Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Se zájmem jsem si přečetl články Pavla Vachtla a Evy Hauserové o feminismu. Pavlův představoval nezasvěcený pokus o humor a musím s Evou souhlasit, že feminismus je o něčem jiném. Tím naše společná cesta také končí. Její článek mi připomněl dávné doby hodin marxismu, kdy se nám snažili pomocí „argumentů“ a „logiky“ dokázat, jaká že je ten bolševismus skvělá věc. Takže otevřme Interkom na příslušné straně a začněme číst.

       Hned v úvodu nám E.H. řekne, o čem je řeč: o názorech jejích přátel. Hned tady ji musím zarazit. Feminismus totiž není to, co si o něm myslí ona, či co jí o něm řekne kruh jejích přátel. Feminismus je hnutí, které se projevuje ponejvíce v Severní Americe a projevuje se velmi zajímavě. A jestliže skutečné události jsou A a E.H./její prátelé řeknou B, pak feminismus je jaksi ono A. Jestliže totiž nedostanu kvůli hnutí, jež samo sebe označuje feminismus, místo na universitě, pak je mi úplně jedno, co si o tom myslí pár intelektuálů u Evy v knihovně. Je to stejné, jako když si dnes pod slovem socialismus představujeme onen známý maras, nikolvek skvělé perspektivy, které si rýsovali nadšení básníci v dvacátých letech.

       Úvodem článku nám autorka představí tři axiomy. Pod slovem axiom se míní výchozí fakt, na kterém se (vědecká) veřejnost shoduje a buduje na něm teorie. Jak hned ukáži, ani jeden z uváděných „axiomů“ toto nesplňuje a snad by měly být raději nazvány „zbožnými přáními E.H.“. Tak hned na začátku prvního je nám sděleno, že feminismus není ideologie, která by nutila lidi jednat určitým způsobem. Stačí si přečíst deset náhodně vybraných čísel amerických novin a nepravda tohoto tvrzení se ukáže nade vše jasněji. Tak například se feministkám nelíbí, že předseda se řekne „chairman“, protože to „man“ na konci prý naznačuje, že ženy jsou horší. Jestliže mě tedy někdo nutí psát „chairperson“, „policeperson“ a podobné nesmysly namísto slov, která patří do běžné angličtiny a kterým každý rozumí, pak mě to nutí jednat určitým způsobem. Jestliže někdo prosadí, aby se na university nepřijímali mužští profesoři, dokud tam nebude polovina žen, pak mě opět nutí něco dělat. Souhlasím, že je dobré, když se ženy podílí na veřejném životě, ale ať to dělají rovným způsobem: chceš do politiky? Tak jdi, ale jako každý jiný. Kdybych byl Kanaďan, rozhodně bych nevolil konzervativce, a to kvůli jednomu jejich heslu: „první strana s ženským předsedou.“ Mě nezajímá, jestli je předseda chlap, ženská nebo tučňák, já chci výkonnost. Jak ještě dále ukáži, místo boje o rovné šance feminismus bojuje o výhody.

       Takzvaný „axiom 2“ je pouhým konstatováním, že lidi jsou různý. Ano, jsou umírněné feministky, ale jak jsem již řekl, feminismus je to, co na mě řve z úřadů a z novin, co tahá lidi před soud a znevýhodňuje oficiálně muže; nikolvek to, co si někdo povídá u sklenky vína.

