Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Brno, Dracon 1993. Zajímavý program, jako pokaždé. Přednáška Františka Novotného s bouřlivou diskusí, také jako pokaždé. A jako pokaždé na tu diskusi málo času. Proto jsem slíbila písemný komentář, a to nikoliv k přednášce, která byla víc než poutavá (v Novotného podání se stává poutavým všechno), ale ke knize, z níž přednáška vycházela a s jejímiž chmurnými názory se, jak se mi zdálo, FN ztotožnil.

       Kniha se jmenuje Emocionalita a racionalita a napsal ji Vlastimil Rollo. Bohužel se mi ji nepodařilo získat, ale protože nepředpokládám, že by ji FN chtěl nějak zkreslit, dovolím si porušit pravidlo a napsat k ní několik poznámek jen na základě přednášky. Skutečně jen několik poznámek. Kdybych reagovala na všechno, proti čemu mám námitky, asi by se do tohoto čísla Interkomu nevešlo už nic jiného.

       Neznám Vlastimila Rolla a nevím, jaká je jeho profese. Filosofie? Antropologie? Sociologie? Psychologie? Axiologie? Od toho všeho je v jeho spisu trochu - a celku chybí odbornost.

       Nejhůř je na tom axiologie (nauka o hodnotách a hodnocení). Jistě, lidský život je spjat s hodnotami; bez nich by nebyl lidským životem. Ovšem... Co je hodnota? Podle běžné defenice je to kvalita funkce objektu. Přitom objektem se rozumí cokoliv, od překapávače na kávu po ideologii. Všechno má svou funkci a hodnota objektu se projevuje v její kvalitě. Dodám ještě, že hodnoty jsou zdrojem spokojenosti (libosti, chcete-li) člověka a úzce souvisí s pojmem štěstí, axiologicky definovaného jako vědomí kvality funkce subjektu. Subjekt je zde morální osobnost, která si uvědomuje, že všechno, co dělá, dělá dobře, nebo se o to aspoň s poným nasazením snaží. (Štěstí narkomana, který právě požil drogu, není tedy skutečné lidské štěstí.) Tolik úvod k poznámce k Rollově axiologii. Čtenářům, pro něž byl zbytečný, se omlouvám.

       Pro Rolla je hodnota „všechno, co může tomu kterému jedinci navodti stav existenciální libosti, tedy cokoli, co danému jedinci dokáže navodit permanentní sen, co mu umožní stáhnout se do fantazijní existence...“ (Viz IK 3-4, str. 5 a další) „... člověk si vždy tuto (tj. hodnotovou) iluzivní sféru vytvářel a nemůže tak nečinit, neboť by bez ní zešílel. (Str. 6) Tedy - pryč od rozumu! A to je axiologie naruby,ještě důkladněji, než když se hodnota jako ekonomický pojem zaměňuje s cenou. Z toho, že autor degradoval hodnoty na sny a iluze, vyplývají všechny jeho další omyly. A nebo... Možná je to obráceně, možná ho tragická vize blížícího se konce civilizace přiměla, aby podvědomě vytvořil něco, co by mu umožnilo k takovému konci logicky dojít. Vytvořil jakousi vzdoroaxiologii, v níž hodnoty fungují jako záchranné pásy, jako útočiště před náporem archaického strachu, který - podle něho - svírá každého člověka od chvíle, kdy se vymanil z předrozumového stadia vývoje našeho druhu. Vane z toho něco jako stesk, touha po návratu do dávné doby, kdy existoval vyvážený vztah předlidské bytosti k prostředí, v němž blaženě žila, jež poznávala smysly a v němž se bezpečně orientovala díky citům, nebo lépe instinktům. Ano, tahle ztráta „blažené bezpečnosti“ (vlastně neznalosti) je cenou za rozum, ale může se snad někomu zdát příliš vysoká? Na úroveni vědomí jistě ani panu Rollovi.

       Autor věnuje pozornost jen jednomu druhu hodnot, a to hodnotě-snu, hodnotě-iluzi, která je schopna utlumit existenciální strach a s níž se člověk identifikuje, aby mohl „snášet svůj smrtí omezený život“. (Str. 5) Takový člověk se stává fanatikem, jde mu jen o „blaho hodnoty“ (str. 7). A fanatik jdoucí přes mrtvoly (ani nemůže jinak, jde-li mu o blaho hodnoty a ne o blaho lidí), to není duševně zdravý člověk. A je duševně zdráv ten, komu trvalý existenciální strach brání v životě? Na str. 8 autor dokonce tvrdí, že „vytváření hodnot se dá označit jako endemický paranoidní rys člověka“, a tady už má hodnota naprosto záporný charakter. Stává se projevem psychické poruchy člověka, ba celého lidstva. (O kladných hodnotách není nikde ani zmínky, v autorově pojetí zřejmě neexistují.) O něco dále pak čteme: „Nové hodnoty jsou stále méně a méně účinné (hodnotami rozuměj výplody chorých mozků, L.F.), takže lidstvo se ocitá v roli narkomana, který potřebuje stále větší a větší dávky drogy, přičemž její zásoby rychle docházejí.“ Hodnota = droga, to je popření všech životních kladů, čiré zoufalství, první autorova nesprávná premisa.

