Interkom: Střípky z Bohemiaconu

Nuže, na Bohemiacon jsem jela s celou rodinou. Moji dva synové a jejich téměř nerozlučný přítel Štěpán se totiž rozhodli, že se zúčastní mistrovství v Dračím doupěti a manžel se prostě připojil. Takže jsme vzali rodinné auto. Do blízkosti prezentace jsme se dostali vcelku bez problémů, i když manžel chtěl, abych ho navigovala a přitom vždycky přejel kritickou ulici dřív, než jsem stačila přečíst jméno ulice a porovnat ho s plánkem. Jenže pak jsme se dostali do zrádné sítě jednosměrek a k pedagogické fakultě jsme se přibližovali rafinovaně po zužující se spirále. Nebyli jsme v tom sami, auto z Najády a několik dalších mělo podobné problémy.

Dorazili jsme ve čtvrtek krátce po poledni a já myslela, že přijedeme do počátečního poklidu. Ve skutečnosti jsme přijeli do fronty asi stovky drakobijců. Bylo mi nápadné, že pořadatelé si co chvíli vjíždějí rukama do vlasů. Že by si je rvali? Už tak brzy?

Bylo tomu tak. Vždycky jsem drakobijce pokládala za plémě vcelku systematické, jinak se doupě hrát nedá. Jenže zpráva o mistrovství republiky se mezi nimi šířila nejspíš jakousi chaotickou šeptandou, takže jich přibližně stopadesát přijelo bez přihlášky, na blint a oni si s tím pořadatelé nějak poradí. Za této situace prostě musely nastat zmatky.

Nu, ale s úspěchem nás ubytovali, a my jsme se vypravili na oběd do blízké hospody u Hnáty, kde jsme stylově pojedli dračí bramboráčky. Potom jsme si šli poslechnout povídání Honzy Kantůrka a hoši se šli zaregistrovat jako drakobijci. Tam jim nastaly další problémy. Mladší syn se opásal mečem a vzal si plášť, brzy se však vrátil se odzbrojit, protože kovové zbraně se musely odevzdat do úschovy, přičemž referoval, že je totální nedostatek pánů jeskyně. Mezitím se starší syn nechal ukecat, aby dělal pána jeskyně, načež musel absolvovat instruktáž a prošvihl večeři. Já měla od osmi hodin pořad o feminismu, mezitím jsem šla do bufetu, kde mi byl představen Sapkowski a Harrison. Sapkowski a Harrison měli besedu paralelně se mnou, takže jsem doufala, že všichni půjdou na Sapkowského a Harrisona, nikdo na mne a já půjdu na Sapkowského a Harrisona. Jenže někteří neodpovědní živlové mi to zkazili a šli na mne.

Potom jsem se odebrala do bufetu na koleji, kde byl kromě mnoha jiných rovněž Sapkowski, už dokonale naložený v alkoholu a spící. Pokusili jsme se mu vysvětlit, že smrtelná dávka alkoholu obvykle uváděná v literatuře se netýká Slovanů, ale jemu to bylo jedno. Blaženě pospával v křesle, než byl odnesen do auta a poté do hotelu. Načež si Slávek sedl do křesla, kde předtím spal a ohlásil všem přítomným, že Sapkowski se počůral. Tentýž Slávek Savček rozšiřoval mezi publikem fámu, že před rokem se Sapkowski rozhodl, že se uchlastá k smrti a od té doby na tom pracuje, jiní však tvrdili, že tohle dělá na každém conu, když se dostane z dohledu manželky. Pro obě verze bych měla dost hluboké pochopení, ne nadarmo se říká, že alkoholismus je u spisovatelů choroba z povolání.

Druhý den ráno jsem byla odchycena a posazena společně s Evou Hauserovou na podium, abych představovala odpůrce Dračího doupěte v pořadu Proč nemám rád Dračí doupě. To byl tak trochu omyl, já Dračí doupě pokládám za metodu, jak dítka donutit se systematicky a dokonce i písemně připravovat, což je ve škole nikdy nikdo není schopen naučit, takže, ač je kolem toho halda papíru a jiného bordelu a strašlivě to žere čas, nejsem Dračího doupěte zásadní odpůrce. Ale, abych vyhověla, něco jsem si musela vymyslet. Z fleku mne napadlo, že doupě je vlastně totalitní hra, protože pán jeskyně je všemocný a tudíž diktátor, nebo něco na ten způsob. Eva plácla něco dost podobného, nu a potom jsme si od přítomných nechaly vynadat. Na hodinu to stačilo, ale bylo to vyčerpávající. Takže jsem cítila potřebu začít preventivně pít, aby mne už nikdo nikam neplánovaně nezatáhl. Na tomto místě cítím potřebu se všem přítomným omluvit za mystifikaci. Vůbec nejsem nepřítel Dračího doupěte, naopak. Návyky, které při něm dítko získá, jsou jinak nedosažitelné, a odhalí se při tom nejeden jinak neodhalitelný talent. Čímž chci říci, že naopak mám dračí doupě ráda. Ale byla jsem angažována jako nepřítel - a šéf má vždycky pravdu.

