Interkom: NOVOTNÝ vs VALHALA

ad1.) Na toto téma už bylo popsáno kila papírů a vyplácáno kila barev. Základním kánonem filipik je fakt, že spisovatel fantasy nesmí přijít s ničím novým. Pravda je, hlavně u nás, kde je humbuk kolem žánru trochu pokřivený, někde uprostřed. Pominu-li autory (klidně řeknu sračkaře), kteří píší povídky na základě dobrodružství svých postav ve hře - jednou budu muset napsat vlastní dobrodružství z Člověče nezlob se! - můžeme spisovatele rozdělit do dvou tříd. Na jedné straně stojí spisovatelé bez špetky invence v širším slova smyslu - u nich stojí invence uvnitř žánru (blbej příklad: zápletka je založena na tom, že kouzelník nekouzlí, nebo tak nějak). Tito autoři mají jistý úspěch u fanatických drdistů, ale stejně zaručený neúspěch u ostatních čtenářů. Schéma jejich příběhů je notoricky známé, protože vychází z „odkazu Tolkiena“ nebo alespoň z „artušovského mýtu“. Buď jak buď, jde o to, že story je vyčpělé.

Na druhé straně je spisovatel s netradičním přístupem k tématu, což pro něj znamená: možnost neúspěchu v řadách fanatiků, ale zároveň úspěch a přinejhorším zájem čtenářů sf, kteří fantasy tolerují. V tomto druhu fantasy nepochybně je východisko ze stejně nepochybné krize žánru, které je patrné na takových jménech jako Sapkowski, Holdstock, atp.

ad2.) O F.Novotném alias Franku N.Skipperovi by se dalo říci, že si přečetl dílo Zakladatele (Pán prstenů + Silmarillion) a poučil se z něj. Ano, to je velmi jednoduché smetení problému zvaný Valhala ze stolu. F.Novotný (pokud vezmeme jeho inspiraci Tolkienem jako pevný bod) se totiž poučil z toho, z čeho se poučit měl. Tedy z profesionality Tolkiena (tím nemyslím, že se stal profesionálem až do morku kostí teprve potom, co si ho přečetl).

Odpověď: Na tom, že NĚCO věděl a uměl - uměl psát, veděl o genezi písma a řeči - a když něco nevěděl, tak studoval, studoval a studoval. Proto mohla vzniknout nedostižná dvacetiletá práce podpořená znalostí naprosto poddružných věcí, jako jsou mapy, směry větrů, vzdálenosti, ročních období, etc, etc, etc, které se při sebelepší vůli (a právě při nedostatku profesionality) nedá dohonit za půl roku, jak to ten velký houf fantasy spisovatelů předvádí. Hoďte kamenem vy, kdož jste si při tvorbě map alespoň přečetli o zkreslení vzdáleností při azimutárním nebo válcovém zobrazení. Vsadím se, že ani nevíte o tom, že nelze jednoduše překreslit mapu kulatého povrchu na placatý papír.

Takže, pokud připustíme, že F.Novotný „opisoval“ u Tolkiena (to se přímo nabízí jeho použitím Eddy), zjistíme, že stejně jako JRRT, postavil na první místo profesionalitu - a proto vznikla Valhala.

Zároveň ovšem FN diplomaticky vzal z výše uvedených druhů spisovatelů fantasy to lepší, co jejich typ tvorby poskytuje. Z prvního druhu využil nekritickou část čtenářské F-obce, kterou bude nepochybně zajímat, jak vypadala Valhala po prvním Ragnaröku a začátkem druhého a kteří mají možnost, pokud četli o Eddě starší a mladší, se setkat se starými známými - což samo o sobě znamená úspěch. A po vzoru těch druhých inovoval téma tím, očem ví velmi, velmi mnoho - tedy o I. a II. sv. válce. Vznikla tak podivná kombinace, která tím, že čerpá z rozporu válečné techniky a jedním z nejklasičtějších světů vyprávěné trochu více atypickým drsným stylem, je zároveň neskutečně úchvatná.

Hned v začátku to do nás napálí dickfrancisovou úvodní větou. A pak děj jede dál, trůní si v kokpitu dvouplošného Albatrosu německého poručíka Arnim von Gallwitze, je popoháněn vpřed spisovatelským motorem firmy Mercedes, proplétá se mezi úskalími s bravurou stíhacího esa, aby byl po nádherných bojových pasážích sestřelen do mlžného světa Valhaly.

Ale nemyslete si, že Valhala je ráj, v němž si dáchnete po náročném životě. Je to věčné loviště těch nejlepších bojovníků, a tak si zde nikdo nečichá ke kvetoucím kytičkám. Tady se bojuje, když se nebojuje, což se ovšem stává málokdy, je čas radovánek, nezřízených pitek a sexuálních orgií.

Do tohoto světa se dostává Arnim von Gallwitz. Zpočátku se zdá, že bude jen druhořadou bojovou figurkou vyspravenou wthulem, ale zdání klame. Najednou se kolem něj rozproudí prapodivný roj intrik, každý kuje svoje pikle, aniž se na poručíka ohlíží.

Novotný je mistr jazyka. Při čtení se může zdát, že spád akce brzdí různá adjektiva, jenže Valhala není Afgánistán, je to zem, ve kterém se i přes hodně syrový středověký svět, prohání spousta germánských bohů a podbohů, a složitá řeč mýtů je zde na místě. Pokud se ve Valhale začne něco dít, je to horská dráha, hvízdá vám kolem uší a vy se snažíte neřvat. A jestliže je zrovna prozatímní klid zbraní František Novotný vám nedá chvíli pokoje, trápí váš zmučený mozek propracovanými časovými smyčkami, které předčí chlapíky z DeLoreanu, pracuje se vztahy všech z Valhaly, jako by tam od začátku života žil.

V knize potkáte staré známé - Odina, Thora, Lokiho, draky Fáfního a Ófního, úspěšná stíhací esa z I. světové války (kromě Gallwitze, Boelckeho, Rhys-Davis,...), úspěšná vojensko-politická esa z II. světoválky Himlera, Heidricha s Kubištou... to vše uhněteno v díži nazvané Ragnarök, budoucím Armageddonem Valhaly a na vrcholu jako třešnička posazená závěrečná bitva, která mi svou dravostí připomněla finále Hvězdy můj osud AB.

Škoda, že jde jen o první díl, po přečtení jsem měl pocit neúplnosti, a nedostatečné závěrečné katarze. Naštěstí je poslední druhý (! pozor, fantasy by měla podle příruček mít tři díly) díl už ve psacím stroji, takže rozdělaná práce bude završena.

Sazba je u ALTARu tradičně dobrá, nejnajdeme zde věci a la „typografický mág Vlado Ríša“, grafická úprava nevýrazná a titulní ilustrace z vyšší střední třídy. Přesto tato neuputávající nazelenalá obálka nemůže zkazit kvalitně napsaný román.

NOVOTNÝ vs VALHALA - 89 : 1