Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Pod lupou se v Ikarii ocitly všechny loni vydané významné české SF knihy, kromě jedné: Stavitelů věží od Vilmy Kadlečkové. Tato kniha navazuje na dříve vydané Meče Lorgan (Návrat, 1993) a částečně i na Na pomezí Eternaalu (Winston Smith 1990).

       Příběh sám je prostý: je to další popis neúspěšného kontaktu dvou civilizací, tentokrát technické a netechnické. Je ostatně zajímavé sledovat, jak se vyvíjí autorka, kterou formovala výlučně literatura vydávaná česky před rokem 89. Nebyla to špatná literatura, ale nebyla to americká SF. Vidíme, že stejně jako velcí autoři této „tolerované“ SF - jako Lem nebo Strugačtí - ani VK nemá ve svých knihách ústředního aktivního hrdinu. Podobně jako oni má pocit, že knihy jsou tu od toho, aby řešily nějaké obecnější problémy, že literatura neslouží k odpočinku, ale k sebezdokonalování. Je to způsob, jak překročit omezení své lidské existence, jak se setkat s lidmi a místy, která nikdy neuvidím a která ostatně ani neexistují; a také způsob, jak si usnadnit formulaci některých otázek, které nás sužují - a někdy také získat představu o tom, jak na ně autor odpovídá.

       Samozřejmě jsou lidé, kteří touží po zábavě a odpočinku, a těžko jim to mít za zlé. Takoví lidé nesáhnou po Schopenhauerovi a neměli by sahat ani po Stavitelích. Eddings jim úplně postačí.

       Tím jsme se dostali k jádru věci: Stavitelé nejsou zábavnou literaturou a tím se vymykají z žánru SF, tak jak ho obvykle vnímáme. Nejsou a nechtějí být triviální četbou a je hloupé a zbytečné psovi vytýkat, že není kočkou. Nakladatel se zřetelně snažil přesvědčit čtenáře o pravém opaku: lesklá barevná obálka, řeči o „nezvykle akčním“ románu na přebalu. To je ovšem jen klamavá reklama, která se ke knize vůbec nehodí.

       Když jsme si tedy ujasnili, čím kniha není, můžeme se zabývat tím, čím je a jak dostála svým záměrům. Je zřejmé, že publikovat „vážné“ knihy v hávu SF zavání alibismem. Je sice hezké, že se autorka snaží podsunout nějaké myšlenky žánru, který obvykle těmito zrovna nehýří, ale nedělá to proto, že by se s nimi jinde neuplatnila? Vždyť doba, kdy bylo třeba uchylovat se k jinotajům, už minula.

       Ano i ne. VK se dnes už jistě nebojí cenzury, ale té se snad nebál ani Karel Čapek a přesto své myšlenky vtělil právě do žánru SF (mimochodem: vsadím se s kýmkoliv o sebrané Čapkovy spisy, že ani jedna z jeho knih se nedostane mezi prvních pět „nejlepších českých SF všech dob“ v soutěži před časem vyhlášené v Ikarii - i to vypovídá něco o vkusu čtenářů). Problém je ovšem v tom, že Čapek pravděpodobně ani sám nevěděl, že SF existuje (stejně tak Tolkien nevěděl, že existuje nějaká fantasy) a jeho knihy byly čtenáři i kritikou přijímány jako mainstreamové romány. A v tom je právě tragédie VK: ti, které zláká barevná obálka, bude nudit, a ty, kterým by se líbil, barevná obálka odradí.

       Jak tedy autorka obstála? Stavitelé jsou součástí tzv. „argenitové série“, kam ostatně spadá většina knih VK. Tyto knihy se zabývají vývojem tzv. netechnických civilizací, tj. civilizací, které se věnovaly rozvíjení různých „parapsychologických“ schopností. V době, odpovídající zhruba naší době železné, se jejich vývoj zcela oddělil od vývoje technických civilizací (jako je třeba ta naše). Jako vedlejší produkt používání mentálních schopností zde vzniká argenit: látka, která tyto schopnosti zpřístupňuje takřka každému. Je to druh pozitivní zpětné vazby. Tím se ovšem argenitová civilizace dostává do situace, kde je možné takřka všechno. Není třeba pracovat, neboť jídlo je možné vyrobit z argenitu, stejně jako šaty, obydlí, milenky nebo milence, přátele i nepřátele. Právě tato situace je předmětem zájmu autorky.

       Jak se budou chovat lidé zbavení starostí o každodenní existenci? Jednak dojde k absolutnímu rozpadu rodiny. Člověk nepotřebuje děti, které se o něj budou ve stáří starat, na to si může stvořit argenitary. Děti také není třeba vychovávat - i na to si může stvořit argenitary. Důsledkem je jistá emocionální plochost nebo nedostatečnost fomalhiwanů, v románě zřetelně patrná. Dalším, zajímavějším důsledkem je Eraughoon (když nic jiného, tato dvě cizí slova - argenit a Eraughoon - je dobře si zapamatovat; těžko se dají opsat. O samoúčelnosti použité terminologie se ještě zmíníme) neboli filosofie Šipky. Ta dává odpověď na pradávnou lidskou otázku po smyslu života. Zatímco my, respektive technické civilizace, víceméně věříme v myšlenku pokroku, fomalhiwanům připadá absurdní. Jaký pokrok? Existuje snad něco, co nemůžeme mít? Snad jenom něco, co si nedokážeme představit. A to je právě kámen úrazu.

