Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       V tradiční patriarchální společnosti má muž stejný dominantní postoj k přírodě i k ženě. Ženská práce se hodnotí stejně jako přírodní zdroje - je to cosi nevyčerpatelného, co je poskytováno zadarmo a z čeho lze libovolně a se samozřejmostí brát.

       Vztah přírody a lidské (což znamená převážně mužské) kultury je zjevný už z jazyka. Výrazy jako „panenská příroda“ nebo „matka země“ vypovídají o tom, že příroda představuje pro člověka cosi ženského, z čeho může být kořistěno, ale na čem je člověk zároveň dětsky závislý.

       Říká se, že žena má blíž k přírodě, biologické funkce jsou pro ni podstatnější, je intuitivnější, méně racionální atd.

       Tady je třeba se pozastavit nad tím, jak si muži vysvětlují ten pojem „racionální“. Pro muže „racionální“ znamená rozškatulkovaný, zařazený do určitého myšlenkového systému, změřený, podřízený jednoduché logice, že A vyplývá z B. Ženy skutečně tímto způsobem racionální nejsou, ovšem jsou mnohem rozumnější v praktickém smyslu. Dobře vědí, že jen málokdy A vyplývá z B. Málokdy je to v reálu tak jednoduché. Ženy vidí celistvěji, komplexněji.

       Je otázka, co z mužovy „racionality“ a ženiny „blízkosti k přírodě“ je dáno biologicky a co je přehnaně zvýrazněno a pak ustáleno kulturou. To asi nikdo neví, ale za d.cv. o tom můžete dumat sami.

       (Jakož ani nikdo neví, jestli opravdu na celém světě před více než třemi tisíci let byl matriarchát nebo nebyl.)

       ... A tím pádem dál k civilizaci, ke všemu, co člověk uměle vytvořil?

       Ženské prvky jsou často muži popisovány jako nepředvídatelné, divoké, „přírodní“. Naše kultura je z větší části dílem mužů a odpovídá jejich myšlení a jejich hodnotám, takže žena je pro ně „druhé pohlaví“ - něco odlišného, tajemného, a tak ji i definují: Já jsem rozumný, a proto ona je citová. Já činím velké výboje (myšlenkové či fyzické), a proto ona je konzervativní, podporuje mě a inspiruje mě - nebo mě brzdí a drží při zemi. Já dobývám nové světy, ona udržuje život a domácí krb. Je na mně závislá, protože já jsem silný a ona je slabá.

       Postoj, který rozděluje věci na kladné a záporné, černé a bílé, užitečné a škodlivé, pokrokové a zastaralé či nevědecké atd. atd., je výrazně mužský.

       Toto dualistické myšlení je chybné a ve svých důsledcích tragické. Vždy totiž implikuje vztahy dominance a podřízenosti, „hlavního“ a „vedlejšího“, silného a slabého. Jak přitom dopadají ženy, je zřejmé.

       Každá lidská bytost v sobě má něco z „mužských“ i něco z „ženských“ vlastností. Je nesmysl dopouštět se polarizace a omezovat tuto lidskou bytost podle toho, ke kterému pohlaví náleží. Celá lidská civilizace je pak pokřivená, protože ženy a „ženské“ prvky a vlastnosti nejsou dostatečně brány v úvahu. (Správně jste si pomysleli: zviditelněny!)

       Kdo ví, jestli právě tohle není kořenem ekologických katastrof a hrozivých vyhlídek do budoucna? Pravděpodobně ano. Ženské stránky společnosti, kultury, civilizace (jako například uvědomování si souvislostí, spíše péče a hledání harmonie než dobývání a jednosměrný postup vpřed) byly zanedbány a odsunuty do pozadí.

       Dualistické myšlení je třeba nahradit myšlením holistickým, kdy se mužský a ženský princip nepodřazuje ani nenadřazuje.

       Stejně tak se v tomto pojetí nepodřazují ani nenadřazují i jiné diversity lidské společnosti, jako například rasy, životní styly, celé národy a kultury. Do toho patří i naše oblíbené nadřazování evropské „civilizace“.

       Problémy rozvojových zemí se nedají řešit tím, že budeme všem vnucovat nějaký model, který považujeme za optimální. Naopak. Při hledání východisek je velice důležité respektovat diversitu, rozdílnost různých kultur, skupin obyvatel, různých životních stylů.

       Tak například v nějaké zemi třetího světa budete aplikovat zákony trhu a kapitalismu, vykácíte lesy na horských svazích a zaplatíte místním dřevorubcům. Ale co bude dál? Způsobíte erozi, záplavy, lesní svahy, které poskytovaly lidem obživu, dřevo a udržovaly zásoby vody, se teď změní v kamenitou poušť, takže lidé buď umřou hladem nebo se stáhnou do měst a rozmnoží počet chudiny ve slumech.

       Tohle si například přesně uvědomovaly ženy slavné skupiny Chipko v Indii, které objímaly stromy v lese, který pro jejich vesnice znamenal život, a zabránily tak jeho vykácení. Nedaly se podplatit ani dolarovými obnosy, které jim nabízeli zástupci dřevařů a které byly z jejich hlediska astronomické. Věděly, že by se jim to nakonec stejně nevyplatilo - lidé by ztratili domov a stejně by živořili.

       Je to příklad dvou protikladných způsobů hospodaření - evropsky kořistnického a tradičně domorodého.

