Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Klasika, moderna, postmoderna - zmatky v periodizaci epoch filosofického myšlení

       Literatura: Foucault, Lyotard, Feyerabend, Habermas aj. -
Za zrkadlom moderny (Archa 1991 Bratislava)

       Co je postmodernismus? Diskusní klub Vltava 20.2.1994
(I. M. Havel, J. Grygar, Z. Neubauer)

       O. Ševšík - Problémy moderny a postmoderny, ČVUT, 1993

       

       Konec 20. století je v oblasti filosofie ve znamení tří navzájem naprosto rozdílných a potírajících se proudů, které v praxi ovšem často koexistují vedle sebe v mysli jediného filosofa - pouze s různou vahou platnosti ve společné směsi jeho názorů.

       Na Západě proběhla myšlenková evoluce přirozeným způsobem - pluralitním tříbením názorů, směrů, konflikty mezi starším a novějším, spojováním různých břehů, dozráváním, odumíráním, naplňováním a navracením ke kořenům.

       Tato „kontinuita diskontinuit“ vedla ke krystalizaci těchto základních vývojových epoch poslední doby:

       Pokud bychom se tímto prizmatem podívali na vývoj v Čechách, spatřili bychom spoušť, zmar a trosky. Jednak k nám věci ze Západu přicházely s 10-20 letým zpožděním, vývoj byl bržděn či dušen domácími autoritativními režimy s feudální mentalitou nebo narušován kolonialismem sousedů (Německo, Rusko). Naše role fackovacího panáka ve středu Evropy nám neumožnila pěstování autonomní, svébytné filosofické kultury, takže, jak plyne z předchozí tabulky (autonomie u modernismu), nejvíce potlačovány byly modernistické proudy. Lze přímo mluvit o modernistickém vakuu, které bylo narušeno pouze ve 30. létech a v 2. polovině 60. let, kdy mohutná vlna vrcholné moderny dolehla i k nám, za železnou oponu. Tedy ze sta let trvání moderny se u nás projevilo pouze patnáct (!) a to ještě v notně zdeformované podobě, v neustálém stavu ohrožení. Pokud v našem občanovi nějaká kultura zapustila kořeny, bude to nejspíše reliktní tradicionalismus z doby před sto lety. Někteří s jásotem vítají už několik let se k nám přes hranice valící kolos postmodernismu; potíž je ovšem v tom, že nevědí, co bylo před tím post - a co následovalo a překonalo slavný „fin de siécle“ tradiční kultury. Tento „výmaz“ moderny a avantgardy je symbolizován i tím, že nemáme prakticky žádného významného modernistického filosofa (nepočítáme-li K. Kosíka a E. Bondyho). Někteří dokonce tvrdí, že nemáme v tomto století vůbec ŽÁDNÉHO filosofa světového významu. Myslím, že tyto věci spolu úzce souvisejí. Generace 60. let samozřejmě modernu poznala. Jenže je příliš slabá. Má generace (ročník 1966) samozřejmě modernu poznala z tiskovin a filmů té doby, pokud se zachovaly, ale to je málo. Ne každý je měl k dispozici.

       Modernismu jsou také stoupenci ostatních dvou směrů připisovány různé hříchy:

       

       1 - umožnění vzniku totalitních diktatur (fašismus, komunismus)

       2 - vědecký objektivismus a strohý karteziánský racionalismus

       3 - naprostý subjektivismus a iracionalismus, anarchie

       4 - znečištění životního prostředí

       5 - technologie se odcizuje a obrací proti člověku (nové zbraně aj.)

       6 - nedostatek duchovních aspektů, materialismus, mechanicismus

       7 - nepraktičnost, eklektičnost (a násilnost - nahoru)

       

       Srovnáme-li např. body 2 a 3, vidíme, že si odporují (stejně 1 a 3, 6 a 7 apod.). Tradicionalisté tvrdí: 1,3,4,5,6 a směšují modernu s postmodernou, postmodernisté tvrdí: 1,2,4,5,6,7 a směšují modernu s celým novověkem (Neubauer - moderní fyziku od r. 1900 zahrnuje už pod křídla svého postmodernismu), který, jak známo, „začíná“ objevem Ameriky r. 1492. Velká část postmodernismu je také tradicionalismem „moderního“ střihu.

       Myslím, že „argumenty“ 1-7 vznikly jako jisté zmatení pojmů a produkty povrchního pohledu na modernu a jsou tedy „štěkáním na nesprávný strom“. Například běžným omylem je postulování: racionalismus = odlidštění, odcizení, jednostranná vláda rozumu na úkor citu, ateismus = materialismus = mechanicismus = odduchovnění, věda = technika = nepřítel přírody a lidské přirozenosti, subjektivita = iracionálno = racionálno, individualismus = egoismus = nenávist k okolí.

