Interkom: Jak americký čtenář k ponaučení přišel

Obálka téhle knihy si nijak nezadá s „poblitou hlavou“ blahé paměti (když připočteme i ztvářnění titulní ilustrace ke Spasitelovi Duny, je s podivem , že Svoboda-Libertas s takovýmto přístupem k propagaci po čtyřech letech tržního hospodářský ještě existuje), zato v růžku stojí „Autor Jurského parku a Kmene Andromeda“. Myslím ale, že americký zvyk zaškatulkovat autora podle jeho prvního (a popřípadě i nejnovějšího) bestselleru se u nás hned tak neujme. Navíc to je opravdu jen reklamní heslo bez skutečného opodstatnění: koupí-li si „nového Crichtona“ čtenář propadlý dinosaurům, bude se pěkně divit. Jelikož „Koule (Sphere, 1987) je svým způsobem moderním podobenstvím o sisyfovském údělu člověka usilujícího o zachování svého člověčenství“, Jurskému parku tedy předcházela a nemá s ním nic společného. Žhavá novinka je spíš už vychladlým svědectvím o jednom tvůrčím údobí autora, který je dnes docela jinde (Vycházející slunce).

Začátek je něčím mezi Kmenem Andromeda a Propastí: doprostřed Tichého oceánu svolává armáda skupinu vědců k potopené kosmické lodi, zjevně staré přes tři sta let (mimochodem, jednoduché dělení a sčítání údajů ze str. 16 dává šest set, ale třeba neumím počítat). Když sestoupí pod hladinu a proniknou dovnitř, zjistí s překvapením, že loď zřejmě pochází z budoucnosti a k nám se propadla černou dírou. Ovšem to Crichtonovi nestačí, a tak hrdinové nacházejí záhadnou kouli nejasného původu. Zatímco od hladiny je odřízne bouře (samozřejmě, že v závěru budou počítat minuty do spásného okamžiku, kdy se budou moci vynořit), do koule pronikne svérázný mladý matematik (role matematiků v Crichtonových knihách, jakož i jejich podivuhodné vystupování, by si zasloužily samostatný rozbor) a začínají se dít věci. Na monitorech vyskakují nesrozumitelné skupiny čísel, mořské dno kypí životem od krevet po kalmary a jak děj nabírá spád, hrdinové musí bojovat o samu fyzickou podstatu svého člověčenství - a postupně prohrávají, jako v Deseti malých černoušcích...

Crichton je profesionál a Koule je dobře odvedené řemeslo: styl je čtivý, dialogy živé, ve výstavbě příběhu nejsou kiksy ani hluchá místa a reálie skutečně odpovídají realitě - až do nejmenších detailů. Jaroslav Petr mi snad odpustí, když zde ocituji jeho výrok v tom smyslu, že Crichton si vždycky přesně zjistí všechno o popisovaném problému z vědeckého hlediska, takže pak může se zdánlivou samozřejmostí ohromovat čtenáře plastickými podrobnostmi, ale také třeba nemusí získané znalosti vůbec použít, anebo - když se mu to nehodí - je ignoruje. (JP dovozuje, že jde o kvalitativně vyšší jev, než když autor napíše něco nemožného z obyčejné neznalosti.) Příklad? Podmořská stanice je v hloubce 300 m, takže lidé musejí dýchat směs hélia a kyslíku pod vysokým tlakem. Samozřejmostí je několikadenní dekomprese po výstupu, ale Crichton nezapomíná ani na problémy s tepelnou rovnováhou těla, změnu frekvence hlasivek a obtíže při vaření - ale když hrdinové najdou v lodi kyslíkodusíkovou atmosféru, běhají dovnitř a ven jakoby nic...

Crichton umí gradovat napětí a do dvou třetin se kniha čte jedním dechem. Jenže pak, když je čas odhalit tajemství a odpovědět na vznesené otázky, dá se autor náhle na filozofování, které k hard SF začátku moc nesedí. A když se čtenář přeladí na tuto vlnu, zjistí, že Crichtonova nekonvenčnost končí přesně tam, kde by začala překážet při výstupu na žebříček bestsellerů, a že za všemi přísliby hlubokých pravd pri intelektuály se skrývá moralita, přístupná každému americkému čtenáři. (Rozhodně nechci tvrdit, že co občan USA, to pitomec, ale rozdíly mezi americkým a „starosvětským“ přístupem ke světu se projevují i v humanitních vědách a filozofii zvláště, která má pro Američany podstatně konkrétnější a pragmatičtější obsah, než pro nás.) Není třeba hledat mezi řádky nebo uvažovat, co chtěl básník říci; hrdinové to vyjádří nahlas a několikrát, když tedy zrovna nehasí požár, neskáčou do vody bez skafandru nebo se neuvádějí do anestézie pomocí francouzáku: Lidé nejsou jen takoví, jak se tváří, mají i podvědomí a když to se náhodou může projevit, to je pak zle! Nebezpečné podvědomí znamená nevyřešený problém, může to postihnout každého. Všichni lidé by se měli snažit žít v harmonii sami se sebou i s ostatními.

Teprve při pohledu z tohoto úhlu je vidět, jak je v Kouli všechno podřízeno závěrečnému poslání. Polovina postav slouží jen k tomu, aby po pár stránkách mohly efektně zahynout, a mají-li vůbec nějakou psychologii, pak to jsoupouhé uzlíčky komplexů. Je k nevíře, jak samozřejmě autor i hrdinové přistupují k nálezu lodě z budoucnosti a jak snadno na ni zapomenou, když se věnují problémům s koulí. Ostatně i té chybí nejen jakékoliv vysvětlení, ale i snaha (hrdinů) o ně - kromě pár hlubokomyslných úvah. Autor ve snaze o morální apel nepovažoval věrohodnost za důležitou, zákonitě místo ní musela nastoupit schématičnost a tezovitost. A ten konec, když se přeživší vzdávají své de facto všemocnosti a raději si i vymažou z hlavy všechny vzpomínky, protože „lidstvo není zralé“...