Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

To, co následuje, není žádná recenze, ale spíše jen pár čtenářských dojmů. Tedy především mi trošku trvalo, než jsem se zorientoval, že před vlastním románem je předsazen ještě samostatný příběh o náhrdelníku. Opožděně mi došlo, že to je ona slovesná forma, o kterou Vilmě jde, kde každý příběh má něco jako předehru.

       Nevím, jak ostatním, ale Vilmin styl klíčových vět, které jakoby shrnovaly děj, či vyjadřovaly vnitřní pocity postav, mi jaksi nesedí. Dost obtížně se to čte, připadá mi to velmi vypjaté, až exaltované. A protože nejsou v textu místa, kdy by autorka nechala čtenáře oddechnout, působí to nakonec monotónně. Je to, jako by skladatel předepsal tenorovi, aby celou árii zpíval na vysokém C. I ten text je neustále tak vypjatý, až se čtenářova pozornost strhá. K námětu a ději nemám co dodat. Autorka ví, co chce vyprávět a také to suverénně vypráví.

       Vlastní Stavitelé věží se mi četli mnohem lépe. Přece jen je tam těch klíčových větiček méně, což pokládám za pokrok. Čtenář se přece jen může začíst, text působí mnohem klidněji a vyrovnaněji, ne tak až - hystericky jako v Náhrdelníku.

       Co se týče námětu a děje, nemám co dodat a navrhuji, ať si každý fan představí, že by něco takového vyšlo před pěti lety (a že autorka tu techniku již měla, dokládá Růžová krychle). Takový český projekt, tak rozsáhlý nejen formou, ale i myšlenkovým zápolím, jako jsou Stavitelé věží, zkrátka ještě nebyl. A jestliže je žensky lyrický a, dejme tomu, místy až nyvý, toť jiná věc a komu to nejde pod fousy, ať zůstane u Conana. Co se týče čtivosti, trvalo mně půl knihy, než jsem se do příběhu pořádně ponořil, ale od okamžiku, kdy se Arighan rozhodne vystavět věž, tak mě to chytilo a četl jsem a četl, abych se dozvěděl, zda uspěje či ne.

       No a tím se dostávám k tomu hlavnímu. Co nevím, zda čtenáři přijmou (a jak se ukazuje podle odezvy v Interkomu, někteří toho nejsou schopni), to je struktura románu, jeho hlavní hrdinka, což u Vilmy je vlastně antihrdinka, neboť její Diana je dějem a skutečnostmi vláčena, místo aby je řídila. A nakonec je příčinou zkázy světa, který milovala. I vývoj jejího milostného vztahu je diametrálně odlišný od zaběhaného schematu - obráceně od okouzlení až ke zhnusení a odporu. Velice podivně také dochází ke zkáze světa - osobním selháním, opomenutím. Nepokládám to za žádnou vadu díla, jde o zcela legitimní autorský prostředek a mě osobně navíc sympatický, neboť po představě, že zkázu musí vždy vyvolat něco jako velkolepý ohňostroj, touží obvykle milovníci jednoduchého čtiva, (ovšem takových je mezi čtenáři SF nejvíce), kdežto ve skutečnosti rozhodují o osudu světa právě taková opomenutí, jakého se dopustila Diana ve Vilmině románu. Jenže, abych parafrázoval „Jama“ z konečníku v Základně č. 4, kdo chce číst o životě?!

       Navíc je Diana ve svém světě něco jako zrůdou a z toho vyplývá, že autorka vědomě obětovala klasické, byť primitivní schema fantasy. Skutečným hrdinou jejího příběhu není žádný jednotlivec, ale svět, který vytvořila, tedy její Fomalhiwa. Nechává pak svou antihrdinku se tímto světem potácet, aby ho mohla prezentovat v maximální úplnosti, v hrůze i nádheře.

       Jenže, a to je jádro pudla, má to vůbec cenu, psát triviální literaturu netriviálně, pokoušet se ji velice komplikovaně strukturovat roztříštěním posvátné ikony superhrdiny, vytvářet metajazyk nebo metamýtus?

       Vilma totiž princip mýtu obrátila naruby. Jestliže hrdinou mýtu je nadčlověk, který láme zákony svého světa, v jejím příběhu supersvět drtí své obyvatele. Ať dělají, co dělají, vždy na to jen doplatí a jejich činy mají negativní charakter. Ovšem přemýšlet nad tím, proč to takhle autorce vychází místo počítání počtu bitev v knize popsaných, vyžaduje poněkud jinak naladěného čtenáře, než je běžné, a jenom trh ukáže, zda je jich v Česku dost.

       Na závěr příležitostnou poznámku. Kritik se liší od obyčejného čtenáře v jedné důležité věci. Dokáže odlišit nejen špatně napsanou knihu od dobré a uvést proč, dokáže odlišit i to, co se mu líbí od toho, co se mu nelíbí (tady nemusí uvádět proč), musí ale hlavně dokázat obě kategorie odlišit od sebe navzájem. Snažme se tedy psát do Kvarku jenom skutečné kritiky, pochopitelně jiné, než je těch pár výše uvedených řádek, protože já jsem byl beze všech pochyb vydavatelem zaplacen a nemohu to dost dobře popřít, neboť důkazy leží na pultech knihkupeckých krámů.