Interkom: Náš boj s časem

Snaha o pečlivé rozlišování leckdy končí pláčem. Vymezit transcendenci a halucinaci je zkouška odvahy srovnatelná se zneškodněním teroristovy bomby, byť při chybném kroku nepřijdete o kejhák, pouze o intelektuální váhu v očích druhých. Mohu je přirovnat k cestám: První z nich hostí poutníka obezřelého, který ač nezná všechny její nástrahy, přece je na ně do jisté míry připraven, zatímco druhá na vás zpoza každé zákruty vybafne a nechá vás zkolabovat těsně před cílem. Anebo k pouličním děvám: první vás překvapí netradičními erotickými dovednostmi, jež značně obohatí vaši zkušenost, druhá jen podrápe a ještě chytíte AIDS.

Brilantní nabourávač reality, James Graham Ballard, stojí mezi nimi, drží je za ramena a obě si podmaňuje ke svému zámyslu. Hovořím-li teď o povídkách Mýty blízké budoucnosti, Zprávy ze slunce a částečně též Zodiak 2000, tvrdím toto: pomocí obsese, paranoie a šílenství se Ballardův hrdina utíká do jiného času a prostoru a není to druh eskapismu, ba právě naopak, jde o transformativní krok vzhůru po evolučním žebříčku. Tomu předchází počáteční impuls, který to vš uvede do chodu, jakási „kosmická nemoc“, jejímž symptomatickým rysem je nové chápání časoprostoru, hlavně však času.

V Mýtech jde hridna Sheppard po stopách své nemocné ženy a z jeho úhlu si postupně skládáme obraz proměňovaného světa,sledujeme první příznaky vypuknuvší choroby (jež zachvátila celou Zemi), které se projevují vizemi létání, a dálkový, symboly vedený souboj s jeho sokem Martinsenem. Symboly jsou klíčovým momentem povídky, v písku vyryté siluety picassovských holubic, Martinesenovy piktogramy ptáků v kůře stromů a na zdech, to vše směřuje k Shepppardově větě: „Snažím se postavit metaforu, abych oživil svou ženu.“ Ano, skrze svou posedlost symbolikou se hrdinové vztahují ke světu, ale teprve kosmická nemoc, završená smrtí a znovuzrozením, je postaví do zcela nové, ekstatické pozice, když naruší zdánlivou linearitu času a otevře průrvy do jiných dob a krajů. V závěru povídky mizí fingované nepřátelství a očištění hrdinové se - konečně úspěšně - učí létat. Onen starý Ikarův mýtus je zde převeden do roviny podobenství, spatřuji v něm odvěkou touhu člověka rozplynout se v čase, spojit se s vesmírem.

Čtenáři je k dispozici řada sekundárních návěští, které spolyvytvářejí dojem: vypuštěné bazény se stovkami černých brýlí na dně, obsese fotografií a filmem, Mareyho chronogramy - zmrazený čas. Pocit prvotní fascinace a hloubkové vybuzení archetypální zkušenosti Ballard navíc umocňuje vynalézavým básnickým jazykem, jenž je sám o sobě požitkem. Snad je v tom stopa vlivu velikána modernismu Jamese Joyce, jehož pouť až na dřeň slov byla kdysi Ballardovi vlastní.

Zodiak 2000 je hraniční prací, vníž ukázal svoji obavu, resp. postřeh o prorůstání technosféry do lidského společenství. Píše o surreálné pouti cizince postmoderním světem, ovládaným industriálním a informačním zvěrokruhem: znamením počítače, nitroděložního tělíska, radarové mísy atd. Svůj strach pak autor akcentoval zejména v povídkách Motelová architektura, Úsměv a Jednotka intenzívní péče, kde zobrazil totální zhnusení člověka světem i sebou samým, kterýžto stav musí nevyhnutelně vyústit v smrt. Posedlost už nemá pozitivně formativní dopad, je ryze destruktivní a spouští clonu mezi hrdinu a jeho okolí. Muž, zamilovaný do precizně vyvedené a nadobyčejně sexy voskové figuríny nepůsobí o nic depresivněji než muž, dvanáct let uzavřený ve svém domě, jenž si na videu donekonečna přehrává sprchovou scénu ze Psycho.

