Interkom: Khan se hněvá

STAR TREK pomalu, ale jistě proniká i mezi naše fany. Začaly vycházet knížky a na videu se objevil i jeden (poslední) ze šesti zatím natočených filmů. Po nakl. Baronet převzal vydávání knih boskovický Albert, jenž zatím vydal knihy dvě. Román Sny o Krkavcích a románové zpracování druhého z řady filmů KHANŮV HNĚV z pera Vondy McIntyrové, známé svým kvalitním, Hugem oceněným románem Strážce snů, jehož vydáví má na svědomí plzeňský LASER. To, že McIntyrová umí, dokazuje i to, jak si poradila se STAR TREKEM. Knížka je příkladem, jak je možné z dobrého filmu vytvořit skvělý román.

Ještě před Khanovým hněvem však procitne hněv čtenářův. Ten děs, co se skví na obálce, překonává vše, co bylo zatím v této oblasti na STAR TREKU napácháno a navíc dokazuje, že ilustrátor ani nakladatel neviděli původní film. Filmový Khan se totiž tomu nakreslenému vůbec nepodobá a mám dojem, že věc na obálce se nepodobá takřka ničemu, snad s výjimkou mompračemského Sandokana. (Promiňte, pane Sandokane.) Ještě ke všemu má knížka opět trochu jiný formát než předešlé. Nakladatel má zřejmě dojem, že v různorodosti je krása. Já však s ním tento dojem nesdílím. Když však čtenář překová tento podlý a zákeřný útok na své estetické cítění a začte se do strhujícího příběhu Khana Sirgha a jeho pomsty, je ochoten na chvíli zapomenout, co bylo na knize spácháno.

Khan nenávidí Jamese T. Kirka, velitele USS Enterprise, protože mu překazil jeho pokus o ovládnutí lodi. Enterprise nalezla Khana a jeho druhy v hibernaci na starodávném vraku. Po oživení se Khan odvděčí výše zmíněným způsobem a tak jej a jeho druhy Kirk vysadí na neobydlenou planetu. Khan přísahá pomstu a po patnácti letech se mu konečně naskytne šance. USS Reliant pátrajíc po světě vhodném k uskutečnění tajného projektu GENESIS dorazí ke Khanově planetě... Pak už události dostanou rychlý spád. Enterprise, na níž se tentokrát školí mladí kadeti, je přilákána ke stanici Spacelab, kterou Khan mezitím ovládl a kde probíhá výzkum projektu GENESIS. Jeho pomsta začíná. Každá Khanova akce, každý Kirkův protitah nás neodvratně posouvají ke konečnému vyvrcholení, které je však neobyčejně smutné a mnohým čtenářům jistě vžene slzy do očí.

Na kostru filmového příběhu autorka navěsila mnoho vysvětlujících a doplňujících scén. Rozepsala úvod s jeho záludným a pro další děj tak důležitým testem Kobayashi Maru, letmo načrtnuté osudy posádky Spacelabu Regulus I. rozepsala v plnokrevný příběh lidské bolesti a utrpení, větší prostor dostal Khanův přítel a pomocník Joachim a samozřejmě Khan. Je to on, okolo něhož se všechno točí a je jednou z nejzajímavějších postav celého příběhu.

Princ Khan Noonian Singh je zvláštní muž. Plný hněvu, zášti, nenávisti a touhy po pomstě a přesto dokáže být jemný a citlivý. Ctí svou dávno mrtvou ženu a Joachimovo přátelství, i když to někdy není zřejmé. Je velice inteligentní, má geniální paměť i obrovské charisma. On a jeho přátelé byli před dvěma sty lety geneticky pozměněni a měli vládnout světu. Nestalo se, ale všichni tenkrát Khanovi přísahali věrnost až za hrob a nyní se tato možnost vyplnila. Khan umírá, ale jeho konec je zároveň i začátkem, začátkem celého nového světa, celé nové planety.

Jedna věc mne při čtení zarazila. Nevím, má-li to na svědomí autorka či překladatelé, ale na straně 183 nahoře se píše: „Spock si utřel pot z čela a zanechal na rukávu uniformy temně rudou skvrnu od krve...“ My všichni přece víme, že Spockova krev je zelená!

Je to zatím nejlepší STAR TREK, který u nás vyšel, a nezbývá než se těšit na další díly této slavné serie. Vonda McIntyrová napsala ještě dva následující filmové romány a já doufám, že jim bude se strany nakladatele věnována lepší péče než skvělému románu Khanův hněv.

P.S.Včera jsem zahlédl nové vydání románu A. C. Clarka Setkání s Rámou a řeknu vám, že to, co nakl. Baronet vytvořila na obálce, se snad ani obálkou nazvat nedá. Je to spíš jakási šílená, počítačově rozmazaná koláž, no prostě hnus. Khan je vedle toho krasavec. Být panem Clarkem, tak bych nakladatele žaloval za zprznění knihy. Fuj!

čtvrtý a poslední: u dětí přítomných v kině vyvolává největší zábavu scéna, v níž hladový T-rex slupnul právníka Gennara jako malinu přímo ze záchodové mísy. Totéž v bleděmodrém se odehrávalo, když Dilophosaurus žral Nedryho. Nikdy by mne nenapadlo, že tyto asi desetileté děti budou na ty dosti hrůzné záběry reagovat tak, jak reagovaly. Ony se smály. Přišlo jim to k smíchu, když před nimi ošklivě umírali lidé, byť jenom ve filmu. Při tom pohledu mě zamrazilo daleko víc, než při pohledu na tu zubatou obludu. Mám z toho takový divný pocit.