Interkom: O nutnosti zahalování

Náhodou jsem zvedl hlavu, uviděl a napadlo mne: Kdo si povšimne památníků dlouho odhalených? Proto měly by se vždy ve výroční den opět zahalit, poté odhalit, pak zahalit a odhalit... A pokaždé s celou parádou, kapelou, spartakiádními mažoretkami, volebním gulášem, proslovy, slovy, sliby a by: „Aby bylo lépe na Zemi, tento tu tamto... vám. Aby bylo radostněji, onen, ona, ono... nám.“

Neboť zjevného si nevšímáme; uniká. Lidská mysl vyžaduje trochu toho tajemna, i když nás po jeho odhalení většinou čeká stejné zklamání jako posledně: táž socha nemá ani o jeden prst méně, táž žena ani o jeden prs více.

Dostal jsem však dopis z českého památníku č. 1 - Památníku národního písemnictví, Strahovské nádvoří č. 1, Praha 1, odkud mi vždy chodila zdvořilá psaní, tentokrát tohoto závažného znění: Vážení přátelé, děkujeme Vám za zaslání výtisku Základny, píše pracovnice akvizice. Rádi bychom Vás upozornili, že již nejsme příjemci povinného výtisku... Naproti tomu s plným vědomím svého práva ozývá se vedoucí oddělení odboru doplňování a zpracování fondů Státní vědecké knihovny v Hradci Králové: Věc: Urgence nedodaných seriálů. Žádáme vás o zaslání nedodaných čísel titulu Základna... Aniž chci rozpitvávat, kde došlo k chybě, záměně či ztrátě, kladu si otázku, proč královéhradecká knihovna je má, zatímco PNP bylo právo to odňato - není i v tom ždibec tajemna?

Možná již na policích strahovského Památníku není místa, vzpomněl jsem si. Protože vypráví se, že když tam za časů porobomyslného dr. Husáka knihovničil dnes náš největší - tehdy se ovšem s internacionálními dadaisty nemohl rovnat - a dosud stále ještě žijící surrealista Pavel Řezníček (nenechte se mýlit občasnými, při vší neúctě k jejich autorům křečovitými pokusy o mé zařazení: nikdy jsem surrealistou nebyl a už ani nebudu), rozrostl se tento archiv, nikoli počet kartotéčních lístků, o nesčetně ručně psaných svazků, které jste jinde nesehnali - snad s výjimkou archivů StB. Možná je však potřebné zahalit i tento náš přední Památník neprůhledným šlajerem utajení, než vybledne barva jeho Rudého koutku, v němž se titíž bdělí archiváři s helmbrechticemi k intimnímu bádání scházívali - ale i to se jenom vypráví a určitě to nebude pravda. Věřím však, že až za sto, za tisíc let bude odhalen, zaskví se a všimneme si ho znovu: Ejhle, toť vskutku památník národní literatury české, jež - nečtena - takto věky přetrvá!

Měl jsem podzimní, tedy sladkobolně mřivou náladu, když tohle psal jsem, a s tím pocitem jsem pak cestoval skrz Brno šalinó, kde povšiml jsem si otce se synem vedle sebe sedících ve stejných myslitelských pózách: zatímco muž smutečním palcem vymačkával z elektronického diáře úpěnlivé informace, přibližně desetiletý hoch s podobným zaujetím ždímal elektronické pípání z jakési hry, dokud zdivočelý jekot neoznámil skóre. Tehdy otec pozvedl oči stíněné emerickým klibókem, výsledek synovi zkontroloval a vážně přikývl, než oba zpět se ponořili, aniž čehokoli jiného všimli si.

Aniž všimli si, že vůz a svět je naplněn podzimem - podzimem dívek, mladých žen, žen a vůbec, podzimem barev, kdy jsou nejkrásnější. Neboť na jaře, po odchumlání, člověk umdlévá již při pohledu na kdejaký štíhlý proutek či (spíše tušené) zhoupnutí oblin, po nichž v létě, unaven plantážemi nahé kůže, ani nevzdechne, zatímco v zimě je vše zas utajeno, aby mohlo být posléze objeveno, kdežto na podzim...

Proto na Dracon vymysleli jsme odhalování utajeného a nalézání skrytého. A protože čtení není výsadou pouze literátů, vyzývám všechny poctivé a dychtivé čtenáře, mají-li pocit, že na to kápli, aby do Brna přijeli a řekli, která povídka či kniha patří k jejich nejoblíbenějším - a především proč. Proč je ten který příběh natolik dobrý, že je prostě skvělý. A o posledním listopadovém víkendu, kdy SF&F WORKSHOP zasedne, již bude zajisté natolik chladno na tlusté zachumlání, že nebudeme od vážné práce ničím rozptylováni. Snad.