Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Povinnost mi velí, abych přispěchal na pomoc svému prezidentovi, který se nechal v článcích kritizujících Nemesis (dále jen N.) unést emocemi a, jak vysvítá z reakcí, nebyl pochopen. Pokusím se tedy přidat několik věcných argumentů.

       Na N. mi vadí především zoufalý nedostatek profesionality. Ať je Ikarie jakákoli, je na ní poznat, že se jí věnuje několik lidí na plný úvazek. Zato N. je prostě odfláknutá počínaje tak základními věcmi, jako je typografie (řádky bez mezer mezi slovy nebo s číslicemi místo písmen české abecedy, už klasická pátá strana z č. 1/95 s řádkem o dvou písmenech, přičemž ten nad ní začíná ve dvou třetinách sloupce) nebo grafická úprava (uvádění jmen autorů drobným písmem na konci ovídky, ilustrace či „loga“ Jany Šouflové, pro něž doslova platí nomen omen). Jaký profesionál, ptám se, v dnešní době nechá zadní stranu obálky uhlově černou? Ikarie si i v začátcích vždy dokázala sehnat aspoň reklamu. (Pro spravedlnost musím dodat, že obrázky v posledních číslech už jsou o trochu méně odpudivé, možná proto, že J. Š. zmizela z tiráže Nemesis a objevila se v poslední sešitovce Magnet plus. Překlepy a prapodivné titulní ilustrace zůstaly.)

       Snad bych byl s to tolerovat to jako obtíže růstu, nebýt přístupu redakce N. Namísto toho, aby chyby přiznala nebo v tichosti opravila, vyhlásí soutěž o nejlepší zalomení stránky. Když podepíše Jana Poláčka pod sračku Dračí lejno, vyhlásí soutěž, kdo ze čtenářů to pozná. Takhle si serióznost a profesionalitu nepředstavuji. Do téže kategorie spadá i aféra s článkem o Thorovi. I když připustím, že za všechno může neznámý zloduch, normální periodikum navazuje před otištěním s autorem kontakt, přinejmenším kvůli RČ pro účtárnu.

       Obsah N. není o nic lepší než forma. Jestliže přiznávám právo na prostor drakobijcům a přejdu mytologii pro mateřské školy, rozhodně odmítám v SF (i F) časopise číst žvanění o esoterických naukách doprovázené tabulkami démonů. Na „Knihkupcův nářez“ je zbytečné ztrácet slova, teorie neexistuje, publicistika sestává z toho, co se CB kde doslechne, popřípadě co jí povědí kamarádi z KJV, v horším případě též, na co se Ivana Milotová-Szalaiová zeptá nepíšícího spisovatele Ladislava S. Zvláštní zmínku zaslouží vyhlášení ceny Radegast, které kromě velkohubě samochvalných řečí obsahuje tolik překroucení faktů, že se mi ještě teď dělá špatně, když na to vzpomenu. Takhle se prostě časopis jdoucí do celostátní distribuce dělat nedá! N. je přerostlý (a špatný) fanzin, nic víc.

       Zdržím se ještě krátce u povídek, třebaže tu vstupuji na nejnejistější půdu subjektivních názorů. Někdo (Jaroslav Gottfried) je možná má za dobré; já tedy ne. Z dobře informovaných zdrojů vím, že českou část prvních dvou N. tvořily práce odmítnuté Ikarií, a je to poznat. Při vší úctě k L. Freiové: dlouho jsem nečetl něco tak umluveně didaktického, jako její povídka (nebo tak ta, jíž přeložila z italštiny pro č. 4/95, když už jsme u toho). Dvě povídky z č. 1/94 jsem už půl roku znal ze Základny 4. Jenže tam je autoři poskytli zdarma, tak se s pomocí N., shánějící něco do začátků, chopili příležitosti něco z nich získat. Doufám, že jim to stálo za to... Ani se nebudu zmiňovat o pseudonymních neumělých napodobeninách Conana. Z dosavadní produkce N. mě opravdu zaujal jedině Lem, Disch a Lafferty, ale k tomu, abych si N. předplatil, to zdaleka nestačí.

       Pochopitelně je ovšem možné, že redakce N. ví zcela přesně, co dělá, postupuje podle plánu a daří se jí, neboť právě N. je tím, co široká populace chce a nad čím slintá blahem. V takovém případě jí úspěch přeji, stejně jako bych ho přál komukoli jinému. Nicméně pomáhat jí k němu nebudu: nevím, proč bych měl mít cokoli společného s časopisem, jehož úroveň mě uráží.