsem našel třeba na třech různých místech - a ujistil jsem se, že v AFSF mají skutečně vše, ale musí se hódně dlouho hledat.

       Mimo mě se zde nacházel ještě jeden odběratel AFSF, který se ovšem nenechal odradit a čile vyhledával knihy. Občas proběhl po místnosti, prohledal hromádky a hromady knih, nalezené porovnával se seznamem. Občas zajásal a začal vytahovat nejspodnější knížku z jednoho z největších sloupců knih. Když mu to nešlo, nechal si pomoci od oné slečny, která se nyní pilně věnovala chaotickému přenášení knih a papírů z jedné kupky na druhou. Se slovy „Jednou to stejně musí spadnout“ knihu vytáhla a dál se věnovala své činnosti.

       Dalším zážitkem bylo, když si ten pán nechal spočítat cenu nalezených knih... Raději jsem prchl s hrůzou z toho, že sem budu muset jít ještě odpoledne. Od toho pána jsem si nechal ukázat cestu do Fan-centra, kde jsem konečně získal nějakou knížku.

       Po projití několika pamětihodností jsem se vypravil za Martinem Klímou. Bohužel jsem nedbal jeho rady a šel jsem k němu pěšky, místo abych použil městské dopravy, u níž mě neustále odrazovalo přízvisko „hromadná“. Byla to pěkná procházka, ale od té doby již vždy používám hromadnou dopravu.

       U Martina jsem získal nějaké podrobnější informace o připravovaném kongresu Hexaedru, půjčil jsem si Pendragon a koupil jsem hru Ve službách krále Reginalda (recenze již v tomto čísle). Dozvěděl jsem se i různé jiné věci a brzy jsem vyrazil za dalším nákupem knih, tentokrát přímo do Winston Smithe. Batůžek se pomalu,ale jistě začínal přeplňovat...

       Odpoledne opět v AFSF: již je tady i ta druhá slečna, která snad ví, kde jsou klubové karty. Pouze to tušila, ale po chvilce hledání je přeci jen našla (hurá!). Další problém nastal, když mi ji chtěla dát - karty byly v archu a dosud nerozstříhány. „Nechtěl byste si to vystřihnout doma?“ zeptala se mě. S tím jsem nesouhlasil, proto se pustila do dalšího hledání, tentokrát nůžek. Pak jsem jí musel říci své členské číslo a jméno (abych dostal slevu), čímž jsem prozradil, kdo jsem (mé výhružné dopisy zajisté nemají v AFSF rádi) a mohl jsem se pustit do vyptávání, proč mi kdy přišla (nebo právě naopak nepřišla) ta která kniha. Ale hledat něco v záznamech AFSF... Raději jsem již podruhé prchl.

       

Druhý den odpoledne jsem se vypravil za Zdeňkem Rampasem a do jeho sci-fi muzea. Muzeum je zatím pouhé staveniště, ani střechu ještě nemá, ale do roka prý bude v provozu. Zatím jsou všechny materiály uloženy v krabicích ve sklepě. Od Zdeňka Rampase jsem získal mnoho zajímavých věcí: starší Interkomy, knížky; prohlédl jsem si různé staré fanziny a knihy (které třeba vůbec nevyšly a nebo se nemohly prodávat). Dozvěděl jsem se i různé zajímavosti o fandomu, o vydávání SF a o mnoha dalších věcech.

       Pomalu jsem musel odejít, abych se včas dostal do klubu AFSF (Zdeněk Rampas chtěl původně jít také, ale pak si to rozmyslel), tak jsme ještě rychle zašli do sklepa prohlédnout muzeum - moc toho k vidění nebylo, pouze narovnané krabice, do kterých byl přístup prakticky nemožný.

       Do klubu AFSF jsem dorazil asi dvacet minut před začátkem pořadu. Předem se mi dostalo informací, že do klubu chodí většinou tak tři až čtyři lidi (a asi osm pořadatelů), ovšem pokud se promítá film, sejde se i třicet lidí. Dnes měl být film, čekal jsem tedy velkou účast. Postupně se pár lidí sešlo, a protože nevím, kolik z nich bylo pořadatelů, netuším, kdo byl ve většině, zda diváci nebo pořadatelé. Ale třicet lidí to určitě nebylo.

       A po krátkém úvodu začal vlastní film. Jmenoval se Conan notorik. Údajně má tento film konečně správný dabing a jistě jej znáte pod názvem Conan barbar. Už sám název ukazuje na absolutní nepochopení překladatelů, slovo barbar se správně píše bar-bar a upozorňuje na Conanovy cesty z baru do baru. Conan je v této verzi filmu pojat jako velký zastánce elektrifikace a bojuje proti naftářské společnosti, která zbavuje svět elektriky.

       Dabing tohoto filmu je vskutku ojedinělý, jelikož přetváří film zcela pochybných kvalit na film mnohem lepší, který zajisté stojí za shlédnutí (již jsem viděl více filmů podobným způsobem upravených, kupříkladu na Geaconu pouštěli příšerně přemluveného Pána prstenů, ale žádný z nich nedosahoval takové kvality, jako Conan notorik).

       To je z mé cesty do Prahy asi vše (myslím tím toho, co by mohlo někoho zajímat, jinak toho bylo mnohem víc) a snad jen na závěr mohu říci, že jsem si přivezl přes čtyři kila knížek, her, časopisů a mnohých dalších materiálů týkajících se sci-fi.