Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       ... ale pak se ukázalo, že vlastně o nic nejde, akorát někdo vypadl ze třetího patra. Mám na mysli Vilmin román Meče Lorgan, který celých šest kapitol slibuje něco důležitého, dějinotvorného, prostě VELIKÉKO, aby si čtenář kolem sedmé kapitoly domyslel, že nic takového se už na těch zbývajících pár stran nevejde, a v osmé se pak nakonec střetnou dva pánové, jeden tulák, druhý „král“. Jako všechno v této knize velkých slov, vlastně to ani král není. Ale snad bych měl začít nějak rozumně.

       Myslím si, že Vilmino stvoření argenitového světa se vším, co k tomu patří (idea pozadí, Hra pro ty, kdo by se jinak unudili k smrti, alebržto si všechno mohou splnit, atd.), je jednou z nejvýznamnějších událostí našich popřevratových dějin. Zdá se mi, že ona myšlenka je dokonce „nosnější“, „vydatnější“ než pouštní planeta Arakis, a z té Herbert dokázal vycucat šest takhle tlustých románů. Ze světa argia~luů jsme zatím přivítali jen několik okrajových povídek a Na pomezí Eternaalu, což dobrý román sice je, ale nikoliv nejtlustší a také jeho obsah je spíše okrajovou událostí v dějinách Ilieru. Čekal jsem tedy, kdy se konečně objeví Něco. Již zběžný pohled na Meče Lorgan napoví, že jsme se zatím nedočkali. Začíná to všechno dobře: Dva meče, předurčeny stát proti sobě, jeden symblizuje Dobro a druhý Chaos. Vzbuzuje to ve vás také mrazení v zádech? Vůbec celá ta rétorika kolem zavání něčím osudovým, hlubokým, velikým, takže šestiletá epopej Spojenci kontra Osa by měla ve srovnání s tím asi vypadat jako školní rvačka. Wassar se patrně stane králem nějaké ohromné říše, budou hromady člověkomrtvol, a protože jsou tam zapleteni argia~luové, nebudou chybět také rafinované léčky a mentální triky. A nakonec - jako v každém správném příběhu - se dva hlavní hrdinové setkají, bude nějaké to bojování a jako v každé správné pohádce Zlo zahyne, popřípadě jako v každé správné Cimrmanovské pohádce dostane Dobro párkrát přes frňák a odejde zdechnout do houští.

       Autorka se však nechala od Cimrmana inspirovat spíše jeho operetní tvorbou, jmenovitě frustrační kompozicí. Jak každý vzdělaný člověk ví, Mistrovy předehry se skládaly se dvou kompozičních prvků, prvku očekávání a prvku zklamání. To se dostaví už někdy okolo šesté kapitoly, kdy se ukáže, že Wassar si hoví ve Stínovém údolí a rozhodně se nemá k tomu, aby si budoval nějakou Říši zla. Když se pak nakonec stane králem Ištrů, je pánem údolí ruin, mužem zalezlým někde v horách, který ve vnějším světě nic neznamená a navíc i to málo, co má, se chystá opustit. Proti němu stojí Arighan, o němž se rozhodně nedá říci, že by měl něco společného s dobrem či řádem, a vůbec je to taková podivná osoba (k tomu se ještě dostaneme). Pak dojde na onen Souboj, který už tím, že o něm nikdo neví, naznačuje, že vlastně o nic nejde. A skutečně. Arighan umírá a jedinou významnou věcí se soubojem spojenou je jeho prozření a jeho čin - změna daného předurčení tím, že se nechal zapíchnout. Ubohý čtenář se však obsahu Arighanova senzačního odhalení nedočká a nedočká se jej také nikdo jiný, protože ten nešťastník vše opět zapomněl. Význam celé záležitosti pro vnější svět - tedy kohokoliv mimo dva zúčastněné - je veškerý žádný. Celé mi to připadá, jako kdyby Gandalf půjčil Prsten Pepíkovi a Aragorn dal Narsil Honzíkovi od sousedů a ti dva kluci by si pak šli pomocí těchto mocných čarověcí nafackovat za stodolu.