       Druhá nesprávná premisa spočívá v téže chybě, kterou udělal už Sigmund Freud, totiž že vychází ze studia patologických jedinců a výsledky aplikuje na normální, zdravou populaci. Snadno pak dojde k tvrzení, že „lidská normálnost neexistuje“. (Str. 7) Skoro tím nutí čtenáře, aby ho podezíral zpsychické odchylky (jemně řečeno). Ericha Fromma k tomu cituje nepříhodně (str. 7); ten pouze v nadsázce zdůrazňuje, jak je těžké vyznat se ve spletitostech dnešního světa.

       Ze dvou nesprávných premis nutně vyjde nesprávný soud, v tomto případě bezvýchodná situace a zoufalství nad tím, že lidský rozum (racionalita, jíž evoluce nahradila emocionalitu - str. 8) totálně selhal a lidstvo stojí před zánikem.

       Nechci tvrdit, že psychicky zdravý člověk nemůže mít strach ze smrti, i když je to mnohdy spíš lítost, že nedokončí načaté dílo. Nezoufá si však a nevymýšlí iluze. Staří lidé se nadto většinou se smrtí dobře vyrovnávají, těžce nemocní si často přejí zemřít. Vzpomínám si, že moje maminka - to už jí málo chybělo do devadesáti - říkávala klidně: „Kdo na svět přišel, musí z něho odejít. Takový už je řád světa.“ Rollo má ovšem pravdu v tom, že řeči o smrti jsou v dnešní době tabu a že to není dobře. Opravdu to není dobře, protože smrt patří k životu a odhodit kus života někam za plentu je přinejmenším neuctivé.

       Snad ale mohu oprávněně tvrdit, že běžný člověk moc na smrt nemyslí. Svou případnou existenciální nejistotu, svůj strach, své „odcizení“ ztrácí tím, že sám sebe zpředmětní v tom, co dělá. Neuvědomuje si své já, na čas přestává být vědomě subjektem a ponoří se do objektu, splyne s ním. Lidově řečeno nemyslí na sebe, ale na svou práci, případně na jinou svou činnost, třeba na četbu nebo na sport. Většinu času jsme všichni zpředmětněni v činnosti a existenciální strach je někde mimo nás, pokud jím vůbec trpíme.

       Člověk je nadto schopen vztáhnout svou existenci k něčemu, co ji přesahuje, co má vyšší (obecnější, chcete-li) hodnotu než jeho život. Dokáže tvořit hodnoty, ne iluzivní, ale reálné, a najít v té tvorbě smysl svého bytí. Nemusí jít jen o vědu nebo o umění, oblastí důležitých pro lidstvo, v nichž lze uplatnit tvořivost, je velmi mnoho a „lidstvem“ mohou být třeba školáčci. Hlavní je, aby činnost (každá, nejen tvořivá) měla smysl. Reálný, neiluzivní smysl, pro člověka samého, pro jeho děti a rodinu, pro další lidi. Činnost beze smyslu patří do psychopatologie. Kategorii smyslu v Rollově knize postrádám.

       

       Ježto nesdílím Rollovo zoufalství, dovolím si nabídnout optimističtější obraz vývoje lidstva. Vycházím z obecně přijaté teorie, že ontogeneze ve zkratce opakuje fylogenezi (bez výjimek!), a jsem přesvědčena, že lidstvo nakonec dospěje, jako dospívá lidský jedinec. Ne každý, bohužel. (Tím nemyslím, že někeří lidé umírají mladí.)

       Ve vývoji člověka lze rozlišit pět stadií, která odpovídají stadiím vývoje lidstva. Nulté stadium, to je vývoj prenatální u člověka (opakuje fylogenezi od prvoků dál) a u lidstva je to vývoj jeho předlidských předků, se vší „emocionalitou“, o níž mluví Rollo. Nrození jedince odpovídá začátku lidství - probouzí se rozum.

       1. stadium: smyslové a rozumové poznávání okolního světa, nevysvětlitelné se překrývá mýtem; převažuje egocentrismus a „kmenocentrismus“. U člověka asi do věku pěti let (čtyř, sedmi - vývoj je nerovnoměrný), u lidstva je to primitivní kmenová společnost (někde dosud trvající - i vývoj lidstva je nerovnoměrný).

       2. stadium: mýtus ustupuje, převládá rozumové poznání, sílí objektivnost a smysl pro spolupráci; filosoficky by se toto období dalo nazvat naivním realismem. U člověka asi do dvanácti let (jedenácti, třinácti), u lidstva začíná rozvojem měst a s různými výkyvy k vyšším stadiím končí vlastně až racionalismem 18. a začátku 19. století.