Zkusme jej pro zajímavost porovnat kupříkladu s takovým Williamem Burroughsem. Nahý oběd v sobě spojuje dvě techniky portrétování: fetařský přelud, schizofrenní pohled od země, s rozumářsky neosobním scannováním monstrózního alchymistického kotle Země shora. Je však omylem oddělovat je od sebe, neboť i analyticko-kritické pasáže v sobě nesou básnivost částí úletových, v nichž jsou zas nastraženy ironické a jedovaté šlehy, určené čtenáři, který by si jisté scény (např. věšení sexuálního partnera) bral příliš k srdci. Snad pro kompoziční tříštěnost a rozmanitost popisovaných událostí, jež jen zdánlivě nemají logickou vazbu a nějaké ponaučení, je Burroughs řazen do postmoderny; skutečností je, že přes veleširoký záběr je modernistou, posledním modernistou, jenž ještě stále pronásleduje vůdčí Ideu (v jeho případě Ideu Závislosti, Drogy), Problém, na nějž navrhuje řešení (odmítnutí Drogy). Naproti tomu Ballard nic takového nedává, ta část povídek, které nějakým způsobem reflektují chorobné prorůstání technologie společností, pouze analyzuje, extrapoluje a dovádí ho do vypjaté polohy. Objektivita vidění a soudu není podle něj po druhé světové válce u spisovatele možná, a proto se uchyluje - k mýtu.

J.G.Ballard, podobně jako většina anglických pisatelů, nemá příliš v lásce Ameriku a také on nastoluje neodbytnou otázku současného intelektuála ze Starého světa: Quo vadis, Europa? Vparafrázi vietnamské války, odehrávající se za podobných principů v Anglii, zpochybňuje nárok USA na jakéhosi Světového policajta. Ukazuje pohrdání samolibých pijáků coca-coly nad příslušníky zmatených vládních vojsk, bojujících proti „vnitřnímu nepříteli“ v občanské válce, do níž už dávno ztratili chuť a důvody, kterou převzala Amerika, a to „z hecu“, pro legraci (fun). Zároveň je povídka Válka v přímém přenosu (jak to v sobě imanentně obsahuje už sám název) pohledem do světa skrze oko médií, divákovi chybí možnost ověření si informací, ergo s ním může být a je dle libovůle politiků nakládáno.

Kterak se Ballardův vhled liší od cocacolově optimistického Gibsona! Case and his melody boys přikývnou, začlení se a stanou se součástí technologie, kterou ovládají a jsou ovládáni, stanou se technologickými elementy. U cyberpunku lze hovořit o zasnoubení člověka a stroje, o jejich spojení a o zrození informačního kentaura, o narcistní lásce takové kreatury k sobě samé. Evropští pochybovači končí šílenstvím a sebevraždou. Jeden po druhém podléhají náporu, jejž nejsou s to zvládnout. Nedokážou, podvědomě nedokážou zapomenout na svého Dostojevského, Villona, Goetha, na evropské idey a filosofie, na evropské cítění. Ani v osobní sféře si neumějí poradit s emocionálním deficitem a odcizením, kompenzují ho čím dál nebezpečnějšími a destruktivnějšími obsesemi. Američané, alespoň podle svých spisovatelů, ano. A zloštění existence, způsobené rakovinou technologie, si ventilují expanzí. „Amerika je jako virus,“ napsal Henry Miller ve třicátých letech. V podstatě totéž říká Ballard. A znovu, východisko nedává. Evropa podlehne.

Kvůli svému takzvanému bytostnému pesimismu, který mimochodem není ani tak pozérským černoviděním jako spíš lakonickou diagnózou, je James Gragam Ballard v intolerantní a slepé SF komuně (která tak ráda inhaluje narkotický dech Ameriky!) zavrhovaným a prokletým básníkem. O to víc je ovšem, stejně jako Kurt Vonnegut či Philip K. Dick, ceněn mimo žánr. Pro svoji jasnozřivou imaginaci je důstojným nástupcem Jamese Joyce, zasmušilým tvůrcem zneklidňujících a provokativních mýtů pro 21. století.