Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Zjistila jsem, že jsem pořád ještě vedená jako redaktorka Interkomu, takže si tady můžu psát o feminismu, i když to asi už všem čtenářům leze krkem. Ale tentokrát chci sdělit něco opravdu zajímavého.

       Dostala se mi do drápů báječná kniha od Američanky Christiny Hoff Sommersové, která se jmenuje KDO UKRADL FEMINISMUS? a má podtitulek JAK ŽENY ZRADILY ŽENY. Autorka v této knize velice ostře odsuzuje to hysterické, ideologizující a muže nenávidějící křídlo feministek, které si lidé (nejen u nás, i v USA) často pletou s feministkami všemi, neboli obecnými.

       Autorka nazývá tuto frakci „Gender feminists“ - gender je anglicky rod nebo pohlaví, „New Feminists“, nebo „transicionists“, jako že chtějí uskutečnit velký posun v lidské společnosti. Svoji ideologii staví na hněvu a nesmiřitelnosti a na univerzitách se jim daří do značné míry ovládat situaci, protože mnoho normálních žen, které se považují za „mainstreamové“ feministky, s takovými postupy sice nesouhlasí, ale z různých důvodů mlčí. Dávají přednost hodnotám jako je pravda, akademická svoboda nebo demokracie, přejí si rovnost s muži, které už z větší části dosáhly, takže jim stačí prostě žít a uskutečňovat své individuální cíle a na fanatismus „New Feminists“ raději vůbec nijak nereagují. Částečně proto, že si netroufají narušovat proklamované „sesterství“ žen, a zčásti jim to celé připadá absurdní a doufají, že se tato vlna přežene.

       Autorka si dala tu práci a ukazuje, jak New Feminists manipulují s fakty (domnívají se, že na to mají právo, neboť každá třída má svoji vlastní pravdu - a muži a ženy jsou podle nich dvě antagonistické třídy): tak například tvrdí, že na anorexii umírá v USA ročně 150 000 žen, nazývají to holocaustem a projevem patriarchálního útlaku, neboť dívky jsou donuceny hladovět, aby se vzhledově přiblížily modelkám. To samozřejmě získalo pozornost veřejnosti. Pravda je ale taková, že 150 000 je celkový počet žen trpících touto chorobou a umírajících je ročně zhruba kolem stovky. (To je samozřejmě také smutné, ale lze to nazvat „holocaustem žen“?) Podobné nepravdy se šíří o bití žen nebo znásilňování, což je zvlášť smutné, protože na případy, kdy ženy skutečně trpí, pak vybyde mnohem méně času, energie a pozornosti. (Například v univerzitních kampusech se činí nadbytečná opatření pro bezpečnost studentek, zatímco v chudých čtvrtích a mezi barevnými je násilí na ženách velice časté.)

       „New Feminists“ věří, že muži záměrně udržují ženy ve stavu patriarchálního útlaku, že stále panuje stav „války proti ženám“ a že - jak bychom dodali my absolventi marxistických kursů - třídní rozpory se neustále zostřují. Stále se cítí jako oběti, ve všem spatřují urážky a útoky. Všechny instituce považují za „androcentrické“ a odpovídají na ně „gynocentrismem“.

       Co jim konkrétně vadí?

       Cítí se ohroženy a poníženy, když na ně muži na ulicích pískají. Jedna z nich zažila příšerný otřes, když ji oslovil žebrák: „Matko, nemáte drobné?“ - z toho oslovení „matko“. Zaškatulkoval ji totiž jako stroj na reprodukci, nástroj patriarhcátu, a nikoli jako svéprávnou lidskou bytost. V galeriích je pohoršují abstraktní plastiky připomínající ňadra. Nesnesou fotografii ženy v plavkách, neboť jim připadá degradující pro všechny ženy. V Beethovenově Deváté slyší „hněv znásilňovatele“. Newtonovy Zákony mechaniky navrhují pojmenovat „Příručka znásilnění“. Slovo „history“ nahrazují „herstory“, „seminář“ se jim nelíbí a používají raději „ovulář“.

       Na svých konferecích neprovozují nic ani vzdáleně podobného exaktní vědě (ta je vytvořena muži a je ze své podstaty zvrhlá), ale cosi jako skupinovou psychoterapii. Útoky, ze kterých je třeba se společně zotavovat, jsou: „Rasismus, sexismus, homofobie (tj. proti homosexuálům), ableism (tj. proti postiženým), ageism (tj. proti věkovitým), lookism (tj. proti nepříjemně vypadajícím). Autorka popisuje jednu takovou konferenci: plakalo se nad tím, jak muži ubližují ženám, zpívaly se písně o sesterství, promítalo se video s návodem, jak si udělat potrat bez patriarchální medicíny.