       Pokud modernistické trendy vedly ke škodlivým důsledkům (1,4,5), bylo to umožněno jejich aplikováním v tradičním, klasickém duchu. Z podobného důvodu není možno vyčítat moderně, že selhala jako model vhodného uspořádání světa ve své „intelektuálské totalitnosti“. Liberální moderna není žádným předpisem, ale pouze prizmatem nazírání světa, jenž vychází z integrity individua a jeho svobody. Jelikož některým otázkám tohoto eseje jsem se věnoval již v předešlém, podívejme se nyní blíže na pojem „reality“, hlavně té VIRTUÁLNÍ.

       REALITA ANEB CO JE PŘIJATELNÉ

       Když o něčem říkáme - to je reálné či nereálné, dáváme tím zároveň najevo, zda jsme to ochotni či schopni přijmout či ne.

       Jak to souvisí například s pojmem VIRTUÁLNÍ REALITA?

       Asi tolik, jak se mění pojetí reality v klasické, moderní či postmoderní (filosofické, psychické atd.) kultuře.

       Klasické pojetí „reality“ je asi následující: existuje jedna jediná realita pro všechny, jeden přijatelný model chování, který má za cíl se této jedině správné realitě přiblížit, či nejlépe zcela ztotožnit. Není boha kromě Boha. Tato realita má být údajně potvrzena TRADICÍ, je třeba se jí podrobit. Je to monolitní univerzální realita, od ní je všechno odvozeno. Kritériem „pravdivosti či věrohodnosti“ někoho je jeho souhlas, stejnost.

       Modernismus to vidí jinak: Každý člověk si realitu nese sám v sobě, utváří si jí. Tato realita může, ale NEMUSÍ být u všech stejná. Kritérium pravdivosti je tedy subjektivní, relativní, avšak i toto je relativní; dalším kritériem je míra slučitelnosti mé reality (pravdy) s realitami (pravdami) těch druhých. Tato míra souvisí s tím, nakolik je subjekt schopne SE OTEVŘÍT či na sobě pracovat.

       Výsledkem je zcela zjevně pluralita, celé spektrum „realit, pravd, přijatelností“, jež však není neomezené - omezením je to, nakolik se tyto reality mohou potkat. Jelikož tuto míru však nelze kvantifikovat (např. na všudypřítomné černobílé škále dobra a zla jako v klasickém pojetí), výsledkem je svoboda nedeterminovanosti. Jsou zde však jisté důležité bezpečnostní zarážky - nedopouštět se násilí či nenahrávat smrti. Na druhé straně na svém území je subjekt absolutním pánem, kterým všechno prochází.

       A nyní k POSTMODERNÍ VIRTUÁLNÍ REALITĚ: Reality se ani nemusejí nějak strukturálně potkávat - když je k sobě poskládám, tak prostě BUDOU u sebe. Z DEFINICE, vše je možné, vše je VIRTUÁLNÍ, vše je rovnocenné, nic není výjimečné a to ani relativně, vše může koexistovat vedle sebe právě proto, že je to vlastně až neskutečně vzdálené, vzájemný dotyk zde vůbec nemá význam - lze ho zrušit či snadno simulovat. Halucinace pomocí drog je legitimní forma reality - vnitřní struktura nemá význam, záleží pouze na povrchu, designu, image. Mohu být čímkoliv, jen ne sám sebou.

       Pokud je tedy vše přijatelné, přestává být přijatelnost určující vlastností pro stanovení nějaké určité reality: „Everything is possible, but nithing is real“ (skupina Living Clour, skladba Epic). Postmoderní realita je potom zákonitě nihilistickou antirealitou. Mohu zároveň studovat biologii a věřit astrologii (Z. Neubauer), i když je to nekonzistentní. Mohu se odvolávat na fyziku a přitom hlásat psychiatrickou formu (transpersonálního) okultismu (St.Grof).

       Virtulální realita v praxi má dvě podoby - jsou jimi NEPŘÍMÁ a PŘÍMÁ iluze. Nepřímá je ta, kde je účast mé vlastní iluze nutná - přesvědčuje mne politik, novinář, hvězda pop-music či náboženský řečník svou sugescí. Vstoupím do ní, když na ni bezezbytku přistoupím. Přímá je známá virtuální kyberrealita - zde záleží na dokonalosti přístroje, který simuluje umělý svět pomocí umělých smyslů (jako první ji popsal Stanislav Lem v různých pracích, až potom kyberpunkeři). Její základy jsou položeny v díle geniálního „otce kybernetiky“ Norberta Wienera. V praxi ovšem vidíme nejrůznější směsi jako např. videoklip. Závěrem zhodnocení:

       Klasická realita = pouta

       Moderní realita = cesta ke svobodě se všemi důsledky

       Postmoderní virtuální realita = „This is the road to hell“

       

                         ź označuje osobnosti „mezi“ epochami