Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Neznám moc nevděčnějších činností pro SF autory, než je psaní románů do CKČ. Kočas úryvky netiskne a na samostatné vydání dnes není ani šance (nejste-li Vilma Kadlečková); čtenářský ohlas, nezbytná složka dokonaného literárního díla, je tedy nulový, a když uvážíme, kolik námahy nebo peněz stojí pořízení čtyř kopií stostránkového rukopisu, je výsledná bilance jednoznačně záporná. Ale pisatelé, zdá se, si přesto nemohou pomoci (anebo že by šlo o kalkulaci, neboť v této kategorii je nejnižší počet soutěžících na jedno medailové místo?), a tak se každý rok přece sejde řada příspěvků. Jejich osudem je projít rukama několika porotců a pak být uloženy do archívů, zatímco širší veřejnost může jen hádat, co se za jmény z výsledkové listiny skrývá.

       Právě zvědavost byla důvodem, proč jsem se přihlásil, když se Zdeněk Rampas nad objemnou hromadou rukopisů v RUR ptal, nechce-li si je někdo přečíst, a proč nyní mohu psát tento článek, doufaje, že mé postřehy budou zajímat i další čtenáře IK. Je 30. června, Parcon začíná zítra, takže já nemám ponětí o výsledcích ani o autorech jednotlivých prací; neovlivňuje mě nic kromě kvality textů samotných.

       Bylo mi předem jasné, že prokousat se i jen šesti romány a novelami druhého kola bude řehole. Také že ano, úroveň většiny příspěvků svědčí spíš o snaze přijít lacino k medaili než potřebě něco vyjádřit (no, vlastně ani grafomaniakální puzení se nedá vyloučit). Při prvním prolistování mě sice potěšilo, že autoři nedělají gramatické chyby (kdosi píšící zásadně „ryziko“ vypadl už při prvním prosévání) a dokáží poskládat slova do vět a odstavců tak, aby vyjádřili svou myšlenku, ovšem brzo jsem také zjistil, že v kompoziční rovině je znát hluboký amatérismus - od rozvržení a výstavby příběhu přes nepravděpodobnost jednání postav až po celkově nezáživný způsob podání. V tom si byly práce podobné jako vejce vejci a já se začal bát, že bude těžké určit nějaké pořadí. Naštěstí se ale našly i čestné výjimky a bodovací systém CKČ je dostatečně pružný, takže jsem mohl s čistým svědomím udělit první, druhé, dvě čtvrtá a šesté místo - a jednu práci ponechat bez bodu.

       Budu-li postupovat ve vzestupném pořadí, pak bezkonkurenčně nejhorší je román Skoříci; nechápu, jak vůbec mohl postoupit do 2. kola. Umluvený a zmateně moralistní příběh se odehrává na planetě, kde je asi osm civilizací, jež bez zřejmějšího důvodu válčí každá s každou. Zpočátku se zdá, že půjde o klasické téma „hodní domorodci vyhubení pozemskými agresory“ a úhlavní hrdina vždy jen nastaví druhou tvář, uhne ráně a ukazuje svou mravní převahu, pak však on i lidé zničehonic změní názor, smíří se a se spoustou proklamací, jak je válka a násilí nesprávné, se pustí do vyhlazovací výpravy proti třetí straně. Děj je plný králíků tahaných z klobouku a deů ex machina, zajetí, opětných osvobození a komplikovaných love stories, měnících se v nenávist. Autor (či snad autorka? aniž bych chtěl urazit naše ženy, ta nastavovanost na způsob Manuely a množství zhrzených lásek by tomu odpovídalo) se v protikladu k vlastním tvrzením v popisu bojů zjevně vyžívá, ovšem na věrohodnosti prostředí mu/jí nezáleží ani za mák; jednou větou, celé to jaksi zavání semerádovštinou, jestli mi rozumíte.

       Novela Chráněná cesta je jen o trochu lepší. I tady se válčí, ale téma je ujasněnější. Do popisu cesty dvou přátel, na nichž záleží spása celé říše, ovšem autor nacpal spoustu jiných témat - prohnilost královského dvora, politickou geografii svého světa, zrůdné mutanty, původ Strážců, kteří donedávna bděli nad mírem, dokonce tu najdeme i jedno znásilnění dočista jak z Marka Stona, no prostě na 69 normostránek je to příliš. Hrdinové se chovají každou chvíli jinak, jenže pořád jaksi podivně. Přesto - samotný koncept cesty nabité silami dobra není úplně špatný a prostředí města plného kanálů a zdymadel, v jehož správě hraje velkou roli Vodní úřad, je docela originální; autor ho však opouští dříve, než mohl toto téma rozvést.