       V jedné z recenzí na „Eternaal“ se jejímu autorovi nezdálo, že událost hýbající celým impériem je presentována coby komorní záležitost hraná sedmičleným souborem plus pár komparsisty dělajícími silně slabomyslné křoví. S touto výhradou jsem nesouhlasil, protože tam to mělo smysl: ani celá armáda s nějakými bombami začínajícími na h- se k Bodu nedostala, naopak jediný argia~lu s klíčem byl pánem situace. V Mečích Lorgan ovšem nic takového není, kniha se prostě zcela vyšinula z proporcí. A najde se i více rozdílů mezi oběma knihami, rozdílů způsobujících, že Eternaal si čas od času znovu s rozkoší přečtu, zatímco Meče mě nějak nelákají. Zatímco prvně jmenovaná kniha „sedí“, všechno bezvadně funguje a čtenář ví, o co se jedná, druhá se spíše podobá stroji na nezodpovězené otázky, otázky nikoliv rázu filosofického, jež laskavý autor předkládá čtenáři k přemýšlení, ale závažnými poruchami v informačním kanále. Jen namátkou:

       –- Jak se dostal Arighan do ledové propasti? Bylo řečeno, že se vypravil na Ištry, ale ti jej tam zjevně nešoupli. Že by nějací cizí lidé? Pravda, Dumas nám také nepopisoval, jak se z námořníka Dantese stal vzděláním, chováním a myšlením Pan hrabě, v jeho případě jde však o snadno domyslitelnou a konec konců nepodstatnou věc. Ale plácnout někoho do díry v ledu, dokonce svázaného v síti zajištěné dregam~linem (tedy prokazatelně práce argia~luů) se mi nezdá jako nejlepší cesta uvedení postavy do děje - tedy pokud to není zpětně vysvětleno, což není.

       –- Co byl vlastně zač? Sám Astanauer, věčný a neměnný? Kdo mu vymazal paměť a ještě přidal pár zajímavých bloků? Vzhledem k tomu, že Arighan je hlavním hrdinou, docela by mě to zajímalo.

       –- Jakpak Wassar přežil mezi Ištry? Z narážek v ději se zdá, že jej považovali za Ištru, jak ale mohli, když přišel teprve nedávno a všichni Ištrové se už před dlouhými věky stáhli do Údolí stínů? Že by si mysleli, že se jeden z nich nějak zaběhl, zamyslel nebo snad začetl (na pár staletí) do nějaké zajímavé knihy?

       Možná jsem trochu puntičkář, ale takové nejasnosti mě při čtení ruší, nebo přesněji řečeno, vadí mi, pokud knihu celou dočtu a pořád se mi ještě nerozjasnilo. Snad chtěla autorka výstižně ilustrovat kanadský humor Osudu, absolutní nesmyslnost bytí a tak vůbec, což je v souladu s filosofií používanou netechnickými civilizacemi, mám ale pocit, že to už bylo dostatečně vyloženo v textu a nebylo třeba to zdůraznit napsáním románu ve stejném duchu. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně ani nevím, co je ta kniha zač. Na jedné straně se zdá, že jde spíše o knihu „konzumní"- vydána v jakémsi zajímavém nakladatelství, které dokonce vzadu inzeruje Najádu, napovídá tomu i reklamní povídání o třídilné epopeji a chytlavý obrázek na obálce, který přitáhne ctitele Conana barbáriuse, brutálního sexu a vyhřezlých střev, rozhodně však neupoutá příznivce jemných a rafinovaných světů, na které jsme od Vilmy zvyklí (že by nakladatel omylem zaměnil obálky?). Na druhou stranu kniha postrádá akce a krev, mnohé „hustější“ pasáže i vlastně příběh sám zdají se pak naznačovat, že je žádán spíše čtenář-labužník než nějaký konzouš. Tak nevím. Snad se udělá jasno, až vyjdou další dva díly, rozhodně si však myslím, že tato kniha nebude mezi těmi, kterým se říká nesmrtelné. Jejím největším kladem je příspěvek do filosofie a barevnosti světa igerského impéria a hlavně rozsáhlý slovník všeho možného, který nebyl bohužel nakladatelem do knihy zařazen. Kniha samotná je docela pěkně vysázena a bez tiskových chyb (zde si autorka svůj standart udržela), však si to také dělá sama, jen mi při čtení trochu vadilo časté používání čárek (a dokonce i středníků) před souřadným „a“. Asi jsem trochu staromódní. Svou úroveň si autorka udržela i v oblasti řemeslné, kniha je psána velmi pěkným a bohatým jazykem plným poezie. Bohužel, nějak to nestačí. Abych to tedy celé shrnul: na skutečně veliké dílo využívající bohatých možností Vilminých světů si ještě budeme muset počkat, první Hugo nebo Nebula pro českého autora z toho rozhodně nebude.