       New Feminists odmítají koedukaci, odmítají účast mužů ve feminismu, tvrdí, že muž-feminista je protimluv (takže muži vůbec nemají v transformaci společnosti šanci).

       Podporují Lorenu Bobbitt, která kastrovala svého spícího muže a tvrdila, že ji chtěl znásilnit. Gesto „V“ obohatily o stříhavý pohyb prstů jako nůžek, což vyjadřuje kastraci. Každý muž je totiž vinen, i když je nevinen - je to prostě v něm, a každá žena je jeho potenciální obětí, a potenciální nebo opravdovou, to už je přece jedno!

       A jakou tedy mají představu o budoucí společnosti? Lyrickou a mlhavou. Domnívají se, že děti se rodí neutrální či bisexuální a jsou vychovávány tak, aby jedno pohlaví poroučelo a jedno poslouchalo. Jejich utopický ideál je, aby lidská individua nebyla rozlišena podle pohlaví vůbec, takže ženy, které mají klasické ženské vlastnosti (třeba jen používají makeup), jsou v jejich očích utlačené, nevědí, co skutečně chtějí. V učebnicích pro nejnižší třídy prosadily obrázky žen v továrnách a u mikroskopů, zatímco žena s miminkem (a zřejmě i muž s miminkem) je cosi zavrženíhodného.

       Takzvané „women's studies“ jsou sice považovány za akademickou disciplínu, ale staly se nástrojem ideologie, politického hnutí, uskutečňování utopického ideálu sociální transformace. Většina žen na vysokých školách ale není nakloněna feministickému politickému aktivismu a chce stejně jako muži přispívat k univerzální lidské kultuře.

       

       Autorka pochopila, že řádění New Feminists se musí učinit přítrž, protože sama od sebe tahle vlna nepomine, a říká, že to musí bohužel udělat ženy, smýšlející stejně jako ona. Naprosto souhlasím s tím, že nelze používat (zásadně a nikdy) hněv, násilí, demagogii, třídní boj a ideologii vůbec. Na druhé straně si ale myslím, že společnost lidská už nevystačí s klasickým systémem myšlení, že není nic špatného na tom, když se čerpá z orientálního způspbu myšlení a vnímání světa, když se lidé snaží být ve spojení s přírodou. Přiznávám, že mě docela oslovuje postoj New Feminists k tradičnímu systému vědění a poznávání: Je to podle nich „hra neosobního rozumu, která tradičně náležela hochům“. Jak má vypadat ženské myšlení a poznání? Nemá být vertikální, hierarchické, myslící v kategoriích vítězství a ovládnutí, ale má být laterální, vzájemně propojené, má jít „o vztah příbuznosti s neviditelnými prvky vesmíru“. Otázka ovšem je, jestli tohle je tak vyhraněně ženské a uzavřené mužům. Třeba ne. Třeba jsme všichni na hranici nějaké „transition“, nějakého posunu - ale určitě ho neprovedou tyhle šílené New Feminists svými totalitními metodami, ale lidé z různých kultur, pohlaví i smýšlení tím, že - doufejme - nastolí blahodárnou diversitu, kde každý z nich bude moci tvořivě rozvíjet to, co mu leží na srdci.

       

       Když jsem si přečetla krátký článek značky JTP Maskulinizmus, jediná správná cesta, usoudila jsem, že, nedá se nic dělat, budu muset reagovat, a to v prvé řadě jako právník, pracující navíc v oblasti státní sociální politiky, a teprve v druhé řadě jako feministka. Pokud se ti budou zdát následující řádky příliš právnicky suchopárné, nemusíš je otisknout, stačí, když je značce JTP předáš.

       Maskulinistické hnutí už existuje, ač se teprve hrabe z plenek, a to, aspoň pokud jsem informována, dokonce na třech platformách. V zahraničí (ale oni se do toho naši drahouškové určitě pustí také) je hnutí zvané Železný Jan, jehož biblí se stala kniha téhož jména. U nás ji chce vydat Ivo Železný. Členové, aspoň pokud vím z kusých informací v tisku, hlavně jezdí kamsi do lesů a hor, kde o víkendech pobíhají odění v kožešinách, a podnikají něco, co pokládají za pravěké rituály, umba umba. Pochopitelně nikdo z nich v pravěku nebyl, takže skutečný pračlověk by byl jejich křepčením upřímně udiven. Jinak ale proti tomu nelze míti námitky, pobíhat v kožešinách po pralese je bezvadný víkendový koníček.

