Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Vítejž země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až na věky!“

       

Znáte tu historii. Takhle vstoupil praotec Čech do našich dějin podle obrozeneckého bestseleru Aloise Jiráska. Většině lidí to stačí, dokonce i - a to je horší - stačí i řadě našich renomovaných historiků. Ano, Slované přišli od Visly, ať už je vedl Čech, nebo někdo jiný. Beztak je to pohádka. Naši předkové postupovali ze své původní domoviny plná dvě století, což je, jak sami uznáte, dost i na hodně dlouhověkého praotce... Stačí si však dát trochu práce a nahlédnout do první knihy, která se o praotci Čechovi zmiňuje, do Kosmovy kroniky z počátku 12. století.

       Pozor! Cesta pralesy pravěkých Čech právě začíná...

       

V Evropě leží Germanie a jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však jasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva.... ...Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl, uznávám za vhodné o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať už to byl kdokoli - neznámo s kolika lidmi - hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež sebou na rameni přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil ke své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kterou jsem vám - jak se pamatuji - častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože vám nikdo nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy.“

       

Tak a máte to - proti obrozenci Jiráskovi hned několik nesrovnalostí. Zatímco Jirásek ví, odkud naši předkové přišli, s jakými se cestou sešli národy, Kosmas, který byl přece jen o nějaké to století blíž inkriminované době, netuší, jaký národ do našich zemí vlastně dorazil. Navíc, aby bylo zmatení dokonalé, nazývá praotce Bohemem, protože svou kroniku samozřejmě píše v latině a latinský název Čech je Bohemia. Na druhé straně na rozdíl od Jiráska tvrdí, že byly Čechy zemí lidmi neobývanou...

       O kom tedy Kosmas vlastně psal?

       Pro odpověď musíme do středověku, do doby, kdy děkan pražské kapituly žil a tvořil. Sám tvrdí toto:

       „A tak počal jsem své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného vypravování starců vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí...“

       Dnes už celkem bezpečně víme, že z „báječného vypravování starců“ mohl Kosmas jen stěží vědět o příchodu prvních Slovanů do Čech. Přes propasti celých století (a dvou desítek generací) se totiž historická informace nedokáže přenést v upotřebitelné podobě - pokud ovšem neexistuje písmo, nebo jeho společenská náhražka (kněží, potulní bardi). Ani jedno, ani druhé u starých Slovanů neexistovalo - na rozdíl od dob Achájů, jejichž zpěvy dovedly Schliemanna s neobyčejnou přesností až k pahorku, na kterém stála Trója.

       Zbývá tedy poněkud neurčité „podle toho jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí...“ Jak vlastně bylo zvykem „vyprávět“ v Kosmově době? Inu jako patriot a dobrý křesťan. V tom čase, kdy píše Kosmas o praotci Čechovi, objevují se na evropské literární scéně také praotec Norik, vévoda Bavor a jiní. Historikové pro ně mají dokonce odborné pojmenování - héroové eponymové. Když pak křesťanská povinnost vložila do úst praotce pitoreskní zmínku o potopě světa, o které jako pohan nemohl mít nejmenšího tušení, bylo dílo dokonáno...

       Jenže je tu jeden problém. Proč je Kosmas tak opatrný v uvedení národnosti lidu, který přišel (tuším!) pod Říp, i v určení jejich původní vlasti, když si o kousek dál vymýšlí, až se mu od pera práší? Psal přece o Češích - o Slovanech, kteří mohli přijít jedině z východu, to bylo jasné i v jeho době! Maně se vtírá podezření, že tehdy byly známy skutečnosti, které těmto údajům odporovaly a mohly mezi čtenáři vzbudit nedůvěru k celému dílu. A zase další otázka: Víme o nich?

       Tentokrát už konečně můžeme odpovědět s klidným svědomím. Ano, víme minimálně o jednom textu, který byl mezi latinsky vzdělanými čtenáři s velkou pravděpodobností znám a jmenoval se Ab urbe condita libri. Napsal ho římský historik Titus Livius (59 p.n.l. - 17 n.l.). Poslyšte, co se tam píše:

       O příchodu Galů do Itálie jsme se dozvěděli toto: Když kraloval v Římě Priscus Tarquinius, Biturgiové měli svrchovanou moc nad Kelty, kteří obývali třetinu Galie. Biturgiové dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař jak pro svou statečnost, tak i pro majetek, svůj soukromý i své obce. Za jeho panování byla totiž Galie tak plodinami úrodná a lidnatá, že se zdálo téměř nemožným vládnout tak početným lidem. Byl to už starší muž a sám si přál ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž; proto prohlásil, že pošle syny své sestry, Belovesa a Segovesa, podnikavé to mladíky, do těch sídel, která mu bohové ukáží svými věštebnými znameními; měli k sobě povolat tolik lidí, kolik sami chtějí, aby nějaký kmen nemohl jim bránit, až tam přijdou. Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les. Belovesovi dávali bohové cestu o něco příjemnější - do Itálie...

       

Tak - a jsme doma! Jako Hercynský les bylo v těch dobách označováno území zarostlé hustými pralesy zhruba mezi dnešním Norimberkem a Bratislavou, území, v jehož centru leží Česká kotlina...

       Vítej doma, praotče Segovesi!

       

Příště: A CO NA TO ARCHEOLOGOVÉ?

       

       POZOR!

       Zájemci o keltskou problematiku (historie, hudba, tance, náboženství, mytologie, otazníky aj.) ať už laikové nebo odborníci, ozvěte se. Přivítáme také veškeré informace o novodobém kulturním a společenském keltském dění u nás.

       Za Společnost pro keltské národní obrození

       Nakladatelství Dita (Vyžlovská 44, 100 00 Praha 10) vydalo v minulém roce vysoce zajímavou knihu Nigela Permicha Rok - tradice a svátky. Autor v ní sleduje jednotlivé dny a měsíce roku podle egyptské, řecké, římské a germánské mytologie a dokládá neobyčejnou vnímavost našich předků pro přírodu a její proměny. Zvláště ctitelé Keltů si zde přijdou na své: kromě keltského kalendáře kniha obsahuje řadu údajů o božstvech a svátcích. Což lze říci i o obdivovatelích severských, tj. nordických a anglosaských mytologií. Taktéž se zde dočtete mnoho zajímavého o tradičních svátcích nejen dnešní Anglie, ale i starověkého Řecka a Říma.