       Zbožné přání 3 je zlatým hřebem článku a přesvědčivě ukazuje, že by intelektuálové občas měli také vyjít mezi lidi. Prý feminismus osvobozuje všechny. Tohle je jeden z nejlepších vtipů, které jsem v poslední době potkal. Po celé Americe se blázní z toho, jak je málo ženských inženýrů, matematiků, politiků,... Nikoho nezajímá, že to je třeba tím, že ženy jsou obecně méně nadané na abstraktní logické uvažování nebo že jsou méně ochotné lhát veřejně a pustit vlastní rodinu k vodě. Prostě ženy chtějí více míst, a tak se vytvořil program, podle kterého se postupně na všech veřejných institucích musí změnit zastoupení různých skupin tak, aby odpovídaly počtům žen, která instituce to nezavede, nedostane peníze. Co je zajímavé, sleduje se, aby bylo dost žen, ale zastoupení mužů už jaksi v programu není. Na matice je zhruba desetina žen a toto odpovídá tomu, jak jsou ženy dobré podle mé (musím přiznat zatím ne dlouhé) zkušenosti a starších statistik. Protože se samy ani do matiky nehrnou, bude se s největší pravděpodobností dlouhou dobu přijímat systémem: má papír na to, že je žena? Přijata. Skvělé. Za dva, tři roky si za téhle situace budu hledat místo. Jak já se cítím osvobozen, to se ani nedá popsat. Snad se to do té doby do Českoslezska nedostane. Taky je úžasné, že kdybych byl čerstvým zájemcem o vážné studium matematiky v Kanadě/U.S.A. a ucházel se o stipendium, mé šance jako ženy by se nejméně ztrojnásobily, jsou dokonce stipendia jen pro ženy (ale neslyšel jsem o nějakém jen pro muže). Zajímavé je, že feminismu nevadí, že ženy mají převahu v jiných oborech. Také se nic nesnaží změnit na tom, že mají výhody. Například rozvádí-li se manželství, je lehké pro ženu svléknout muže z kůže, ale nelze to naopak. Je to založeno na sta let staré úvaze, že byla-li již žena jednou provdána, snižuje to její „hodnotu“ (není panna) a tak ji za to musí manžel finančně odškodnit. Že je zákon takto nerovnoprávný? To přece ženám nevadí, tak proč by se staraly.

       Dalším názorným případem je situace v rodině. Nikdo nepopírá, že se v manželství občas dějí věci, ale rozhodně nejsou bity jen ženy. Tady se několik měsíců přetřásal výzkum veřejnosti, podle kterého se asi 90% žen cítilo někdy v manželství psychicky napadeno. Muži byli vláčeni bahnem, ženy litovány, rázné kroky přemítány. Že nikdo nedefinoval, co ono „psychologické napadení“ je, vůbec nevadilo. Když přijdu k průměrné ženě a zeptám se, zda se cítila psychicky napadena, je velká šance, že řekne ano, protože si pod tím může představit i obyčejnou hádku, když na ni manžel řval. Jenže pak většinou i žena řve, to ale nikoho nezajímalo. Nikdo se neptal, jestli se muži také náhodou necítí občas napadáni. To bude asi ta rovnost.

       Vrchol logiky je pak o pár odstavců dále: prý „Není pravda, že feminismus neosvobozuje, viz axiom 3“. Že onen „axiom“ nebyl dokázán, autorku zjevně nevzrušuje. Jak by se jí líbilo, kdybych napsal následující? Axiom: obloha je žlutá. Tvrzení: slunce na obloze není vidět, protože je samo žluté, viz axiom. To mě vrací k jedné ze starších diskusí Evy s Františkem, kdy nadšeně hovořila o „cítění“. Jak vidno, ono racionální myšlení také občas není k zahození. Asi není náhodou, že zrovna logické myšlení je oblastí zcela opomíjenou americkým školstvím, univerzitní studenti mají problémy s triviálními úvahami. Když člověk vidí, jakého vzdělání se jim tady dostává, přestává se divit, že Státy jsou zemí zaslíbenou pro šarlatány a oblbovače všeho druhu.