       (Samozřejmě by byl nesmysl nějak si idealizovat domorodce, často nežijí v tak ideální harmonii s přírodou, ale přesto většinou platí, že když evropská „civilizace“ vtrhla do jejich světa, mělo to katastrofální následky.)

       

       Rychle rostoucí populace třetího světa je většinou považovaná za hlavního „viníka“ devastace životního prostředí Země, ale tohle není tak jednoznačné. Vysoce rozvinuté země severní polokoule totiž spotřebovávají mnohem víc zdrojů na osobu než chudé jižní země. Tak například ve Švýcarsku jedna osoba spotřebuje tolik energie jako čtyřicet lidí v Somálsku. Nebo jiný údaj: V USA žije pouze 5% obyvatel světa, ale ti spotřebují 35% světových zdrojů.

       Navíc kritická situace třetího světa je způsobena konfliktem se západním životním stylem, invazí západního průmyslu a drancováním zdrojů chudých zemí. Je jasné, že pro ekosystém určité země je mnohem lepší, když se tu pěstuje široká škála plodin potřebných k tradičnímu životnímu stylu lidí, než když se tu pěstují pouze monokultury jediné plodiny (třeba banány nebo tabák) a obyvatelé jsou pak naprosto závislí na cenách, za které se tato plodina vykoupí. Navíc tento způsob hospodaření je náročnější na energii, dopravu - a nakonec asi nepřinese místním obyvatelům mnoho pozitivního. Vydělané peníze totiž často končí na evropských bankovních účtech velkostatkářů, zatímco obyčejní místní lidé zůstávají stále stejně chudí.

       Ženy v těchto zemích jsou na tom pochopitelně nejhůř: třeba v Africe je typická situace, že žena zemědělstvím získává potraviny pro rodinu, shání dříví, vodu a podobně, zatímco muž odchází za zaměstnáním z domu, vydělá si peníze a za ty si kupuje „luxusní“ předměty (jízdní kolo, rádio) a s jejich pomocí získá i prestiž. Pracuje na výrobcích pro bílé, ale z této výroby se nic nevrací ženě a rodině v podobě sociální podpory, lékařské péče nebo vzdělání. Tím pádem není dostupná ani kontrola porodnosti. Je známo, že tam, kde ženy dostanou alespoň nejnižší vzdělání, porodnost okamžitě prudce klesá.

       Holistický přístup ke světu znamená, že budeme vnímat svět jako celek a sebe jako jeho součást, že opustíme pánovitý, kořistnický postoj člověka k přírodě a přijmeme postoj, že jsme součástí přírody.

       S holistickým přístupem a hlubinnou ekologií souvisí problém spirituality, která v naší současné kultuře má také úplně jinou podobu než v dřívějších náboženstvích.

       Spiritualitu můžeme definovat jako osobní spojení s něčím, co považuji za větší než jsem sám.

       Zatímco v dřívějších náboženstvích se objevoval jako základní prvek kruh života, rovnováha, v naší kultuře panuje důraz na hodnoty „transcendentní“: stále výš, stále dál, za něčím, co přesahuje člověka. Ženy v těchto současných náboženstvích dopadají tak jako v celém patriarchátu.

       Proti tomuto pojetí se dnes znovu staví pojetí „imanentní“: každá bytost má právo na život, síla nemá děsit, nemá sloužit k dobývání a ovládání, ale má sloužit k růstu a vývoji (ovšem „růst“ a „vývoj“ se zde nepojímají dualisticky a pozitivisticky, ale také holisticky, jako obnovování nějakého harmonického přírodního stavu). Je samozřejmé, že taková spiritualita má daleko víc ženský charakter.

       U nás začaly ženy z pozice svého mateřství také prosazovat lepší životní prostředí pro své děti, ale je velice charakteristické, že tyto iniciativy, jako Pražské matky nebo Jihočeské matky, označují samy sebe rozhodně za nefeministky.

       Je to dáno zkresleným obrazem feminismu v našich médiích.

       Lidé, kteří sem přijíždějí ze západu a přicházejí s těmito matkami - ekoložkami do styku, ovšem tvrdí, že vypadají, chovají se i projevují názory jako feministky (ovšem feministky mateřské, křesťanské, konzervativní). A tak je tady uvádím, aby bylo vidět, co se u nás v tomto směru děje.

       Aktivity Pražských matek jsou prodchnuty duchem snášenlivosti a oné blahodárné diversity. Nementorují, ale většinou hravou a vtipnou formou upozorňují na to, co lidem u nás chybí - v oblasti životního prostředí i vztahů mezi lidmi.

       Věří, že matka má při výchově dětí nejdůležitější úlohu, že muž má chodit do práce a žena se má starat o děti. Kladou důraz na rodinu jako na nejlepší prostředí pro výchovu a vývoj dětí a pro harmonický život lidí vůbec. Říkají, že v rodině nejde o profesní rovnoprávnost, ale o to, aby se postavení matky v rodině oceňovalo stejně jako postavení otce. Možnost volby pro ženu (práce nebo rodina) musí samozřejmě existovat, ale ženě nemusí vadit, když ji manžel živí. Protože jsou matkami, zaměřují se z ekologických problémů na ty, které poškozují zdraví dětí.

       Myslí si, že mluvit do ekologických problémů v naší zemi je právo i povinnost každé ženy a matky.

       Prosazují lepší ovzduší v Praze, méně aut, víc hromadné dopravy, nechtějí například, aby se rušily nerentabilní železniční tratě, jsou pro hlubinnou ekologii jako mravní imperativ: uvědomovat si odpovědnost člověka k Zemi.