       Dále, po mých více než rok trvajících apelech, založili pánové v měsíčníku Koktejl Mužský klub, který tvoří maskulinisticky zaměřenou opozici proti mým Feministickým okénkům. Pepík Klíma příslušné statě píše moc hezky a já mu fandím. Za třetí tu existuje hnutí, jehož jméno jsem zapomněla, kde se pánové snaží, aby děti po rozvodu nebyly paušálně a automaticky přisuzovány matkám. Těm také fandím, ale protože bych moc dlouho kecala o svých názorech na současnou soudní praxi, které asi převážnou část čtenářů IK nezajímají, nebudu se rozepisovat, proč jim fandím.

       JTP se cítí dotčen a) tím, že ženy žijí v průměru déle než muži, a není sám. Jak jsem zjistila, tahle statistika muže popouzí dost často. Nechápu proč. Myslím si totiž, že víc záleží na tom, jaký život člověk prožije, než na tom, jak dlouho ten život trvá. Dost mužů je ochotno uznat, že ženy mají obvykle těžší život než muži, a neznám žádného muže, který by si to ochotně se ženou vyměnil, i když by se mu tím život prodloužil.

       JTP dále napadá systém důchodového pojištění. Nuže, v prvé řadě je celá věc teprve ve fázi vládního návrhu zákona. Nic tedy není schváleno a platné. Protože se o tom dost mluví a píše, je pravděpodobné, že někteří poslanci si při projednávání budou chtít udělat reklamu pro příští volby, přednesou řadu pozměňovacích návrhů a výsledkem bude zákon zcela jiný než navržený, a to pokud možnou s nabouranou koncepcí a hlavně s nabouranými vazbami s dalšími zákony, což se děje napořád a stěžuje se tím práce právníků. Kritika systému je tedy přinejmenším předčasná.

       Abych problém přiblížila nezasvěcenému čtenáři, připomenu, že JTP v systému sociálního zabezpečení obzváště popudil dřívější odchod žen do důchodu. Mne popuzuje rovněž. Zákonodárce totiž touto nepřímou formou uznává, že ženy mají obecně víc práce než muži, a vlastně to pokládá za správné, dokonce by se dalo vyvozovat, že takto nepřímo ženám onu větší míru práce ukládá. V článku v Rudém právu, který JTP četl a ze kterého vychází, však asi nebylo uvedeno, že se počítá se zápočtem výdělku po dobu posledních třiceti let před odchodem do důchodu. V mnoha případech do tohoto období bude spadat doba, kdy se žena starala o dítko, nebo třeba o přestárlou a pokakávající se babičku (tyto povinnosti v rodině obvykle spadnou na ženskou), a neměla žádný výdělek. Tím se průměrný výdělek pro výpočet důchodu dost sníží a žena bude nucena pracovat i po dosažení důchodového věku, aby získala aspoň jakžtakž slušný důchod. Čili, pokud jde o důchodový věk, návrh jednou rukou dává a druhou bere. Ale možná to tam nějak ošetřené je, text návrhu nemám k dispozici a informace mám tedy získané nepřímo.

       Problematická je psychologická stránka věci. Jsem už starší dáma, a tak vím, že organismus je jaksi nařízen vnitřními hodinami směrem k důchodovému věku, o kterém ví. Když se důchodový věk změní, udělá to v toku biologického času poněkud binec. Výsledkem mohou být různé psychosomatické i jiné zdravotní potíže. To bral zřejmě navrhovatel zákona v úvahu. A pokud jde o zvýhodnění matek v důchodovém věku? Inu, mateřská dovolená není žádná dovolená ve smyslu nicnedělání, flákání se a odpočívání. Je to dost tvrdá práce. Obávám se, a navrhovatel zákona se nejspíš obává rovněž, že po odbourání této výhody pro matky by se rodilo ještě méně dětí, než se rodí dosud. Vzhledem ke koncepci zápočtu výdělku pro důchod, jak jsem ji popsala o něco výše, je to stejně výhoda pouze zdánlivá, a pokud žena bude chtít mít aspoň poněkud slušný důchod, nejspíš jí nebude moci využít. Z čehož vyplývá, že v názoru na navrhovaný systém sociálního zabezpečení se JTP dokonale shoduji, i když z jiných příčin. Nepustím se tady do úvah, jak by měl vypadat systém sociálního zabezpečení, i když nějakou představou v tomto směru trpím. Už jsem čtenáře, který tuto stať přetrpěl, nudila dosti dlouho.