       K seznamu feministických autorů se nemohu vyjadřovat, jejich knih neznaje, nicméně musím poznamenat, že je to zcela nepodstatné. Jak jsem již naznačoval nahoře, zelená je teorie a zmrvený je strom života. Kdyby Eva začala nadávat na náš předlistopadový maras a nějaký bolševík jí řekl: „Nenadávej, dokud nepřečteš Marxe,“ asi by jí to také nepřipadalo příliš k věci. Rovněž její seznam excesů mi silně připomíná zlaté doby komunistické propagandy, kdy se řeklo pravdy jen půl. Upalování čarodějnic nám podává jako tažení mužů proti ženám, nevadí jí, že tenkrát zařvalo také hodně mužů a samotné pálení bylo mnohokrát v rukou žen. To je prostě maličkost, která se ignoruje. Také nechápu, proč jsou zahrnuty násilnosti v Jugoslávii. Autorce asi uniklo, že je tam válka a zabíjeni jsou i muži. Znásilňování žen je jen jednou z cest ničení nepřítele. Kdybych byl ve válce a zjistil, že nepřítele oslabím, pokud mu vybiju všechny kočky, tak k němu okamžitě propašuji obromyši a nebudu vůbec přemýšlet, jestli to náhodou není utlačování koček. To je prostě válka, vyhrej, jak umíš. Mi těch žen není líto víc (ani méně) než jejich manželů, kteří v té době chcípali hladem v jiném táboře.

       Rovněž další argument (ženy vydělají 60 procent toho, co muži) je velmi blízké statistikám dokazujícím převahu socialismu vtipnou manipulací. Jako feminismus nenapadlo hledat vysvětlení toho, že je víc mužských matematiků, v jistých rozdílech mezi pohlavími, nenapadne je i tady zeptat se, jestli ten rozdíl v platech není způsoben tím, že muži a ženy většinou dělají rozdílnou práci. Když jsem dělával o prázdninách ve fabrice, dělal jsem střídavě na ženském provoze a s muži a nezdálo se mi nefér, že jsem v prvém případě bral polovinu. Proč? Protože plnění plechovek barvou, popřípadě úklid byla pinkačka brnkačka, levou rukou a denní dávka se dala udělat za čtyři hodiny. Rozhodně se to nedalo srovnávat s vykládáním vagónů, které dělali chlapi a za víc. A nebylo to nějakým utlačováním, prostě není mnoho žen, které by se hrnuly do vyvalování 180 kg sudů nebo přenášení půlmetrákových pytlů. Netvrdím, že je to tak vždy, ale když už chtějí feministky dokázat, že jsou ženy placeny hůře, ať to opravdu dokážou srovnáním platů za tutéž práci. A jestli se jí nelíbí, že na místo ředitele se dává přednost muži, pak ať si zkusí vzpomenout, kolik viděla v poslední době těhotných mužů, kteří vypadli na rok z práce. Jsme prostě jiní a žádný feminismus na tom nic nezmění, i když se o to dost snaží. A jestli se jí takto formulované inzeráty nelíbí, pak už vůbec nechápu její podporu pro americký feminismus. Byl to právě on, kdo způsobil, že dnes hodně inzerovaných volných míst na matice začíná „Vyzýváme ženy, aby se přihlásily...“. V posledním čísle Bulletinu Kanadské mat. společnosti jich tak začíná polovina, a nabízejí výhradně ženám tenure track position, neboli to nejlepší, co v akademickém světě existuje.

       Rád bych věděl, dle čeho autorka soudí, že na Západě je dost mužů, kteří s feminismem souhlasí. Znám jich tu docela dost, a když dojde na souromou debatu, většinou nadávají. Zato na veřejnosti a před ženami ne, nikdo se rád sám nepřipraví o práci. Souhlasím s ní, že je tady hodně mužů, kteří respektují v ženách lidské bytosti, ale ti jsou všude na světe a nemá to co dělat s feminismem, jsou to prostě slušní lidé. Také její tvrzení „není pravda, že je na Západě hodně schopných žen, které nejsou feministkami“ bych rád viděl dokázáno. Už proto, že je mohu vyvrátit. Znám jednu takovou: jedna z prestižních profesorek university, předsedkyně Research Committee Kanadské matematické asociace. Feminismus vyloženě nesnáší ze snadno pochopitelných důvodů. V rámci své funkce musí vybírat, a když zcela přirozeně vybere víc mužů než žen (viz schopnosti v matematice), musí vést tvrdé boje s feministkami. Další (a velmi přirozený) důvod je také často slyšet od schopných a úspěšných žen. Dnes je hodně vysoce postavených žen, ale mnohé z nich se tam dostaly jen díky jejich pohlaví, což snižuje hodnotu těch, které se dostaly nahoru vlastní zásluhou. Jak říkal můj známý profesor, kdyby se teď volil rektor, byl tam ženský a mužský kandidát a já o žádném z nich moc nevěděl, budu volit muže, protože ten musel něco dokázat, aby se tam dostal, zatímco ta ženská se tam mohla dostat jen proto, že neštymovala procenta. Což jen dokazuje, že ono hnutí nazývané feminismus přesvědčivě selhává v tom hlavním: dojít konečně k rovnoprávnosti a dokázat, aby byly ženy hodnoceny podle schopností.

