Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Posledně jsem si dovolil citovat z díla Tita Livia starou galskou pověst, jejíž interpretace naznačuje, že praotec Čech z Kosmovy kroniky (nikoliv tedy ze Starých pověstí Aloise Jiráska!) má svůj původ v postavě Segovesa, synovce galského krále z kmene Biturigů, který byl rozkazem svého strýce a věštbou vyslán se svým lidem do Hercynského lesa, tehdy oblasti v jejímž středu se nachází Česká kotlina...

       Dobrá, řekli jste si možná - jde tedy o to, že jeden kronikář (Kosmas) opisoval od druhého (Titus Livius). Jenže situace je poněkud komplikovanější.

       Římský historik Titus Livius je podle dnešních odborníků osobnost připomínající nejspíš našeho Hájka z Libočan. Co nevěděl - to si doplnil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tím pádem se do jeho práce dostala celá řada nesrovnalostí. V našem případě narážíme hned na dva závažné problémy. Zaprvé si Pan Říman zřejmě nehodlal lámat hlavu s tím, který kmen dával „Galům krále“. Dnes je totiž jasné, že to Biturigové nebyli; jejich osídlení navíc leželo v oblasti, která byla Kelty obsazena až dodatečně. Další problém je s datováním tažení Segovesa (do Hercynského lesa) a jeho bratra Belovesa (do Itálie). Podle Tita Livia to bylo v době, kdy v Římě vládl král Priscus Tarquinius, tedy pololegendární král etruského původu, jehož panování spadá do období okolo roku 500 p.n.l. Tehdy ovšem, zdá se, k žádným převratným tažením keltských kmenů nedocházelo. Jestliže však půjdeme o sto let blíž k přelomu letopočtu, dostává stará pověst mnohem reálnější pozadí.

       Okolo roku 4OO p.n.l. se totiž Keltové skutečně dali na pochod. Dokonce z důvodů, které Titus Livius popisuje - přelidnění a nedostatek tehdejším způsobem obdělávatelné půdy dohnal nespokojence k tomu, aby se vydali „za lepším“. Alespoň v Itálii je to bezpečně doloženo - Keltové tam vtrhli tak úspěšně, že téměř dobyli i samotný Řím. Pravda, jejich nesvornost nakonec vedla k tomu, že se učíme místo o Říši keltské o Říši římské. Zprávy o tomto tažení se mohly přes propast čtyř století k Titu Liviovi dostat - Galové totiž měli nejen potulné bardy, kteří svými písněmi oslavovali velká tažení, ale i zvláštní vrstvu kněží - druidů, tvořící jakousi „živou paměť“ národa, neboť písmo neznali - a znát ani nechtěli. To všechno lze samozřejmě považovat za plané spekulace. Rozhodující slovo mají archeologové. Co se tedy objevilo pod jejich lopatami a krumpáči?

       Nebudu vás zbytečně napínat - stopy lidí Segovesa i Belovesa (i když se možná jmenovali jinak).

       Spojené keltské kmeny roku 390 p.n.l. dočista deklasovaly římskou vojenskou moc a táhly na Řím. Mezi nimi je jmenován i kmen Bójů, který se nakonec usadil v okolí etruského města Felsiny, které podle nich změnilo název na Bononii, dnešní Bolognu. A u nás? V době keltské expanze se nejprve zřídka, později ve větších koncentracích objevuje zcela nový typ pohřbů - jedná se o tzv. ploché hroby bojovníků v plné zbroji a jejich žen ozdobených šperky v novém tzv. laténském stylu. Datování nejstarších z nich je - jak jinak - něco po roce 4OO p.n.l. Značná část odborníků se shoduje v tom, že je lze připsat již zmíněnému kmeni Bójů, podle nichž oblast České kotliny dostala název Boiohaemum (Domov Bójů), latinsky Bohemia. Že se jednalo o tentýž kmen Bójů, dokazují archeologické nálezy, které jeví mezi severozápadními a středními Čechami na straně jedné a bójskou Itálií na straně druhé větší shodu, než např. nálezy středočeské a jihočeské. Jak tedy asi vypadala ta pradávná pověst, která oklikou přes Řím a středověkou Prahu doklopýtala až do dnešních časů? Pokusíme se ji rekonstruovat:

       

Bylo to už dávno, kdesi západních krajinách, kde vládl mocný král. Vládl dobře - jeho lid se rozrůstal a jeho statečnost byla vyhlášena široko daleko. Však také jméno onoho kmene znělo Bójové - tedy Strašní. Jak však mocný král strárnul, čím dál tím méně toužil po krvi a lebkách svých nepřátel, což mu řada mladých horkokrevných bojovníků vyčítala. Vždyť půdy bylo pro přibývající lid stále méně a ve světě čekalo tolik kořisti, tolik nových dobrodružství!