       Euraghoon učí, že celá naše existence je ničím než Velkou Hrou, hrou pro potěchu nějaké vyšší existencionální entity, entity, která se na Fomalhiwě nazývá Lorgan. A to - a jenom to - dodává lidské existenci smysl. Smyslem naší existence je malebnost. Každá hra musí mít dva hráče, bílého a černého. Někomu připadne jedna role, druhému zase opačná, ale to nemá nic společného se zlem nebo dobrem, tak jak ho chápeme my. Wasser má sice korunu Chaosu, ale není o nic lepší nebo horší než Arighan s korunou Pořádku, neboť není dobra ani zla, je jenom malebnost a nemalebnost. Nemalebnost zvaná přímočarost. Stoupenci přímočarosti v románu také vystupují, ale ani oni nejsou nositeli Zla, tak jak je chápeme my. Jsou prostě stoupenci jiné, nové životní filosofie, filosofie, která je na vzestupu, neboť posílená příchodem technických Igeřanů.

       Jediné zlo, které v románu vystupuje, se jmenuje Nedůslednost a jeho nositelkou je hlavní hrdinka románu, Diana Carent Millsová. I o ní se ještě zmíníme.

       Když přemýšlíme o Eraughoonu, musíme rozlišovat dvě věci: Eraughoon dali fomalhiwanům Lorgan. Není to tedy náboženství v našem slova smyslu, neboť fomalhiwané vědí a mohou se o tom kdykoliv přesvědčit, že Lorgan skutečně existují. Ale současně je Eraughoon filosofií, která jim pomáhá přežít a nezemřít nudou. Kdyby Lorgan nebylo, museli bychom si je vymyslet.

       Když si představujeme život na Fomalhiwě, jistě nás napadne určitá paralela se současnou situací naší civilizace. Dneska ani my už nemusíme pracovat a i když pak jistě nebudeme žít tak komfortně, jak nepracující fomalhiwan, stále si budeme žít podle měřítek našich předků více než slušně.

       A jak naše civilizace na tuto situaci reaguje? Všude kolem sebe vidíme, jak se stírá rozdíl mezi dobrem a zlem; vzniká postmodernismus, který popírá původnost a tím i ideu pokroku jako takovou, místo toho klade důraz na eklekticismus a opakování už užitých postupů, na odkazy na odkazy na odkazy do nějakých hypotetických původních děl.

       Čímž nechci říct, že Stavitelé propagují mravní relativismus; jako každá dobrá kniha nepropagují nic, nechávají čtenáře, aby si udělal vlastní názor. Ale ukazují v krystalicky čisté podobě, kam spějí některé proudy naší civilizace: svět jako divadlo. Tím, že fomalhiwané tyto zákonitosti dokázali pochopit a uchopit, získali před námi zejména mravní náskok. Oni jsou schopni rozlišit dobro a zlo od bílé a černé, my si to stále ještě pleteme.

       Kniha má samozřejmě mnohem více rozměrů a to, o čem jsme mluvili v ní vlastně není explicitně obsaženo. Je tam celá řada pozoruhodných motivů: Arighan na své strastiplné pouti od Lorgan k lidem; nedostatek vzorů na fomalhiwě: kdo z nás si dokáže představit nějaký předmět, který se bude používat ode dneška za sto let? Natož za deset tisíc let. A tak ani fomalhiwané si nedokáží představit nic složitějšího než dobře nabroušený meč a tento vzor opakují stále dokola. Což je úžasná myšlenka dokazující, že věda a technika rozvíjejí představivost, zatímco tolik estétů a umělců nám tvrdilo pravý opak.

       Je tam i humor, i když trochu zvláštní. Není snad hořkým vtipem to, že vůdkyně vzbouřenců proti Eraughoonu je vyslankaní Lorgan? Nebo to, že Fomalhiwu vydá do rukou Igeřanů právě hlavní hrdinka Diana, která před nimi prchá?

       Celé to má rozměr řecké tragédie, kde jsou hrdinové drcení neúprosným osudem, jenže tady se mu říká Astuaner. Arighan je znovu a znovu stavěn proti Wasserovi, i když je to vlastně jeho přítel, Diana znovu a znovu pracuje pro Igeřany, které nenávidí.

       A to celé je velmi úsporně podáno na pouhých 450 stranách.

       Závěrem se musíme ještě zmínit o jazyku díla, neboť právě jazyk je to, co dělá ze zručného fabulátora spisovatele. Věty táhnoucí se přes celé odstavce, plné zámlk a středníků - a k tomu se přidávají slova jako zéwangam~drašlách~ar~saljah nebo Ergwia~tar~ríne~ghawát~jánam. Je používání fomalhiwských slov samoúčelné? Někdy. Některá slova - argia~lu, menelhawe~rinó nebo argenitar - se jen těžko dají opsat a používají se tak často, že je čtenář postupně přestane vnímat jako slova cizí. Ostatní slouží jen k tomu, aby knize dodávaly patřičnou atmosféru, ovšem občas jsou užívány až příliš často a čtenáře, zejména neznalého předchozích knih argenitové série, mohou rušit. Vančura řekl, že čtenář má poznat svého spisovatele jako piják svoji kořalku. O VK to platí beze zbytku. Někomu může připadat její jazyk zbytečně vykonstruovaný a pomalý. Ale opakuji: nejedná se o akční, dobrodružnou knihu. Je to román. Román comme il faut.