       K nedostatkům Zikkuratu - rozsahem románu, obsahem spíš novely, patří námět. Nález záhadného artefaktu, tentokrát o velikosti hory, tu už byl tolikrát, že ani vynalézavost při popisu pokusů o průnik dovnitř mnoho nepomůže. Navíc si autor ulehčil práci rovněž starým a ještě lacinějším trikem a neřekne nám, co uvnitř bylo. Zmíní sice pověst o sídle duchů zla, respektive entropie, ovšem nejednoznačným způsobem, zvlášť když závěr umožňuje metaforický výklad: dovnitř se dostane obyčejný horolezec, nemající ani tušení o marných snahách dokonale vybavených vědců... Poslední poznámka: nechce se mi věřit, že by prezident USA dal pokyn k jadernému útoku jen kvůli objevu domnělé raketové základny v Tibetu. A rozhodně - jak ví každý student angličtiny - by se nehlásil do telefonu „Yes, White“...

       Stena je jediná slovenská práce v 2. kole. Tour-de-force postkatastrofickým pouštním světem, maličko říznutá kyberpunkem, se čte docela svižně, ale to nezakryje fakt, že všechny přečasté dějové zvraty jsou samoúčelné a postrádají logiku. Zaujala mě jedna věc: Stena je ze všech dlouhých próz v CKČ bezpochyby nejotevřenější co do silných slov i scén, nazývaných v angličtině milým eufemismem explicitní (Zadunel výstrel a chlpáčovo telo sa naplo v poslednom záchveve, ktorý už s rozkošou nemal nič spoločné. Lusy prenikavo vykríkla, keď jej zvyšky chlapíkovho mozku vyšplíchli na tvár.). Znamená to, že česká SF má už období bourání tabu za sebou, nebo se ukolébává v představě, že nic takového jí není zapotřebí? Anebo se doopravdy bouřit nepotřebuje prostě proto, že někdejší tabu samo zaniklo a stalo se jedním z řady obyčejných výrazových prostředků?

       Jestliže dosud, jak řečeno, šlo o více či méně podařené amatérské pokusy, pak romány z prvních dvou míst ční výrazně nad nimi. Není v nich ani stopa po neumělosti, mají to, co mají skutečné romány mít a vrátily mi trochu víry ve stav naší současné SF.

       Zapomenutý návrat (Cesta slepých ptáků IV) je, jak název napovídá, poctou Ludvíku Součkovi (který je v díle nepřímo zobrazen jako zesnulý předchůdce vypravěče-novináře u redakčního stolu) a zároveň pandánem jeho stěžejní trilogie. Přiznám se, že jsem na Slepých ptácích vyrůstal a tento rukopis mi splnil dětský sen dovědět se, „jak to všechno dopadlo“. Četl jsem ho ve vlaku a spolucestující se po mně museli s údivem dívat, jak jsem se nemohl ubránit blaženému úsměvu (což se mi, přísahám, jen tak nestává!). Autor si dokonale osvojil Součkův styl a dokázal úspěšně vyřešit i kardinální problém takovéto práce, tj. jak sladit LS představu o možné blízké budoucnosti s našimi znalostmi nedávné minulosti. Dokonce hned dvakrát: jednak drzostí z rodu těch tak bezostyšných, že prostě musejí projít (...ale na Rider se totálně zapomnělo. Častokrát jsem si říkal, jestli jsem v té plechovce od sardinek skutečně strávil celé dlouhé měsíce, měl nefalšovanou skafandrovou nemoc, polykal prach Marsu, nebo jestli se mi všechno jenom zdálo.), a pak ještě lépe, pomocí paralelních vesmírů: Rukopis popisující druhou výpravu na Mars, který vypravěč najde, se k nám propadl „odjinud“ a způsobil (v naší minulosti!) vznik svých předchůdců i událostí, které popisují, třebaže opravdu jde o narušení postupného vývoje kosmonautiky... Jenže autor, bohužel, převzal i záporné stránky Součkovy metody. Monology upřednostňují vypravěče před jeho okolím: z většiny rozhovorů se stala nepřímá řeč, popis skoro nenajdeme, takže děj letí kupředu a přitom klouže jen po povrchu událostí, což v kontextu SF 90. let působí přinejmenším archaicky. A co horšího: vyprávění je zoufale lineární, bez jakékoli zápletky; ještě víc, než bylo už dost monotónní Sluneční jezero. Výprava odstartuje, doletí na Mars, naloží Vikingy, odletí zpět, to vše aniž by došlo k nějakému konfliktu, který je hybnou silou každého literárního díla nad jistý rozměr. Tady jeho roli plní jen v úplném závěru odhalení paralelního rozměru celé historie a zjištění, že všechno je jinak, než čtenář čekal. Jenže to nestačí. Škoda.