       I povolal k sobě král, aby zamezil sporům uvnitř kmene, dva mladé, nicméně vznešené a v boji zkušené mladíky, syny své sestry - Belovesa a Segovesa - a pravil jim:

       „Vaše krev je i mojí krví, vaše vítězství bude tedy i mým vítězstvím, ač mi mé stáří a neduhy nedovolují svést další nádherné bitvy a získat kořist novou a nevídanou. Seberte proto z mého lidu kolik potřebujete, aby se vašim krokům nemohl postavit do cesty žádný nepřítel a hned příštího betline, až stáda vyrazí na pastviny, vyrazíte i vy a to na tu světovou stranu, kterou určí bohové!“

       I sebrali urozený Segovesus i urozený Belovesus bojovníky a jejich ženy i děti a připravili se na dalekou cestu. V ohnivé slavnosti počínajícího jara očistili sebe, svůj lid i svůj dobytek čistým ohněm a hned následujícího dne položili prostřednictvím druida svým bohům otázku po cíli svých výprav.

       I dali bohové svá znamení - Belovesus měl táhnout do krajin poledních. I zajásala jeho družina, neboť to byl kraj bohatý půdou, zlatem i otroky. Los Segovesa byl poněkud jiný. Měl jít do neznámých a poněkud tajemných krajin východních, kde podle zpráv mělo obyvatelstvo mluvit řečí srozumitelnou, stavělo u cest své hrady a po smrti pohřbívalo do mohyl. Jejich zem také oplývala bohatstvím, ale poněkud jiného rázu než na polední straně. Byla tu půda, ale tu musel někdo obdělat, bylo tu zlato, ale to musel někdo vyrýžovat, byla tu zvěř, ale tu bylo nutno nejprve ulovit... Není proto divu, že se na tvářích mnohých nadšenců objevilo zklamání. Sám Segovesus poděkoval bohům a zavelel k pochodu.

       Jen sám Lug, který v podobě havrana vedl jejich kroky, ví, kolik dní, týdnů a a měsíců se prodírali Segovesovi lidé lesy a bažinami. Konečně narazili na mohutnou řeku, která tekla z poledne na půlnoc. Byla nádherně čistá a podle toho měla i jméno - Albh. Proti proudu této řeky postupovali dál, překonali soutěskami řetěz hor a stanuli v kraji, jemuž vévodila výrazně tvarovaná hora, podle místních obyvatel důležitý orientační bod při cestě do bohatých nížin ve středu této země. Hora stála v úrodné krajině ohraničené řekami Čistou, Divokou a Bystrou. Zde se část družiny usadila, ostatní táhli dál - obsazovali úrodnou půdu kolem řek, podrobovali si místní obyvatelstvo aby mu vládli pevnou rukou ke svému i jejich prospěchu. Jen na stranu polední, kde vládli mocní náčelníci a králové na svých hradech a hradištích, ještě dlouhý čas nepronikli...

       Mnohé vítězné bitvy svedl Segovesus než ho uložili spolu s jeho zbrojí do hrobu, jednoho z mnoha v této nové požehnané zemi.

       Jeho dílo však žije dál - vyrůstají nové vesnice, cesty i hradiště, krajem zvoní kovadliny mistrů kovářů i křik omladiny, která sní o dalších výpravách do neznámých zemí, odkud přivezou bohatou kořist. Vždyť tu mají své velké vzory - muže, kteří se vrátili z dalekých krajin západních, východních i poledních. Ti s sebou přinesli nejen majetek, ale i dosud nevídané znalosti. Vrací se sem, protože toto je jejich zem, Boiohaemum, Domov Bójů...

       

Možná si řeknete - fantazie, pohádka, nesmysl... Ne, vážení, tak nějak naši zemi takzvaní „historičtí Keltové“ skutečně viděli. Ostatně vydejme se na cestu s družinou Segovesovou...

       Příště: Země králů, princezen a draků

       

       ZPRÁVY Z OPPID

       

OSLAVA BELTINE, jarního svátku Keltů se koná z 30. dubna na 1. května tohoto roku na zámku ve Žďáru nad Sázavou. V době čtyřiadvacetihodinové akce bude účastníky provázet keltká hudba živá i reprodukovaná. Kromě ní vás čeká slavnostní zapálení ohňů, pokus o rekonstrukci starého keltské obřadu oslav jara, odborné přednášky a spousta dalších zajímavostí. Vstupenky (v době uzávěrky tohoto čísla odhadované na Kč 120) jsou k mání na adrese:

       

BUDEME MÍT KELTSKÝ CHRÁM! Přesněji řečeno jeho rekonstrukci a to v Kosmonosích. Zatím zde stojí vedle zámecké zahrady na pozemku Odborového sdružení dětí Altamira a.s. Škoda první tuzemská rekonstrukce keltského domu z 2. století p.n.l. Je postaven podle nálezu z nedalekého známého naleziště v Markvarticích. Údajně je veřejnosti přístupný.

       

NEZAPOMEŇTE SI PŘEČÍST! Jestliže chcete mít alespoň základní přehled o keltské civilizaci u nás a nebaví vás suchopárné čtení odborných publikací, zkuste někde v knihovně objevit knížku Anny Bauerové ZLATÝ VĚK ZEMĚ BÓJŮ. Vyšla sice už v roce 1988, ale dodneška z ní řada keltských nadšenců vychází. Je to dobrý odrazový můstek k dílům odbornějším, o kterých se zmíníme příště.

       

       

       POZOR!

       Zájemci o keltskou problematiku (historie, hudba, tance, otazníky aj.) ať už laikové nebo odborníci, ozvěte se. Přivítáme také veškeré informace o novodobém kulturním a společenském keltském dění u nás.

       Za Společnost pro keltské národní obrození