Interkom: Příjezd Jurského parku do nádraží

V roce 1895, tedy téměř před sto lety, bratři Lumierové natočili film, který se jmenoval Příjezd vlaku a v jediném záběru ukazoval – no příjezd vlaku do nádraží. Když z plátna na diváky v mraku páry vyjela lokomotiva, ti prostě nevydrželi s nervy a s výkřiky hrůzy počali prchat od stolů pařížského Grand Café, kde Lumierové své výtvory předváděli.

Poté, co jsem po zhlédnutí Jurského parku vycházel z brněnského kina, které se zase jmenuje Scala, připadal jsem si jako ten divák, jenž před sto lety prchal z Grand Café. Ne proto, že bych byl viděným tak vyděšen, nýbrž proto, že jsem shlédl film stejně naivně natočený, film, jenž se liší od svého sto let starého předchůdce pouze tím, že místo lokomotivy jako hlavního aktéra předvádí počítačovou iluzi, nebo, jak se dnes říká, virtuální skutečnost.

Stejně jako bratrům Lumierům stačilo nechat najet lokomotivu do kamery, postačuje i Stevenu Spielbergovi nechat před divákem producírovat počítačové iluze, své miláčky dinosaury. Jeho film nemá jiný cíl, než je ukázat, prostě jen je předvést, jak se pohybují, jak odpočívají, či dokonce jsou nemocní, avšak hlavně jak se krmí. Pokud možno lidmi. Nic víc, nic míň. Jako by neexistovalo sto let vývoje filmu, jako by Spielberg zapomněl na celá pokolení filmařů, kteří z pouťové atrakce učinili umění.

To, že kyberprostor druhohorního světa je demonstrován na velmi plytkém scénáři, za nějž by se styděl i kterýkoli akční film třetího řádu, to ještě není to nejhorší. Například úvodní scénu, která nemá žádnou souvislost s dalším dějem a při níž jakési záhadné zvíře v obrovské kleci zkonzumuje jednoho ze zřízenců parku, lze přece jen se zaťatými zuby brát jako jakýsi prolog, byť po scénaristické stránce za velmi nemotorný. Slyším teď posluchače, jak mi doma u svých přijímačů lají. Jaké záhadné zvíře? V té kleci byl přece některý z ještěrů. Jenže v tom to právě je. Jaký konkretně? Na tyranosaura je ta klec příliš malá a že by velociraptor, ani ne tak velký jako gorila, dokázal odrazit několikatunovou klec, se mi nechce věřit, takže zvíře, jež bylo v kleci, je pro mne osobně největší záhadou filmu. Stejně tak rušivě, neboť postrádá jakoukoli logiku, jakékoli zakotvení v příběhu, působí i hlášení, které vyzývá zaměstnance Jurského parku, aby opustili ostrov. Opakuje se v první polovině filmu několikrát a nic nechápající divák neví proč, neboť každý jen duševně průměrný člověk by si počínal naopak než majitel atrakce, milionář Hammond. Konám-li generální zkoušku nějakého zařízení, budu přece chtít, aby všichni zaměstnanci byli na svých místech.

Bohužel Jurský park obsahuje i další lapsusy, na něž u amerických filmů, vyznačujících se dokonalým řemeslem, nejsme zvyklí. Pár si jich dovolím vyjmenovat. I když se ve filmu několikrát zdůrazňuje, že tyranosaurus nevidí nehybné předměty, je přesto právník Bennard , ač strnule sedí na klozetu, slupnut jako malina. Podobně ve scéně, v níž doktor Brant a malý Tim se spouštějí ze stromu, v jehož koruně visí karosérie džípu. I člověk s podprůměrnou inteligencí by se spouštěl na opačné straně, ne však vědecká kapacita ve Spielbergově režii. Ještě kouzelnější je ovšem scéna, kdy malý Tim uvázne na elektrickém plotu právě v okamžiku, kdy je znovu zapínán proud. Ono kouzlo spočívá v tom, že chlapci, i kdyby na plotě zůstal, by se nic nemohlo stát, neboť jeho tělo, jako součást plotu, by bez jakékoli újmy na zdraví přešlo na potenciál 200 tisíc voltů a pokud by Tim poté, beze spěchu a pohodlně, seskočil, zase by se mu nic nestalo. Prostě proto, že by svým tělem neuzavřel okruh, plot by nezkratoval a tak by Tim nemohl být sežehnut žádným proudem.

Všechny tyhle drobné nelogičnosti ovšem vrcholí v konečné zápletce. Poté co hlavní padouch, tlusťoch Dennis Nedry, zablokuje počítač, jenž s vyjímkou výběhu velociraptorů vypnul všechny elektrické ohrady, nezbývá než počítač resetovat studeným startem. Tedy jej vypnout a zapnout. Přitom nikoho, ani paleontologické kapacity doktora Branta a doktorku Sattlerovou, ba ani matematika Malcolma, specialistu na teorii katastrof!!!!! (a tady mám pět vykřičníků), nenapadne to, co by udělal každý opravář výtahů. Totiž poslat někoho k hlavnímu rozvaděči ještě před vypnutím počítače a v okažiku vypnutí výběh velociraptorů okamžitě zapnout ručně. Pak by si ovšem tvůrci filmu museli daleko více lámat hlavy, jak ty dravé bestie vysvobodit.

A tak tedy Jurský park zaujme pouze jediným, a sice použitím počítačových triků na dosud nevídané, kvalitativně vyšší úrovni. Zde se již dá skutečně hovořit o kyberprostoru, o virtuální skutečnosti, takže to, co nám Spielberg nabízí, není už vlastně film v tom klasickém slova smyslu, ale dílo z oblasti, pro kterou již před čtvrt stoletím Stanislaw Lem použil názvu fantomatika. A tak je v tom snad jakýsi řád věcí, něco jako předurčenost osudu, že fantomatika začíná opět tam, kde před sto lety film vystrašil diváky vjezdem lokomotivy do nádraží. Tedy pouze jen pouťovou atrakcí.