Logo rubriky
8/1995
  Úvahy, eseje (další) (128)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Na oběžné dráze Planety smrti

Ač to není mým zvykem, 7. června večer jsem se díval na televizní seriál „Báječná léta“. Trápení, které jeho hrdinu, malého Kevina, tentokráte postihlo, bylo literární. V rámci výuky kreativního psaní celé jeho třídě učitelka nařídila, ať napíší nekrolog. Pro dětského hrdinu amerického seriálu to byla pohroma a já v tu chvíli netušil, že i mne čeká zápas se stejným tématem.
       Leč vzápětí zazvonil telefon a Kája Soukup mi sdělil, že Jindra Smékal po marné operaci zemřel. A já si připadám stejně bezmocný jako malý Kevin a potýkám se s tímto tématem stejně těžce jako on.
       Už si nevzpomínám, kdy jsem se s Jindrou osobně seznámil. Napřed to bylo jenom jméno, zakladatel brněnského SF klubu AF 167, vzniklém při Výzkumném ústavu vlnařském, kde Jindra pracoval, poté již fyzicky známá podoba organizátora soutěže Antigé, jehož vyčouhlá postava v nedbale plandavém saku a vždy s přátelským úsměvem v hubeném obličeji nemohla chybět na žádném Draconu, a posléze štědrý zdroj, jenž nikdy nezklamal, když jsem se chtěl něco dovědět o novinkách anglosaské scifi, mít přehled, co píše „svět“.
       Hlavně jeho zásluhou se z fanzinu, nesoucího stejný název jako klub, stal jeden z nejkvalitnějších českých fanzinů vůbec, jehož pečeť, předanou štafetou profesionálního magazínu AF 167, nese dodnes Základna, literární revue Workshopu, neboť ti nejlepší, které Jindra přitáhl k práci na fanzinu, se dnes na vydávání revue podílejí.
       Jak vím z vlastního Jindrova vyprávění, soustavně se věnovat SF začal v Anglii, kde byl jako textilní inženýr na stáži. A proto jako ten, který je schopen číst originály, převážně tíhl k té nejpravověrnější scifi, k té anglosaské, a měl přes ni záviděníhodný přehled. Až legendární se stala jeho obliba Asimova, a tak se není co divit, že právě pod titulem Základna začal překládat Nadaci a první díl vydal ještě před rokem 1989 jako „interní“ tiskovinu klubu AF 167.
       S Karlem Blažkem pak pro nakladatelství Svoboda přeložil Herbertovu Dunu a tento překlad bude ještě dlouho pokládán za jeden z nejlepších převodů SF textu z angličtiny do češtiny.
       V sobotu ráno 18. listopadu 1989 jsem seděl v jeho autě a uháněli jsme spolu do Prahy, na Minicon, a Jindra ještě netušil, že on bude patřit k těm, jejichž život se na základě toho, co se stalo předchozího večera na Národní třídě, radikálně změní. Byl totiž z těch nepokojných duchů, kteří se musejí vybíjet v co největším počtu různorodých aktivit a listopad 89 mu to konečně umožnil.
       Nevím ani, na činnostech kolika různých textilních poradenských a výrobních firem se Jindra podílel, ale vím, že skutečné potěšení měl jen ze svého vydavatelství, nazvaného, jak jinak, AF 167. Ihned také zprofesionalizoval klubový fanzin a není jeho vinou, že vzniklý čtvrtletník, vyznačující se nebývale vysokou grafickou úrovní, záhy zanikl.
       Důležitější pro něho bylo, že konečně ve svém nakladatelství mohl vydávat knihy svých oblíbených autorů. Tedy zbožňovaného Asimova a neméně milovaného Harryho Harrisona s jeho Planetami smrti. Přitom si počínal velice velkoryse, knížky vydávám pro svoje potěšení, říkával, a ne abych na nich vydělal. A stejný přístup zaujal i ke mně osobně, ač do věhlasu předchozích mi zatraceně hodně chybí, když jeho nakladatelství v roce 1991 vydalo Bradburyho stín a o rok později mou další knížku, Ramax. Ty se o nic nestarej a piš, říkával mi Jindra, a já už nemám žádnou možnost, jak mu ta slova povzbuzení splatit.
       Je totiž mimo můj dosah, mimo Zemi, a jako jeho oblíbený hrdina Jason dinAlt, přešel i Jindra na oběžnou dráhu kolem Planety smrti....
F. N.
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK