Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Vzpoura. Tak je možné charakterizovat začátek této knihy. Feministická osada se vzbouřila proti pánům nebes. Ač je to s podivem, vzbouřily se ženy. Muži, kteří v osadě žijí, nejsou schopni se vzbouřit. Nemají k tomu potřebné mentální předpoklady. Nemají je proto, že ženy z nich udělali jen své mazlíčky pro potěšení, něco jako domácí kočku, ale s tím rozdílem, že je zneužívají k svým rozmnožovacím potřebám a na jednoduché polní práce. Proč to všechno? Jde o genetické manipulace. Mužská agresivita je potlačena ad absurdum. Zato ženy jsou vysoké statné bojovnice. Proto taky jejich vzpoura. Je násilně potlačena a celá feministická komuna zničena. Zachrání se jen několik málo žen a mužů, jsou odvlečeni na obří vzducholoď. Zachrání se pouze jedna žena, kolem které se celý příběh točí podle pravidla, kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Žena je to opravdu výjimečná. Bude jí stále osmnáct až do dvou set let. Toto jí prozradí jeden z otroků a zároveň ji seznámí s dějinami planety Země.

       Ano, jde o planetu Zemi po genetických válkách. Země je jen zamořená pustina. Obrovské vzducholodi ovládají porobené pozemní osady. Minervanku čeká osud horší než smrt. Jako otrokyně ze Země, ale především jako žena, je považována za méněcennou a vypadá to, že zbytek života stráví jako oběť sexuálních choutek otroků. Ale žádná Minervanka není otrokyní příliš dlouho. Prchá, a tak se vrátí na povrch planety, kde nucena bojovat o holý život a pronásledována přestárlým biorobotem hledá úkryt. Tento jí poskytne počítačový program jednoho soukromého protigenetického bunkru, ve kterém už nikdo nežije.

       Program je hodně samoúčelný, ale Minervanka si poradí a je schopná i takovýto program zmanipulovat ve svůj prospěch.

       John Brosman (*1947). Australský spisovatel a novinář. Autor řady sci-fi povídek. Lépe je znám jako autor knih o filmu, ale i v těchto knihách projevil zájem o sci-fi. Po přečtení knihy nabývá čtenář jasného dojmu, že spisovatel si ponechal dostatek prostoru pro pokračování. Počkáme, snad se ukáže, že kniha má pokračování. Je to vynikající počtení s mnoha zvraty v ději.

       Hodnocení: ****1/2

       John Brosman: Vládci z nebes. Laser. 66,- Kč.

       (The Songs of Distant Earth)

       Jde o román z roku 1957, jehož první verze byla publikována jako povídka o 12 500 slovech. V roce 1979 byla povídka přepracována do stručné filmové synopse, která se objevila v časopise Omni (č.12, 1980). Tento román, jako třetí a poslední verze, byl napsán v letech 1983 - 1985. Země a celá sluneční soustava hyne v pekelných plamenech rozpoutaných ve chvíli, kdy se Slunce proměnilo v novu. Lidé však byli připraveni a rozlétli se ve skořápkách zvaných kosmické lodě hledat nové domovy. Poslední odstartoval Magellan, kosmická loď nesoucí spoustu hibernovaných lidí. Při hledání vhodné náhradní planety pro život se zastavují na Thalasse, již dříve kolonizované planetě. Tato zastávka na cestě k planetě Sagan 2 se podobá zastávce lodi Bounty na Tahiti. Tato zastávka se značně připodobňuje, ale tato kosmická je zcela bezkonfliktní. Přesto na planetě zůstává jeden člen posádky Magellana. Magellan jako takový nabere svoji zásobu ledu a pokračuje svojí poloviční rychlostí světla k planetě Sagan 2.

       Celé je to napsáno čtivě a lze celou knihu přečíst jedním dechem. Pozná se zkušená ruka spisovatele. Jinak je celý román zastaralý a o ničem. Naprosto a zcela bezkonfliktní, nepřinášející nic nového. Dá se to číst, ale má to ale. Nestojí to za to, vyhodit 48 korun. Clarke už mezi námi není, snad se nám čtenářům za nějaký čas dostane ještě něco ke čtení z jeho pozůstalosti.

       Hodnocení *

       Arthur C. Clarke: Zpěv vzdálené Země. Bonus Press 1993. Edice Baronet. 48,- Kč

       (Childhood's End)

       Arthur Charles Clarke se narodil 16.12.1917 v Mineheadu, v Somersetu, v Anglii. Vystudoval matematiku a fyziku na Londýnské univerzitě, za války sloužil jako instruktor u prvé britské pozemní naváděcí radarové stanice, byl iniciátorem návrhu na využití umělých satelitů pro komunikační účely. V roce 1951 vydává svůj první vědeckofantastický román Předehra ke kosmu. (Prelude to Space).

       Román Konec dětství vyšel poprvé v roce 1953. Není divu, že je prostoupen dozvuky explozí nad Hirošimou a Nagasaki, vzdáleným řinčením studené války nabírající tempo. Snad je to zrcadlo nastavené době. Clarke si možná zaslouží výtku za představu a fyziognomii Vládců. Tato představa působí prazvláštně.

       Hodnocení **

       Arthur C. Clarke: Konec dětství. Laser 1992. 184 stran. Cena 35,- Kč.

       Hrdina knihy, šéfredaktor sci- fi magazínu Keith Winton se při nehodě pokusné rakety ocitne v epicentru výbuchu. Když se probere, zjistí, že je v trochu jiném světě. Musí vynaložit všechny své síly a důvtip, aby dokázal přežít. Kniha byla napsána v roce 1949 a místy je to na některých detailech vidět. Především tam, kde autor trochu zabrousí do techniky. Ale celkovému vyznění knihy to nikterak nevadí.

       Příběh patří do kategorie označované jako „alternativní světy“. Způsob přemístění do jiného vesmíru a zdůvodnění tohoto přesunu na konci knihy vyznívá docela přesvědčivě. Člověk by téměř uvěřil, že by se to tak opravdu mohlo stát. I samo objasnění nekonečného množství vesmírů, které realizují všechny možnosti, které mohou nastat, je napsáno velmi přesvědčivě.

       Příběh je psán lehce, s mírným nádechem humoru a nadhledem. Děj ubíhá volně a zcela přirozeně. Zkrátka, je to takové příjemné čtení, u kterého člověk trochu lituje, když se ocitne na poslední stránce. I z hlediska kvality překladu a malého počtu tiskových chyb patří tato kniha k těm lepším.

       Frederic Brown: Ten bláznivý vesmír! Přeložil Miroslav Martan. Obálka Petr Bauer. AFSF Praha 1993, 172 str.

       Další z cyklu antologií, která vyšla z dílny rozporuplné organizace s honosným názvem Asociace fanoušků science fiction. Název celé sbírky navozuje dojem, že půjde o kyber- či biopunk, opak je však pravdou. S výjimkou titulní Poláčkovy povídky jde vesměs o klasiku.

       I tak musím přičíst AFSF bod, protože kvalita ve srovnání s předchozími a následujícími knížkami znatelně přečnívá, a to směrem vzhůru. Úroveň některých překladů je i nadále žalostná, tento nedostatek je ale částečně eliminován výběrem originálů.

       Nyní stručně k jednotlivým příspěvkům. Van Vogtova Začarovaná vesnice vypráví o strastech pozemšťana na Marsu. Povídka má správnou gradaci a vyúsťuje ve zdařilou pointu. Žlutá pilulka Roga Philipse je lékem proti halucinacím. Tento lék slouží vesmírným letcům k překonání dlouhých chvil samoty mezi hvězdami. Opět svižně napsaná, neustále udržuje čtenáře na pochybách, co je skutečnost a co výplod chorobného mozku.

       V Silverbergových Mouchách dochází ke kontaktu mimozemšťanů s člověkem. Autor se zaobírá myšlenkou, co se může stát, mají-li mimozemšťané jiná měřítka hodnot a jiné chápání a navíc se jim čehosi nedostává.

       Válku s roboty Franca Forteho jsem již kdysi kdesi četl, takže jsem byl ochuzen o překvapivou pointu, která však na druhou stranu zase tak moc překvapivá není.

       Při čtení Cesty na Mindallu Normana Spinrada mi v mysli neustále hlodala myšlenka, jestli autorova představa ráje je to pravé ořechové. Z psychologicko-filozofického hlediska asi ne. I nekonečná a nadčasová radost nakonec omrzí. Já osobně bych si podobný ráj zcela určitě nezvolil. Byla by v něm totiž děsná nuda.

       Zajímavý nápad Charlese E. Fritche je rozpracován v jeho povídce Osudové sušenky. Hlavní hrdina se totiž dozvídá, co jej čeká a nemine, z balíčků čínských sušenek. Zajímavý nápad a dokonce i patřičně zakončený.

       Pentagonální vztahy Miloše Krmáška jsou jakousi sociologickou studií na téma současné koexistence mnohomužství a mnohoženství. Opět nemohu než nesouhlasit, a to zejména z psychologického hlediska. Něco takového nemůže prostě v širším měřítku fungovat.

       Den v Mallworld (zde bych asi dal přednost ohýbání - tedy v Mallworldu) Somtowa Sucharitkula vypráví krátký výřez ze života venkovské dívky, která uteče z domova do velkého světa. Nebýt zvídavého mimozemšťana, asi by se v tom světě dočista ztratila.

       Poslední zemětřesení Bernardy Bartákové je katastrofickou vizí, ve které (jak ostatně napovídá název) zanikne Země následkem vlny otřesů. Autorka se zaměřila na osudy posádky a cestujících jednoho dopravního letadla a lehce naťukla možné chování a postoje jednotlivců stojících tváří v tvář neodvratné katastrofě.

       V králičí noře Normana Spinrada popisuje invazi mimozemských bytostí na naši rodnou planetu. Agresor se však nechová podle našich představ o vedení války. Silverbergova Dobrá zpráva z Vatikánu naťukává otázku budoucího zrovnoprávnění robotů s lidmi vrcholící volbou Svatého otce.

       Jako bájný fénix vstává z popela v povídce van Vogta pozemšťan oživený mimozemšťany, kteří přiletí na zničenou a mrtvou Zemi, z ne zcela nezištných pohnutek. Náš skvělý potomek si však ví s nezvanými hosty rady.

       Kratičká povídka Ladislava Kibuce Když jsou hosté v domě si pohrává s myšlenkou sametové invaze mimozemšťanů.

       Garry Kilworth se v povídce Pokrytci zamýšlí nad různými formami náboženství. Jeden z jeho hrdinů opakovaně podstupuje klinickou smrt, aby se tak přiblížil hranici posmrtného života.

       Srdce technopopu Jana Poláčka vypráví o ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy je používání elektroniky v pop-music vyhnáno do krajnosti a lidé se sami stávají hudebními nástroji.

       Hodnocení: ***

       antologie: Srdce technopopu. Obálka: Vojtech Volko. AFSF, Praha, 1992. 1. vyd. brož., 121 s.

       Hrdinové Procházkových povídek se zpravidla drží na Zemi, nikoli však při zemi. Odkrývají různá tajemství vědy a života, rozličnými způsoby se setkávají s mimozemskými bytostmi, ocitají se ve světech alternativních k tomu našemu, či ve více či méně pochmurné budoucnosti. Čas od času zabrousí i do hlubin vesmíru objevovat nové světy. Kniha je uvařena v české kuchyni a jako taková obsahuje naše klasické koření - ironii, neúctu k autoritám a lehké náznaky humoru. Zkrátka - klasická česká vědecká fantastika se všemi svými klady i zápory.

       Hodnocení: ***

       Stanislav Procházka: Alternativní budoucnost. Obálka a ilustrace: M. K. Lasovský. ProSoft, Praha, 1993. 1. vydání. brož., 225 s., 39 Kč.

       Kdyby se stalo všechno to, co popisuje Eduard Martin ve svých povídkách, nedovedu si představit, jak by potom náš svět vypadal. Tolik slepých uliček lidstva neprozkoumal snad ani náš národní génius Jára Cimrman.

       Ve stínu odpalovací rampy na jednom blíže neurčeném kosmodromu se schází skupinka více či méně ostřílených hvězdných vlků a vypráví neuvěřitelné „příhody ze života“.

       Hlavními hrdiny Martinových příběhů jsou jak lidé, tak roboti, přičemž roboti nehrají podřadnou roli. Uzavírají sňatky s lidmi i mezi sebou, zastupují roli dětí, jejichž vývoj a růst je obstaráván průběžným obměňováním součástek za větší a dokupováním paměťových bloků.

       Co mě částečně zaráží, je autorova zmatenost pojmů. Planetám říká zásadně hvězdy (zkoušel snad někdo z vás bydlet na hvězdě?), v jedné povídce zase označuje spisovatele jako básníka. Nevím, ale podle mého názoru básník píše poezii a spisovatel prózu. Možná, že na Martinových hvězdách je tomu naopak.

       Celkový dojem z knihy - určena maximálně na jedno dočtení.

       Hodnocení: *1/2

       Eduard Martin: Největší skandál v dějinách lidstva. Obálka: Miroslav Huptych. Magnet-Press, Praha, 1991. 2. vydání. brož., 131 s., 25 Kčs

       Myslím, že poznámka editora celkem přesně charakterizuje toto zajímavé dílo, a proto mu předávám slovo.

       „Atmar tin Kalpadotia (Zpráva z Kalpadocie) je experimentálním textem referujícím o zvláštním, ubohém, primitivním, zlém a studeném světě. Jednotlivé kapitoly sledují postupně různé rysy kalpadocké civilizace - její organizaci, zvyky, rozmnožování, myšlení, jazyk - a hlavně podivnou ideologii, která nezná emoce, jejímž kultem je krutost a násilí a jediným možným existenčním rozměrem je oddaná a nepochybující víra v „ervet“, kde vyvrcholením (dovršením) života každého jedince je násilná smrt. Napětí do této zvláštní sociologické studie, vzkazu (atmar), vnáší příběh „atmahy“ - člověka, který přijde do K. odkudsi zvenčí. Dokud si uchovává vnitřní nezávislost, odstup od kalpadocké skutečnosti, je svobodný. Kalpadoci se ho bojí, dokonce ho uctívají. Ale ve chvíli, kdy přistoupí na minmer, jejich divnou hru se smrtí, propadá; stává se kořistí, smrďochem, ale co hůř: sám ztrácí svou vnitřní sílu a identitu a zlomen, ochotně přijímá osud Kalpadoků. Tón Grušovy reportáže je průzračný, věcný, klidný. Racionalita, se kterou líčí skutečnosti připomínající reálie černého romantismu, nás až mrazí. Přitom kontrastuje se vzrušenými halucinacemi v pasážích, kde se hrdina proměňuje, pod vlivem kalpadocké drogy ztrácí své já, když se marně snažil zachránit se útěkem; zde se v básnické próze mísí skutečnost s vizemi tajemných rituálů a podivných zvířat a krajin.“

       Hodnocení: ***1/2

       Jiří Gruša: Mimner aneb Hra o smrďocha (Atmar tin Kalpodotia). Odeon, Praha, 1991. 1. vydání. váz., 131 s., 45 Kčs.

       Tentokrát (až na pár výjimek) se AFSF vytáhla a předhodila nám pestrou směsici více či méně vědecké fantastiky ze všech koutů světa ve slušných překladech. Jelikož obsahuje celkem 32 příspěvků, nebudu se šířit o každém samostatně. Pouze několik shrnujících slov.

       Nejdříve k překladům. Poněkud se mi nelíbí skutečnost, že některé povídky nejsou překládány z originálů, ale z překladů do jiného jazyka. Všeobecně platí, že každým dalším překladem ztrácí dílo část své původní hodnoty. V každém jazyce totiž existuje spousta idiomů (t.j. ustálených rčení, která není možno doslovně přeložit a která se proto musí překládat významovým opisem či podobným idiomem z cílového jazyka). Dále je známo, že každá řeč má jiný objem slovní zásoby (podle výzkumů jednoho polského jazykozpytce, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, je čeština vůbec informativně nejobsáhlejším jazykem následována angličtinou a slovenštinou). Z těchto důvodů si myslím, že se měl editor pokusit sehnat originály a překladatele, kteří by byli schopni vypořádat se všemi jejich úskalími.

       Co se týče zastoupených jazykových oblastí, zcela jednoznačně převládá angličtina, a to z obou stran Atlantiku (celkem 22 příspěvků z UK, US a Kanady). O druhé místo se dělí polština a italština (po dvou povídkách) a na chvostu se usadily bengálština (Indie), španělština (Kostarika), arabština (Egypt), němčina, horní lužická srbština a čínština.

       Po přečtení jedné arabské povídky v některém z čísel Jiných světů jsem nabyl dojmu, že arabská literatura se od naší liší natolik, že se pohybuje na hranicích pochopitelnosti. Povídka Neobyčejný vynález však tento názor vyvrátila. Možná je to také tím, že Egypt je asi nejrozvinutější (z pohledu západní civilizace) arabskou zemí.

       Editor mne poněkud roztrpčil tím, jak shazuje povídku našeho ubohého slovanského bratra úpícího pod nacionalisticky naladěnou většinou v jedné nejmenované sousední zemi. I když její literární ambice nejsou příliš velké, nemusí editor zcela okatě naznačovat, že je tato povídka v antologii víceméně trpěna z pouhého soucitu. Kdybych byl Pětrem Wjenkou, asi bych se po přečtení doslovu urazil, případně podal trestní oznámení se žádostí o veřejnou omluvu.

       Hodnocení: ****

       antologie: Světy science fiction. Obálka: Vojtech Volko. AFSF, Praha, 1993. 1. vyd. váz., 290 s.

       V Exalticonu speciál můžeme vidět, jak obsáhlý je žánr označený nálepkou “fantasy„. Při zachování všech (nebo alespoň většiny) charakteristických rysů tohoto žánru (magie, silní mužové, lepé děvy, trolové, skřeti, elfové, trpaslíci, draci, víly a kýble krve) nás sedm autorů uvádí do svých vysněných světů.

       Úroveň inteligence jednajících postav se pohybuje od IQ tykve po genialitu, přičemž tento charakterový rys není v přímé úměře k jejich fyzické síle či jiným vnějším znakům.

       Nejvíce se mi zamlouvaly povídky Ocelová smečka (na kterou je možno připlácnout nálepku “science fantasy„) Raye Aldridge a Farmář Giles z Hamu J.R.R. Tolkiena. Nejslabší je asi Sny jsou svaté Petera Phillipse, která snad ani fantasy není. Ostatní poskytují standardní fantastyckou zábavu.

       Hodnocení: ***

       antologie: Říše fantasy. Obálka: Ivo Spasov. Polaris, Frenštát pod Radhoštěm, 1992. 1. vydání, brož., 209 s.

       

       Jelikož poznámka editora celkem slušně charakterizuje tento román, předávám mu tímto slovo:

       “Když v roce 1937 zemřel v Paříži Jevgenij Zamjatin, nepočítal ho nikdo k velkým jménům světové literatury. Kdo však znal jeho prózu s prostým názvem My, věděl, že odešel autor, jehož dílo bude dlouho aktuální. Obraz dokonale racionalizovaného světa, v němž vůle kolektivu pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu myšlení lidského jedince, neztratil skutečně ani po víc jak šedesáti letech svou naléhavost.

       Tragický příběh stavitele kosmické lodi Integrál a jeho účasti na vzpouře proti Dobroditeli je jízlivou satirou a krajně skeptickou vizí budoucnosti lidstva. Zamjatin byl autor nesmírně citlivý, drtila ho tupost ruského maloměsta stejně jako anglická velkoměstská civilizace, byl to člověk, který se neuměl přizpůsobovat. Jen autor tak zranitelný a tolik zraňovaný mohl vytvořit sugestivní obraz odlidštěné budoucnosti.

       Ne nadarmo se na Zamjatinův román odvolávali takoví autoři jako Aldous Huxley či George Orwell, neboť My je klasickým dílem satiricko-filozofické SF literatury.“

       Co mě se týče, byl jsem poněkud znuděn přemírou matematické symboliky. To je však osobní názor nepřítele této „vědy“.

       Jedna poznámka na závěr: Pokud si nechcete hned na začátku zkazit náladu tak jako já, čtěte předmluvu Miroslava Drozdy až jako doslov. Nejenže je nudně rozvláčná a k uzoufání tlachavá, ale její autor vám v ní také stručně převypráví hlavní dějovou osu a dokonce prozradí i celkový závěr románu.

       

       Hodnocení: ***1/2

       Jevgenij Zamjatin: My. Odeon, Praha, 1990. 3. vydání. brož., 239 s. 14 Kčs.

       Poslední hrad, kniha s několika povídkami. Po léta tajný tip pro ty, kdo hledají v literatuře science fiction dokonalou zábavu.

       Některé povídky jsou tak dokonale zpracovány do posledního detailu, že snesou i nejpřísnější kritiku. Vanceho prózy mají neopakovatelnou atmosféru. Jsou bohaté na detail, v popisu barokně monumentální, v jazyce nebývale pestré. Povídky vznikaly v průběhu patnácti let a mají svůj zvláštní, neobyčejný styl. Novela „Poslední hrad“ (1966) patří k tomu nejlepšímu, co autor kdy vytvořil. Právem za ni získal cenu Hugo 1967 a Nebula 1966 za nejlepší SF povídku roku.

       Povídka „Měsíční můra“ se z mého hlediska jeví ještě lepší, ačkoliv není ohodnocena žádnou cenou. Jde o podivuhodnou planetu a společnost zabývající se komplikováním věcí i osudů a jejich tvář ať je jakákoliv, nesmí býti nikdy spatřena. Tato podivuhodná společnost schovává svoji tvář strakhu (myšleno strachu) za masky vyjadřující mentální stav toho či onoho člověka. Masky jsou podle tohoto principu zaměnitelné a to vyvolává dokonalou zápletku mistrovsky ztvárněnou. Do této situace se dostává člověk neznalý pravidel. Domluva s ostatními včetně otroků je možná výhradně prostřednictvím hudebních nástrojů a ten každý se musí použít je ve své nezaměnitelné chvíli. Použití nesprávné masky je ve své podstatě trestné. Nesprávné použití hudebního nástroje vede k nedorozumění, které může končit smrtí. Jde vlastně o detektivní povídku, kde je nutné zatknout zločince.

       Kdo má strakh a kdo je zločinec? To se dočtete v knize „Poslední hrad.“

       Hodnocení: *****

       Jack Vance: Poslední hrad. Winston Smith. 42,- Kč