       3. stadium: krize dosud uznávaných hodnot, skepse, subjektivismus, relativismus, nedůvěra k rozumu, citový zmatek, nezvládnutá smyslovost, negativismus a zároveň touha po ideálech. U člověka puberta a adolescence, u lidstva - dnešek. (A také napříkal poslední období Římské říše... Vývojová stadia lidstva se v různých dobách a na různých místech opakují.)

       4. stadium: nová rovnováha po překonané krizi, kompromisy, zvládnutí smyslové složky, často rezignace, vrací se důvěra v rozum, oceňuje se pořádek a klid. U člověka asi od 30 let (25,45...), u lidstva na některých místech po skončených válkách, například dvacátá léta našeho století v Evropě.

       5. stadium: racionální pochopení vlastního postavení ve světě, poznání vlastních schopností, možností i mezí a smyslu života, svých povinností a své odpovědnosti ..., jedním slovem - dospělost. Do tohoto stadia lidstvo jako celek a nejspíš ani jako velké skupiny zatím nedospělo. Protože tam však od počátku dospívají mnozí jedinci (a malé skupiny), není proč pochybovat, že i lidstvo se tam jednou dostane. Námitka, že mnoho lidí (většina) ve vývoji ustrne a nastálo zůstanou v některé nižší fázi, neobstojí. Jistě, zdaleka ne všichni dosáhnou dospělosti, mnoho jich například šťastně setrvá ve 2. stadiu a není to špatné ani pro ně ani pro jejich okolí, přesto není proč nevěřit v pozitivní vyústění vývoje lidstva, čistě pro vztah ontogeneze k fylogenezi. Co na tom, že tentokrát ontogeneze předbíhá? (Kdyby nepředbíhala, jak bychom se asi byli zbavili socialismu bez 3. světové války?) Zbývá jen otázka, kdy se dočkáme... Nemyslím, že je to v dohlednu, ale to na věci nic nemění.

       Jak se do tohoto vývojového pětidobí vejdou všichni ti zoufalí, postižení existenciálním strachem, o nichž píše Vlastimil Rollo? Prostupují všemi stadii, samozřejmě. A jako ve skupině jsou nemocní jedinci viditelnější než zdraví, tak ve světovém měřítku jsou viditelnější choré skupiny, od narkomanů po zločinecké gangy. Nadto je jich ve 3. stadiu víc, protože nemají dost opory ve svém okolí.

       

       Rollova kniha má (aspoň pro mne) i jiné vady než tu podivnou axiologii a pesimistickou teorii vývoje lidstva. Jsou však méně důležité. Některé uvedu. Namátkou, ne v pořadí podle důležitosti.

       1. Vyšší city (morální, sociální...) mají silně racionální povahu, nemohou být tedy protiváhou racionalitě.

       2. Termín „eiditismus“ ve vědě neexistuje. Jde zřejmě o tiskovou chybu (opakovanou v celé knize) a má to být „eidetismus“. I když tím autor myslil spíš fotografickou paměť.

       3. Homérova doba neznala rozhodování? Nemám čas listovat Odysseou, možná v ní není sloveso rozhodovat se. Jistě je tam však pojem odpovědnosti a ta bez rozhodování není možná. Jde patrně o záležitost jazykovou.

       4. Proč si autor myslí, že „pro křesťana je existence byť i jen jednoho jediného nevěřícího zpochybněním jeho hodnoty, ohrožením jeho víry“? (str. 6) Je to čirý nesmysl.

       5. Na čem autor zakládá tvrzení, že „v novověku je Bůh prohlášen za mrtvého“? (str. 6) V Sovětském svazu jistě. A v některých západoevropských státech některými lidmi, ve východoevropských oficiálně. Ale jinde? Buddhismus žije, islám žije (a jak viditelně!). Ani křesťanství nehyne, i když se v četných sektách jeví dost pošramocené.

       6. Vysvětlení mystiky (str. 6) je velmi podivné. Nejsem mystik, nemohu se tedy k výkladu adekvátně vyjádřit, což mě mrzí.

       7. Příslušník přírodního kmene vystupuje na horu... (str. 4) Perspektiva byla sice objevena až v renesanci, ale pouze pro zpodobování světa na obrazech. Do té doby malíři malovali, jak věděli, že to je, ne jak to viděli. Měli zkušenost. I ten primitivní chodec nutně měl zkušenost a těžko ho můžeme tak moc podceňovat. A jak víme, že vnímal okolní svět jako slupku obalující jeho tělo?

       8. Atd. atd.

       Zdaleka to není všechno, ale raději už končím.

       

       Dodatek k názvu těchto poznámek: O člověku si nemyslím, že je nemocný rozumem. Naopak se mi zdá, že je rozumem zdravý. A tudíž už není zvířetem.

       Dodatek vůbec: Potěší mě námitky proti mým námitkám. Pište.