Interkom: Vilma vede!

Poprvé v životě se mi dostal do ruky výtisk Interkomu a bylo to príma počtení. Měla jsem ho pouze krátce zapůjčený, bylo to číslo 1-2/95, je v něm povídka Persefonin dar./ V IK 3-4 je o ní polemika. Připojuji se ke kladným hodnocením, jen mi vadí, když se páchá násilí na dětech, kdyby se však příběh udál ve skutečnosti, je docela možné, že by se odehrál přesně tak - celý svět byl a je plný násilněných a týraných dětí./ Doufám, ale to už není cílem mého psaní zde, že si obstarám toto užitečné periodikum /nebo občasníkum?/-/Už se stalo!/. Přemýšlím nad Vilmou. Šťastná to žena, ví o ní celý český a slovenský fandom. Plivou na ni a vynášejí ji do nebe, ale hlavně o ní mluví. Závidím jí! Proč tohle všechno píšu? Je to psaní na obranu Vilmy Kadlečkové, která byla tak parádně, tak rozkošně, tak chutně jedovatě sepsutá právě v tom čísle Interkomu, o němž byla řeč v úvodu. Z jejích děl vlastním román Na pomezí Eternaalu, zakoupený na základě toho, že na titulní straně je poznámka, že jde o vítězné dílo ze soutěže O cenu Karla Čapka a četla jsem také věci, které vyšly v Ikarii, posledním titulem byl myslím Náhrdelník z argenitu. Víte, Vilmo, Vaše díla jsou - ovšem podle mého soudu, předesílám, směsicí sci-fi, Harlekýna, vyprávěnek, jaké jsme tvořili na základní škole - to vše předneseno dobrým jazykem. Takže, chtěla jsem Vás s gustem zprvu taky kritizovat, pitvat a plivat na Vás - což by znamenalo už jen opakovat druhé, když jsem dosud necítila potřebu to udělat, ale pak jsem si znovu otevřela Na pomezí Eternaalu, kterýžto jsem byla schopna přečíst ve svém životě pouze jednou, a zamyslela jsem se. Když jste psala tento román, bylo Vám asi osmnáct let, a dát dohromady tak rozsáhlý text v tomto věku, na jazykové úrovni, která je nesporná, je obdivuhodné! Co se týče příběhu samotného, není to, mírně řečeno, nic moc, podle mě ovšem. Zas to předesílám, jsou totiž lidi, kteří Vás obdivují, milují - už dostali i svoje jméno - kadlečkisti!. Chacha! Náhrdelník z argenitu je už novějšího data, ale přežvýkaný námět se v něm objevuje zas! Nemůžu o něm nějak podrobně hovořit, četla jsem ho zběžně, protože byl nad mé síly. Je sprosté takto kopat do obličejíku děťátka Vaší duše, každý autor potí svoje texty, jsou psány krví jeho srdce, znám to. Ale Vaše zápletky, proložené metrovými jmény - v tom jste tedy přeborník!, jsou zoufalé. /Zlatý drak, který může měnit svou podobu - zázračná myšlenková jednota se Sapkowským!/. Vidíte, začala jsem psát tento text o Vás a nakonec z něj vylézá dopis pro Vás. Ještě jedna věc - na ten strašně se do Vás navážející článeček, který jsem mimochodem četla s rozkoší, konečně to někdo řekl na rovinu, jste odpověděla takovým dopískem, jako že VY... a on, Váš kritik, to jsou dva rozdílné pojmy a světy. Ty Vaše věty o pomalu přicházející Smrti, kterou cítíte za svým ramenem! Probůh, Vilmo! Je Vám čtyřiadvacet! Vzpomínám si na hodnocení Na pomezí Eternaalu v Ikarii, jedno vyšlo v čísle 5/91 a druhé, spojené s hodnocením Jednou bude tma v čísle 6/92. Bylo to psáno tak vášnivě, tak horoucně, s upřímným zaujetím /jako kdyby za to autoři dostali řádně zaplaceno, ale neberte to jako urážku ani osočení, nemám na to ani zbla důkazu!/ že jsem se ptala, kde je chyba, jak to, že tomu rozumím jinak? Řídím se totiž hodně recenzemi v Ikarii, protože si nemohu dovolit kupovat mnoho knih, spíš právě naopak, a tak vybírám buď podle povídek, které v ní vycházejí /díky tomu mám celého Zaklínače!/, nebo podle recenzí. Ty jsou ale často velmi subjektivní, Stárnoucí slunce paní Cherryh, které mě okouzlilo, i když jsem doufala v jiné vyústění příběhu, bylo některými recenzenty bez milosti utopeno. Kdyby se mi náhodou nedostalo do ruky, nikdy bych si je - právě díky Ikarii, nekoupila. A tak si myslím, že posledním soudcem přece jen vždycky je a bude čtenář. Jste nesporně velmi schopná spisovatelka a jsem si téměř jista, že časem se z Vás vyklube i velmi dobrá spisovatelka. Opustila bych však už argenitové krystaly, Dianu a především ta metrová jména. Hrát si může být zábavné a možná na to i někdo naletí, ale pravé umění si myslím, není v tom, ale sestává v použití slov obyčejných, složených však takovým způsobem, že to vyrazí dech. Byl zde už jeden takový Pán slov, bohužel ale zemřel 3.března minulého roku a verše, které jiskřily po všechny časy, už nikdy nezazpívá... A slovníčky a mapky /v Eternaalu je ohyzdně počítačově vyvedená ošklivost, ale za to Vy asi nejste zodpovědná/, nad kterými se kteřísi rozplývali... byly dávno a dokonaleji použity v jiných! /tzn. lepších/ románech... Ne že Vám fandím, Bůh chraň!, zatím není proč, ale jsem upřímně přesvědčena, a není to póza, ani se Vám nevtírám!, že později bude proč. Na závěr. Nejsem nikým a ničím ve fandomu, nemusíte mě brát vážně, ještě jsem skoro nic nedokázala. Ale myslím si, že i člověk bez jména - které vy máte, a to velmi velkými písmeny vytesané, může sdělit svůj pohled na věc, která je součástí jeho života. Totiž na literaturu sci-fi a fantasy. Stará pravda nás učí, že důležité je, aby se o člověku mluvilo, i když třeba i negativně, hlavně, že se o něm ví! Ze zvědavosti a na základě Jména si hodně lidí Vaše Stavitele věží koupí, určitě. Já ne, mám na knihy tak malý rozpočet, že mi spousta věcí, a to těch, které by za to stály, uniká. To Vám však může být ukradeno, protože, na celé čáře - Vilma vede!