       Nedá mi to, abych se ještě nezmínil o několika rozkošných drobtech. E.H. tvrdí, že kdyby vládly ženy, nebyly by války. Uvádí jako důkaz matriarchální společnosti. Je pravda, že v době současné se občas najde nějaký zapadlý zvrhlý kmen, ale to se přece nedá brát jako nějaký důkaz, protože vyjímky se najdou vždy. Ostatně, kolik je těch „známých matriarchálních společností“, o kterých se autorka zmiňuje? Onen nejslavnější matriarchát, přechodové období homo sapiens, je nejistá spekulace, pro niž není jediného důkazu. Z oné doby se nezachovalo víc než pár kostí. Snad nejpoužívanější argument „hlavní byl sběr, a tak ženy šéfovaly“ silně připomíná „proletariát je nejchudší, a tak musí vládnout“, nemluvě o tom, že pouhý pohled na život kmene lidoopů mluví názorně o opaku. A i kdyby nějaký matriarchát byl, rozhodně nebyl mírumilovný, jinak by člověk nepřežil. Z doby přítomné pak máme dost příkladů (Marie Terezie, Queen Victoria) bojovných a rozpínavých vládkyň. Její tvrzení je tedy zbožným přáním číslo 4. Jednoduchá úvaha říká, že aby se člověk - muž nebo žena - dostal na vrchol, musí se rvát se sobě rovnými, takže nakonec vždy vládnou ne ti umírění, ale ti nejagresivnější. Už vůbec nehodlám komentovat tvrzení, že ženy nemají tendenci hromadit majetek.

       Nechápu rovněž poznámku autorky o tom, že „rodina se považuje za cosi méně důležitého, viz zprávy nebo učební osnovy.“ Představuje si snad, že v ČTV News budou ukazovat, jak skvěle myje Nováková nádobí? Nerad jí beru iluze, ale pokud to Nováková odflinkne, Novák bude jíst ze špinavého a tím to hasne. Pokud ale Arabové zavřou kohoutky, rozpadne se dopravní systém a jdeme do háje všichni. Proto je to ve zprávách místo kuchyně. Rovněž ve škole se spíše snažíme mluvit o tom, proč jsme, jak jsme a jak k tomu došlo. Jestliže vznikla v roce 1918 samostatná Československá republika, pak to rozhodně nebylo díly kvalitnímu štupování ponožek paní Masarykovou, ale mělo to něco málo dělat s deseti miliony mrtvých na frontách. Opravdu by mě zajímalo, jak by ty „správné“ zprávy či osnovy měly vypadat.

