Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       

Článek zmíněný shora jsem přečetla s vytřeštěnýma očima. Autor sice napsal, že kritické ohlasy ho nezajímají, mohly by však zajímat spanilomyslnější čtenáře a čtenářky IK.

       Už dlouho jsem na stránkách IK nečetla něco tak zuřivě překypujícího zlobou. Mám pocit, že autorovi vadí samotná existence žen na tomto už tak těžce zkoušeném světě. Vadí mu, že ženy nejsou kopie mužů se vším všudy, s jediným rozdílem v příslušných pohlavních znacích. Vadí mu, že mají svůj ženský svět (muži mají zase svůj mužský svět a pokud není jeden svět druhým nějakým způsobem potlačován, upozaďován nebo omezován na svobodě, není co řešit).

       Nechuť k ženským autorkám je, obávám se, až druhotná, odvozená od nechuti popsané v předchozím odstavci. Tohle všechno je však problém někoho jiného, nejspíš samotného autora.

       Nyní cituji odst.3 citovaného článku:

       „3.Nuda. Eva Hauserová jednou na pravěku rozlišovala mužský a ženský styl psaní. Muž by popsal krvavý a vzrušují lov na mamuta, žena by psala o dítěti, o nemluvněti pozorujícím v rybníku pulce či sbírajícím plody do listů. Mně prostě šestisetstránkové pozorování pulců nebaví. Já spíš ty mamuty.“

       Podcenění zábavnosti pozorování pulců se mne dotklo. Nevím, jestli autor někdy skutečně pulce pozoroval. Jestli ne, měl by si to zkusit. Možná, že by pak svůj vztah k pulcům přehodnotil.

       Má zkušenost s pulci je naprosto autentická. Loni na jaře byli totiž moji synové kdesi u potoka navážit do našich akvárií vodu rybám méně škodící než je ta vodovodní. Objevili přitom žabí vajíčka, přivezli je domů a dali do akvária. Všichni moji mužští i já jsme napjatě sledovali, jak se vajíčka líhnou, pulci rozplavávají a rejdí, jak jim najednou, ze dne na den, narůstají malinké, ale naprosto dokonale utvářené přední nožičky, kterými se pokoušejí drát na suchou zem (dostali za tím účelem kámen), jak jim narůstají i zadní nožičky, ale stále ještě mají ocas, jak i ten odpadá a z pulce, podobného spíš rybě, je náhle dokonalá, třebaže strašlivě mrňavá žabička.

       Cítila jsem to, a moji mužští také, jako skutečné dobrodružství. Mamut vám tohle neposkytne, toho můžete nanejvýš zabít, pokud nevyhraje nebo neuteče. Což je proti sledování přeměny pulce v žábu vážně trochu nudné.

       Na ženské autorky ať si autor klidně kydá zlobu, jak chce, včetně mne samotné. Má k tomu mé osobní svolení za jediné podmínky.

       Že příště vynechá pulce!

       

Carola Biedermanová odpověděla na mou úvahu o ženských autorkách. Nevadí mi, že jsem byl obviněn ze zlobné nenávisti k ženskému pohlaví a můj článek podroben kritice - dokáži přijmout rány osudu. Jen jsem zamáčkl slzu v oku a zkopal medvídka. Co mě ovšem zamrzelo byly urážky mamutů. Že prý jsou nudní! Ti ubozí tvorové přece za nic nemohou. Onehdy jsem byl se svými dětmi v přírodě a přinesli jsme si malé mamutí mládě. Strčili jsme ho do akvária mezi rybičky a napjatě sledovali, jak mu mizí žábry a narůstají malé nožičky a ocásek. Nikdy se nám neomrzelo jeho veselé mávání malinkatým chobůtkem a troubení do rytmu „Stuck in the Middle With You“ (to byla jediná píseň, kterou se byl schopen naučit). Dali jsme mu jméno Gelbstein a přidali do akvária kameny, aby se naučil chodit. K jeho prvnímu bar-micvah dostal vlastní jeskyni. Měli jsme ho všichni rádi a hrozně nás mrzelo, když vyrostl a my mu rozpárali břicho. Ještě dnes vidím, jak jeho teplé vnitřnosti pleskají o igelit položený na koberci, jak vřící, téměř černá krev zalévá náš byt a jak na nás upírá své pohasínající důvěřivé oči. Proto prosím Carolu, ať si klidně uráží muže, ať mi klidně trhá nehty, láme nohy, pouští dechovku, vráží jehlice do očí, uřezává uši, čte Mstivou kantilénu nebo kope okovanou botou do žaludku, ale mamutům, těm malých chlupatým mamutům ať neubližuje. Ti jsou bez viny.

       

       P.S. To, co je zábavné v životě, není vždy zábavné v literaruře.