Nicméně jsem absolvovala prezentaci Vilminy knihy, spoustu povídání s Frantou Novotným o jeho cestě po moři, povídání s Neffem o Miléniu II., pořad o Pratchettovi, oběd, večeři, převlek na fantasy show i samotnou show, nějaký rozhovor s jakousi novinářkou nebo sběratelkou kuriozit, a besedu se Sapkowskim, ze které jsem si udělala docela schopné poznámky pro článek do Nemesis. Až po návratu na kolej mne manžel varoval, abych snad raději přestala pít. Pozdě. Ztřískala jsem se jak Sapkowski.

Programová nabídka byla natolik bohatá, že se mi prostě plete a kromě toho o ní určitě napíše někdo jiný. Určitě měl v sobotu další program chudák Honza Kantůrek, určitě bylo několik dalších zajímavých programů, ale hlavně vím, že večerní beseda se zahraničními hosty se nedala stihnout, když chtěl jeden stihnout také večeři a převléknout se na párty.

Konala se v menze, přičemž personál působil dojmem, že nás nevidí zrovna nejraději a chyběl mikrofon, takže publikum bylo třeba přeřvávat. Kromě toho rekordnímu počtu účastníků nestačila. Stopadesát lidí nepřihlášených, to už musí být někde vidět - být pořadateli, tak je prostě vyházím na mráz. Já párty využila hlavně k rozhovorům s potenciálními autory povídek vhodných pro Nemesis, ale také jsem byla povolána do poroty v soutěži o pangalaktický megacloumák. Namítla jsem svou podjatost, protože manžel byl mezi soutěžícími, ale pořadatelé mne ujistili, že je jim to jedno. Manžel pak měl nějaké řeči o proslavených sci-fi opilcích, což na mne dejme tomu sedělo, ale jak k tomu přišel takový Zdeněk Rampas, který téměř nepije?

Pangalaktický megacloumák byl trest za proslulost. Některé vzorky byly docela dobré, jiné vcelku pitelné, ale ve dvou případech šlo o mírně přichucené ředidlo, jednou ředěné, podruhé neředěné. V druhém případě se porotě podařilo odchytit autora a donutit ho svůj výtvor vypít. Den poté ještě žil, což mne udivilo.

Ale co naplat, ředidlo nám spálilo jazyk a krk. Naše parta prchla z party a vydala se hledat hospodu. Za pomoci Ládi Cibulky se nám to podařilo, ale personál se zdál být překvapen, že má hosty. Jarda Olša si tedy vzpomněl, že je absolvent hotelové školy a začal zaskakovat za personál. Vše organizoval, dokonce i účtoval a personál jen nosil objednané. K jídlu byla stejně jen tlačenka a párky, přičemž tlačenku, která měla stačit na týden, jsme zlikvidovali do posledního kousku. Zaplať pánbůh za Jardu!

S Vlastíkem Talašem, také postiženým megacloumákem č. 4 jsme se pokoušeli napravit následky bavorským pivem. Nedařilo se. Tu strašlivou chuť jsem měla na jazyku ještě druhý den. Zkusila jsem ji neutralizovat obyčejným pivem. Pomohlo to jen na chvíli. Po kávě to bylo ještě horší. Ze zoufalství jsem si dala k obědu velice kořeněné jídlo, aby tu chuť aspoň přebilo. Přebilo. Na čtvrt hodiny. Jestli někdy někdo bude ještě pořádat soutěž o megacloumák, ať dá do propozic, že to má být pití chutné a zdraví neškodné!

Ještě stojí za zmínku, že z auta, kterým se dopravovala Najáda, bylo ukradeno kolo, že Honza Kantůrek byl v rámci fantasy show pasován na rytíře za zásluhy o rozvoj fantasy v českých zemích, že odchovankyně brněnského SF+F Workshopu Jana Rečková vyhrála soutěž o Ledovou naju, že na závěr dostali organizátoři od drakobijců strašlivě vynadáno a pomalu ani nemohli předat ceny, že, ač jsme z conu ještě jeli na prohlídku hradu Střekova, jsme až k Lovosicím potkávali stopující drakobijce, a brzy poté jsme potkali kamión ležící na boku a plný tokajského vína (ani kapka nevytekla), že Klíma byl celou dobu pronásledován dotazy, kdy vyjde Dračí doupě pro experty, že organizátoři tvrdili drakobijcům, že Sapkowského pozvali kvůli nim (vždyť ti chudáci soutěžící měli zatraceně málo času se účastnit programu pro fany), že v době podávání obědů a večeří by měla být větší programová pauza, že bufet byl tragicky poddimenzovaný (což není vina pořadatelů, ale fakulty jako takové, tohle nemůže ve školním roce stačit) a že to hoši z Ústí na tu hrůzu zvládli naprosto obdivuhodně.