       Docela mě pobavilo srovnání feminismu s invalidy. Autorce jaksi uniklo, že invalidé potřebovali pomoc od společnosti. Proto mělo smysl se sdružit. A protože chtěli rozumné věci, bez problémů je dostali. Dneska mají všechny chodníky speciální vjezdy pro vozíčkáře, veřejné budovy jsou také speciálně upraveny, takže na campusu potkávám hodně vozíčkářů, kteří bez problémů studují. Dostávají přídavky, stavějí se pro ně speciální byty, ale nikdo neprosazuje, aby byli na naší katedře dva takoví, přesně podle poslední statistiky obyvatel, proto také invalidé (a jejich hnutí) nikomu nevadí. Jestliže se ale ženám nelíbí, že mají v domácnosti hodně práce, tak jim sdružování pomůže leda tak k tomu, že si dohromady zanadávají. To se totiž nedá řešit systémově. Nebo že by muži doma dostali píchačky a kdo nemyje nádobí, půjde bručet? Vztahy mužů a žen jsou komplexní a stát je nezmění, změnit se dají jen pomalou a trpělivou snahou OBOU stran. Protože na vině nejsou jen muži. Koneckonců, nesnaží se snad mladí mužové stylizovat do podoby tvrdých chlapů právě proto, že to od nich jejich vrstevnice ve valné většině očekávají?

       Jako poslední jsem si nechal harašení. Tento projev feminismu je typický naprostým nezájmem o rovnoprávnost. Prostě a jednoduše se odhlasuje zákon, který umožní ženě obvinit muže z harašení, načež on musí před soudem dokázat, že je nevinen (sic!). Prokázané falešné nařčení není trestné. To je asi další z těch osvobození pro všechny. Malá statistika: za rok 1993 bylo na University of Alberta přes 900 obvinění ze sexual harrasment. Přes 800 se jich ukázalo nepodloženými již před započetím vyšetřování. Jeden můj známý profák byl obviněn studentkou, kterou nechal propadnout. Naštestí v době, kdy se to mělo stát, byl jiný prof ve vedlejším kanclu a slyšel ho s onou studentkou mluvit. Případ se tedy uzavřel, ještě než došel k soudu, jen vedení University z toho mělo asi týden poplach, nemluvě o tom chudákovi profovi. V padesáti a se skandálem na krku by už místo nenašel.

       Vlastně musím s E.H. souhlasit ještě v jedné věci: že ženy to v Americe neměly lehké. Nám se to zdá nemožné, ale ony neměly volební právo až do šedesátých let! Jeden známý emigrant mi vyprávěl, že když přiletěl s manželkou v šedesátém osmém do Toronta, byl šokován, že do letištní hospy neměly ženy přístup. Musel nechat drahou polovičku venku a přinést jí tam pití. Ovšem hnutí zvané feminismus rozhodně není lékem. Dělá věci jen horšími a dopadne stejně jako hnutí černých. Ti jsou dnes zvýhodňováni systémem na každém kroku, ale jejich životu to moc nepomohlo. Řešení je jednoduché: rovnoprávnost. Rovná práva pro všechny, každému podle zásluh. Ale k tomu se v Americe nějak nikdo nemá, včetně ženských hnutí. Z výše uvedeného také čerpám svou naději, že se to k nám (čímž teď myslím Českoslezsko) nedostane. Je to trochu tak, jak psal Pavel: oni jsou tady za oceánem moc rozmazlení. Už dlouho se měli příliš dobře a neměli pořádné problémy, tak si je začali přidělávat. Snad je to povrchní dojem, ale má ho každý Evropan, se kterým jsem tady mluvil, tak na tom může něco být. Ženy u nás nezajímá, kolik je na matfyzu ženských profesorek, ony ví, že dobrá holka se tam vždycky dostane a profesoři ji ještě přivítají, ono je to příjemné být ve smíšeném kolektivu. Opravdovým problémem je těžký život našich žen, což je něco, co americký feminismus nezná a proto ani neřeší. Jestli by něco našim ženám pomohlo, pak by to byly dostupné pračky, sušičky, myčky nádobí a služby na rozumné úrovni. Tohle dokáže srazit čas nutný pro rodinu na malý zlomek, který je i lépe přístupný mužům, což by dozajista ulehčilo ženám cestu za kariérou. Mám pocit, že už jsem si zajedovatil dost, na shledanou někdy příště. Doufám, že to Eva nevezme moc vážně a napíše nějakou veselou odpověd.