Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Být feministkou není snadné

       Když se má první kniha, Ti kteří létají, nebezpečně blížila vydání, zapřisáhla jsem se, že na kritiky nebudu odpovídat, s kritiky nebudu polemizovat a zejména nebudu nad kritikami brečet, což se vztahovalo i na mé případné další plody ducha, vydané tiskem. Protože však jde o článek v IK, udělám výjimku, pokud jde o tu odpověď. Ostatní části mé přísahy platí nadále.

       Co to vlastně jsou, ty feministky, co chtějí? Za co bojují? Jaké je jejich učení? Co se stane, když zvítězí? Takové dotazy se na mne řítí dnes a denně, dokonce i tehdy, když jdu na dvě deci vína do své oblíbené vinárny Blatničky. V těch případech to ovšem beru jako jakýsi trenažér.

       Jsem předvědčená, že já i jiné dámy, které se prohlašují za feministky, a dokonce i ty, které začínají svou zuřivě feministickou řeč slovy: Já nejsem žádná feministka, ale...jsme to řekly a napsaly mnohokrát. Ale muži, když jim to vysvětlujeme, z mně naprosto záhadných důvodů ohluchnou, a pořád dokola se ptají na totéž. Můžete jim předčítat ze slovníku, citovat renomované teoretiky - muže, můžete jim dát k prostudování revui Prostor nebo Svědectví, celou věnovanou feminismu, nebo mou Mstivou kantilénu, nebo cokoli jiného, a zjistíte, že to není nic platné. Tazatelé prostě zavřou uši, neslyší to, co slyšet nechtějí, a chtějí slyšet něco jiného. Ono něco jiného je obvykle energické odsouzení feminismu, nejlépe jako zvrhlé teorie, která nemá v našem světě místo a stejně ji vymyslely ženy, které jsou zvrhlé intelektuálky a nevědí roupama co dělat, případně ženy tak příšerně ošklivé, staré, a bláznivé, že je muži nechtějí a ony jsou z toho nešťastné, nebo aspoň ženy furstrované nějakým znásilněním, případně, a to vůbec nejlépe, lesbičky. To jsou ovšem u mne na špatné adrese, kde nic podobného zaručeně neuslyší.

       Jak ale překonat onu zatracenou funkční hluchotu? Nuže, pokud máte, laskaví čtenáři, zejména pan Válek, zájem, zkuste to se mnou. Zavřete oči, a zkuste se vrátit do dob svého dětství. Jste malá holčička. Rodiče vás učí být malou hospodyňkou, milou a půvabnou, která, čím bude hezčí a roztomilejší, hodnější a poslušnější, tím lépe se vdá, a tudíž se bude mít báječně ! Nic lepšího vás v životě čekat nemůže, a co byste taky chtěla víc, když jste dívka? Pokud ovšem bude ošklivá (a to je vždycky, když se odváží mít jiný názor než rodiče a kterýkoliv muž) dostane za muže opilce, který ji bude mlátit, nebo skončí v bordelu, případně s nechtěným těhotenstvím a nemanželským dítětem.

       Pokud jste si tohle dokázali představit - jsem upřímně přesvědčena, že většina mých mužských čtenářů to nedokázala - pokuste se tryskovým letem přenést do dospělého věku. Vaši staří rodiče vás přesvědčují, že jste na světě jen proto, abyste o ně pečovala. Vaše bratry o tom nepřesvědčují, ti mají důležitou práci a musí dobývat svět. Jenomže i váš manžel je přesvědčen, že jste tu od toho, abyste o něj pečovala, a totéž si myslí i vaše děti. Váš nadřízený vás považuje za podřadnou pracovní sílu, protože pořád musíte o někoho pečovat, neboť je to pro ženu přirozené. Proto jsou přece ženy na světě. Jste odsouzen k neustálému pečovatelství, na nic jiného se nehodíte, podobně jako američtí černoši byli z pohledu svých bílých pánů dobří jen na to, aby sklízeli bavlnu.

       Černoši se vzbouřili a docela dobře jim to klaplo. Tak proč by se neměly vzbouřit ženy? Vy, pane, pokud jste si skutečně dokázal představit to, co jsem po vás chtěla, byste se vzbouřil zcela zaručeně. Bouříte se vlastně každý den, když odmítáte dělat v dětství věci, které jsou pro holky, později - neodvažuji se napsat v dospělosti, to je věc, která se mužům přihodí velmi zřídka - které jsou pro ženské.

       Stačí už, proboha, tahle praktická istruktáž? Jestli ne, nezbývá než konstatovat: Komu není rady, tomu není pomoci.

       Článek mimochodem obsahuje pozoruhodný rozpor: jedním dechem se tu tvrdí, že se vydávám za vzor dokonalosti, a že jsem zoufale ublížená. Nuže, nemyslím, že jsem ublíženější než ostatní ženy. Nebo možná jsem, ale Kantilénu jsem se snažila psát tak, abych vystihla průměrnou hladinu ubližování ženám - a že jim ubližováno je, o tom snad nepochybuje ani sám autor kritiky, ale podle všeho si myslí, že jsou povinny nechat si to líbit. Pokud jde o to, že se považuji za vzor dokonalosti, už mi to vytknula jiná kritička, a donutilo mne to k zamyšlení, protože mi to nějak nesouhlasí. Možná jde o profesionální úchylku, totiž typické právnické mentorování, které jsem si nedokázala uhlídat. Nebo jde o celkem obvyklou techniku humoristy, vzpomeňte si například na repliku z jednoho návštěvního dne Šimka a Grossmana: Já si teď sednu a do konce představení se z týhle židle nehnu. Jen tak mám totiž záruku, že představení bude mít tu pravou úroveň... atd. Nebo o něco jiného. Budu na tom pracovat.