       Můj favorit, román Bratři, se odehrává opět ve vojenském prostředí, ale už z první stránky je zřejmé, že to nebude žádná bezduchá akční fantasy. Příběh vojáků, stavějících na zapadlé planetě základnu, je plný groteskních situací, jaké jen lze z prostředí vytěžit - a že je jich hodně. Možná to nebyl cíl, ale já se mnohde smál, až jsem se za břicho popadal. Autor má zjevně svého Madsena dobře přečteného; bylo by ovšem chybou myslet si, že jde o nějakou nezávaznou frašku. Autor se dá stejně tak přiřadit i k Haldemanovi a Shepardovi ( = Věčná válka & Život za války) a pochopitelně Hlavičkovi, ale nejlepší je myslím srovnání s Hellerem. Ano, Bratři jsou SF Hlavou XXII. Je to tu všechno: bezútěšnost údělu mužstva, tupost šarží a zároveň tragika jejich prázdných životů, marnost každé snahy se z toho marasmu nějak pozvednout, přesvědčivé sondy do nějakým způsobem vyšinutého a přesto dokonale logického myšlení hrdinů - ta atmosféra se nedá popsat, to se musí přečíst. Je pravda, že po třiceti nedějových stránkách jsem jí měl právě dost a začínal se bát, že do dalšího čtení se budu muset nutit. Autor ale včas přehodil na jinou kolej, nechal náhodou zemřít poručíka, kterého jsem zpočátku byl nakloněn považovat za hlavního hrdinu, a vzápětí vystavil vojsko bombardování. Z frašky se stala tragédie naléhavosti antických dramat a autor ji zvládl neméně dobře; scénu noci v hangáru plném umírajících budu navždy řadit k tomu nejlepšímu ze světové válečné literatury. Jenže pak to s románem začíná jít s kopce. Jako by překonal Rocheovu či Schwartzschildovu mez, ostatně je skoro dvakrát delší než ostatní práce, a ztratil soudržnost. Pevná vyprávěcí linie je ta tam; po stodvacáté stránce se rozpadá na řadu nesourodých epizod. Autorova bohatá obraznost, předtím zdroj perfektních wisecracků, teď jen tvoří metafory, zatemňující děj (ne, že by předtím byl sloh nějak jednoduchý, scénu bombardování jsem pochopil až při druhém čtení, považovav ji předtím za součást vizí některého z hrdinů, jichž je román plný). Přiznám se, bylo už po jedenácté večer a já během dne přečetl čtyři další práce z CKČ, přitom od osmi jsem jel v jednom zátahu, ale ani ráno se to nezlepšilo. To už mi byla známa autorova totožnost: v textu se mihlo jméno Bantumag a já si hned vzpomněl na povídku v loňském IK, která ho měla dokonce v titulku. Byl jsem překvapen, autora jsem dosud znal jen coby tvůrce intelektuálně-experimentálních povídek, pro mne zcela nesrozumitelných. A jakoby věděl o mém odhalení a chtěl dostát své pověsti: Začaly se dít podivuhodné věci, jejichž smysl - zejména v kontextu první půle románu - jsem už ve své prostotě nebyl s to odhalit (měl-li tam tedy jaký být). Třebaže se vystavuji obvinění z nechápavosti, musím důrazně prohlásit: Je snadné dělat Umění, které není jen tak pro každého, ale cesta tudy nevede! Opravdu velký spisovatel se pozná právě podle toho, že se umí vyjádřit všeobecně přístupnou formou, aniž sleví na obsahu.

       Ještě se najde pár světlých míst, jako skvěle popsané paranoidní úvahy velitele, ale pak už definitivně nastává propad. Několik přeživších vojáků zabije bestiální vrah jak z A. Christie (je tu ostatně i říkanka), ale není odhalen - aspoň pokud jsem něco nepřehlédl. Autor se totiž už zase zajímá o něco zcela jiného, odstraňuje jednotlivé hrdiny jako ony figurky v jakémsi člověče-nezlob-se, jímž si krátí čas, a zmatek ještě vzrůstá. Hrdina podstoupí mentální souboj s příšerami (zas jak z Marka Stona) a pak už jsou jeho osudy zcela surrealistické, takže se k nim nemohu vyjadřovat. Vím jen, že honil jakéhosi svého nepřítele, jehož nemohl identifikovat, a skončil existencionalistickou sebevraždou.

       Přes všechny tyto výhrady jsou Bratři nepochybně nejlepší z románů letošní CKČ. Není to jen sci-fi, ale opravdová vědeckofantastická literatura. A má kritika je spíš důsledkem rozdílnosti vkusu, než autorova opomenutí základních kompozičních pravidel, jako u předchozích děl. Bratři mi poskytli rozhodně jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků poslední doby.

       Mám-li sumarizovat parafrází jedné pasáže: Jakoby mi něco říkalo, že Bratři jsou Velký SF Román devadesátých let.

       Nebo aspoň jejich první poloviny.

       Nebo aspoň jejich první polovina.