Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Článek Caroly Biedermannové Odpověď neznámému (Interkom 13/1994), jakož i články Vilmy Kadlečkové (totéž číslo) a Rudolfa Stránského (to je ten „neznámý“, na jehož invektivy obě reagovaly) v čísle předešlém, mi připomněl, že v našem scifistickém jazyce chybí jeden důležitý termín, zhusta používaný anglosaskými fany, totiž EGOBOO. Je to zkratka či složenina, odvozená od slov „ego“, tedy „já“, a „boostering“, přičemž „to boost“ znamená dle Slovníku amerikanismů „vyzvedávat, vychvalovat, prosazovat, propagovat“ a „booster“ je kromě vedlejšího významu „chmaták“ i nosná raketa. Egoboo je tedy taková akce, která má za cíl pozvednout ego člověka akci podnikajícího.

       Není to nic špatného. Když šaškuju na Parconech, je to moje egoboo, když šaškuje Carola o feminismu, je to její egoboo. Tohle Rudolf Stránský (zanechme Ingů a Juder, nenadávejme si tolik, říkejme si raději vole a krávo) vystihl správně. Nicméně od něho to je zase egoboo, když se do Caroly tak zbytečně naváží a strká ji do pytle ke strýčkovi Jedličkovi a od Vilmy je to egoboo, když koulejíc očima tasí dračí meč na obranu své přítelkyně?

       Vždyť je to tak jednoduché. Pane Stránský, když vás Carola nudí, tak, můj ty Bože, na její egoboo extempore nechoďte! Asi jste tam šel dobrovolně, já si totiž nepamatuji, že by do sálu někoho přivlekli pochopové uvázaného na laně.

       Jenže kdybychom se nedopouštěli egoboo, měli bychom ega takhle: _ mrňavý a nebylo by nás nikoho vidět a slyšet a to by byla otrava.

       *

       To je to hlavní, dovolte ještě dva přípodotky, které s ničím předešlým nemají (takřka) nic společného.

       V druhém čísle Nemesis Carola Biedermannová psala o mém Miléniu 2 a v tom článku se zmínila, že z faktického hlediska je dvojka v rozporu s prvním dílem. Ve skutečnosti se to má tak: Rukopis knížky jsem půjčil Honzovi Pavlíkovi, aby mi tam vychytal eventuální blbosti, což on obětavě učinil a pomohl mi ODSTRANIT jeden detail rozporný mezi jedničkou a dvojkou, takže už tam rozpory NEJSOU, díky Honzovi. Vykládal o tom Carole, ta ho poslouchala jiným orgánem, než ušima, a takto vznikla její, ehm, kvalifikovaná kritika.

       Druhý přípodotek adresuji Janovi Vaňkovi,jr., který v Interkomu 13/1994 píše o Miniconu a m.j. o mém vystoupení na něm. Chraptěl jsem proto, že jsem měl chrapot, ne od cigaret, anžto nekouřím tyto, leč (občas) fajfku. K tomu „bolševickému vrahovi české kultury“ - nejsem, prosím pěkně, nohsled paní Hromádkové a nebožtíka Českého deníka jsem si čítal jen občas a ze srandy, takhle obvykle nemluvím. Hyperboly však použiji vždy, jakmile půjde o gauleitera přes kulturu v KSČ Miroslava Müllera. Tato osoba je veřejnosti zcela neznámá, přestože - kupříkladu - právě tento zmetek měl lví díl viny na tom, že jsme se ke sci-fi v míře náležité mohli dostat až po listopadu, tedy poté, až tento zmrd se odebral tam, kam patří. K výnosnému kšeftu u cirkusů a varieté.