Interkom: Mlejncon

26.9.94 jsem byla na pozvání Petra Kaufnera na schůzce SFK Andromena v Plzni. A Dáreček se tam podřekl, že hodlá jet na podzimní Mlejncon. Zajásala jsem a sdělila mu, že bych ráda jela také. Dohodli jsme se, že se sejdeme ve vlaku do Olomouce, o kterém jsem byla přesvědčena, že bude poloprázdný - byl to InterCity. Dvě minuty před odjezdem jsem se přihnala na nástupiště a nastoupila do vlaku. Vlak byl úžasně přeplněný, bylo 30.9. a vraceli se chlapci z vojny. Přeci jen se mi podařilo se jím prodrat a na opačném, jak jinak, konci jsem nalezla Dárečka. Hned v Běchovicích jsme získali dvacetiminutové zpoždění, které jsme si přivezli až do Olomouce. Díky němu nám ujel courák do Šternberka, který na nás, mezinárodní IC vlak, nepočkal 4 (slovy: čtyři) minuty. Čekali jsme tedy my asi hodinu v nádražní restaraci (já u čaje!) na další. Ten měl 15 minut zpoždění, neboť čekal na obyčejný rychlík od Prahy.

Nicméně jsme se do Šternberka nakonec dostali. V 18.15 jsme stáli před nádražím. Auto, které nás mělo, jak sliboval Dáreček, odvézt do Horního Žlebu, tam čekalo, ale v 17 hodin. Poslední autobus naším směrem odjel v 17.10. Do Žlebu je to svěžích 7 kilometrů a představa této cesty pěšky, v noci, v zimě (ono horko zrovna nebylo) mi ke štěstí nepřidala. Napadlo nás zatelefonovat do tábora (místo konání) pro pomoc, ale neměli jsme telefonní číslo. Dáreček šel před nádraží najít na mapě cestu a já jsem zkusila poprosit mladíka v pokladně, jestli nemá náhodou telefonní seznam. Seznam měl a dokonce mi ten dobrý hoch číslo sám našel. To už se vrátil Dáreček a spolu jsme se pokusili do tábora dovolat. Bohužel telefonní automat měl jiný názor. A opět nám pomohl onen chlapec v kase a číslo nám vytočil na svém přístroji. Sluchátko nedosáhlo až do okénka a tak se musel do něj Dáreček vnožit skoro po pás. Vše se v dobré obrátilo a pro nás přijel osobně sám Velký organizátor - Tomáš Srdečný se synem.

Přijeli jsme do tábora, byli jsme ubytováni a mohli jsme se vrhnout do víru událostí. Akcí večera se ukázala být předváděčka firmy Zepter Internationale spojená s ukázkou použítí výrobků (hrnců a jiného nádobí) v praxi, což znamenalo, že nám upekli kuřata a uvařili k tomu brambory. Vše bez použití tuku a soli. Zajímavé. Zásadním přínosem shlédnuté přednášky bylo zjištění, že obchodní cestující si člověk nesmí vůbec pustit do bytu, jinak se jich nezbaví.

Do druhého dne nás přivítalo nádherné počasí (to se Tomášovi skutečně povedlo) a já mohla v plné síle a nádheře vychutnat kouzelné okolí tábora (vlastně i celé vesničky, utopené v lesích prozářených sluncem a v nadcházejícím podzimu měnící barvu svého hávu a stále více se halících do jemných odstínů zlaté, oranžové a rudé). A začínalo být i teplo. Jediné, co kalilo požitek z té krásy, bylo vědomí, že nejbližší hospoda je vzdálena asi 2,5 km.

Oběd jsme si klohnili většinou z nalezených hub a dovezených konzerv. Po jídle jsem hrála s Dárečkem stolní tenis, pak jsem sledovala, jak kluci tlučou bedminton. Jenže asi ve dvě odpoledne přepadla Dárečka nepřekonatelná žízeň, zorganizoval tedy přepadovou skupinu a odvelel odchod směr hospoda. Šli jsme čtyři - Dáreček, Jarin (řečený Hydrant), David a já. Cestou jsme si stopli Karla Petříka odvážejícího sebe a svého věrného přítele boxera Akbara domů. Privilegium držet Akbara na klíně padlo na Jarina. V hospodě si dali chlapi (kromě Karla, který řídil) pivo a Jarin nemohl pochopit, že jsem se táhla 2,5 km, abych si dala čaj. David celou dobu v hospodě strávil vymýšlením dračího doupěte. Zpátky už jsme si celou cestu zvládli po svých. Byla to hezká procházka.

Na večer natahali chlapi z lesa dříví a ač byla už zima, uspořádali jsme táborový oheň. Opékali jsme špekáčky a slaninu, děti běhaly a křičely, hráli jsme na kytaru a bylo nám dobře. Po půlnoci pak došlo i na písně z repertoáru Ivana Mládka jako Jožin z bažin, Medvědi nevědí a podobně. Druhý den jsem jenom šeptala.

V neděli jsme se zvolna za krásného počasí připravovali na odjezd. S Dárečkem jsme měli kliku, povedlo se nám přesvědčit Petra Pavelka, aby se pro nás vrátil (auto měl plné, vezl cestou do Olomouce na vlak Tomášovu dceru s manželem) a odvezl nás do Olomouce na vlak.