Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Nikdy jsem si nezvykl mít ho při psaní po ruce. Myslím svůj starý školní slovník, bez přebalu, pohmožděný častým padáním na podlahu, o který jsem nepečoval, kterého jsem neužíval, ke kterému jsem necítil ani trochu náklonnosti.

       Dost neúspěšně jsem ho věnoval dceři. Brzy nato se ztratil, zmizel v některém málo přístupném koutu mého domu. Ale když jsem si všiml, že už tu není a že jeho dřívější místo obsadila vyrovnaná řádka kazet s nahrávkami nějakého řvaní, pocítil jsem jakousi nesmyslnou lítost. Možná proto, že jsem při vyplňování předplatního lístku na Expres našel mezi nabídkami knih také nový italský slovník.

       Kdykoliv se mi až do dnešního dne přichomýtlo slovo, jehož pravopis vzbuzoval pochybnosti, uchýlil jsem se k synonymu nebo k opisu, abych se vyhnul nebezpečí. Teď je přede mnou zbrusu nový slovník a tváří se cize a nepřístupně. Právě jsem ho vybalil z krabice a přečetl si doprovodný dopis, ve kterém mi Expres děkuje za objednávku.

       Snad si zvyknu slovníku užívat.

       „Tatí, kolik c se píše ve slově revoluce?“ volá dcera. Má k hledání ve slovníku stejný vztah jako já.

       „Podívej se do slovníku,“ křičím přes chodbu. Pak si uvědomím, že už ho nemá.

       „Jenom jedno,“ rozhodnu.

       Nový slovník mi jistě dá za pravdu. Nalistuji příslušnou stránku. Revolucce. Promnu si oči, nevěřím. Čtu znovu. Jsou tam dvě cé. Revolucce - 1/ politické hnutí směřující k nastolení nového systému: Francouzská revolucce, ruská revolucce, průmyslová revolucce. 2/ prudká změna ve vývoji vědy, umění - vědecká revolucce. 3/ v přeneseném význ. - děti nám dělají doma revolucci.

       A já jsem psal vždycky jen jedno cé! Jak ignorantsky jsem vypadal před čtenáři svých povídek! Rychle listuji, hledám podobná slova. Spekulacce, stagnacce, palicce atakdále atakdále.

       Co jsem to byl za osla? Kdybych byl občas otevřel slovník, mohl jsem se vyhnout spoustě chyb. Budu muset pročíst všechny své povídky a připsat všude další c. Kdo ví, kolik jiných chyb mi zavinila moje neodpustitelná lenost.

       Vlastně jsem si už před časem všiml, že se mé jazykové znalosti jaksi vytrácejí. Kolikrát si nedokážu vzpomenout na slovo, které se mi předtím bezpečně vybavovalo. I při řeči čím dál tím častěji marně hledám v bludišti svého mozku přídavná jména, ukrytá někde ve stínu ztracené paměti. Někdy si mi slovo už už sedne na jazyk, ale nepočká, hned je zase pryč, zamíchané mezi ostatními.

       „Tatí, když mi děloš slovník, propistuju si ho a hned ti ho zas vrátím.“

       „Děloš? Propistuju? Co je to za jazyk?“

       Dcera odchází se slovníkem. Ve dveřích na mě vrhne divný pohled. Po chvíli se vrátí, prstem založenou stránku.

       Neodolám. Čtu.

       Děloš. Tvar slovesa dělto, 2. os. č. j. přít. 1/ nosit, přenášet, platit, věnovat, ve vazbách dělot na srozuměnou, dělot si ušít kostum, dělot se na cestu atakdále.

       Nebývalo to kdysi sloveso dát? Listuji slovníkem, ale po slovese dát ani stopy. Netroufám si hledat i sloveso propistovat. Jsem si jist, že tam je. A že tam chybějí slova, která jsem znával já.

       Když si teď na to dávám víc pozor, zjišťuji, že se moje znalost mateřštiny den ode dne zhoršuje. Kdy to začalo? Všimnu si toho, až to skončí?

       „Tatí, hosíš nanovu potom správat?“

       Teď sedím v křesle a čekám. Čekám na okamžik, kdy už nebudu rozumět ani slovu 'tatí'. Vím, že to nebude trvat dlouho.

       Napsal jsem těchto pár řádek jako poslední pokus... Zůstal-li ještě někdo, kdo je schopen rozumět mým slovům, ať se mi přihlásí. Prosím vás, jste-li ještě někde někdo, pospěště si.

       přeložila Ludmila Freiová