Interkom: PŘICHÁZÍ BRAINDEAD

„Něco hrozného se chystá vstoupit do našeho světa a ten dům jsou zjevně dveře,“ říká v šedesáté deváté minutě Ghostbusterů doktor Spengler a divák cítí, že tentokrát nepůjde o řadového slimera - Gozer přichází a svět už nikdy nebude jako býval. Tenhle citát by se hodil i na 14. duben 1995 - s tím, že zmiňovaným domem se stala Hybnerova Laterna Grotesca (bývalé studio GAG) a to, co vstoupilo do našeho světa, byl film Braindead. Nejradikálnější splatterpunková komedie, jaká kdy byla natočena (nevystříhaná novozélandská verze), tu měla slavnostní premiéru u příležitosti uvedení do videodistribuce a rozdrtila představy přítomných o tom, co je to černý humor a jak daleko se dá v krvavých efektech zajít ne v prach, ale přímo v písek do knoxvillských náramkových přesýpacích hodin. Vás, kteří jste tuto akci propásli, bych chtěl upozornit - podobně jako Vincent Glotrh zvěstuje příchod Gozera Ničitele - na videokazetu, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. (A také na to, že promítání Braindeadu, pořádané Marekem Dobešem a sdružením Rigor Mortis, rozhodně nebylo promítáním posledním. V přípravě je operace pod pracovním názvem „Nejhorší SF filmy“.)

Autorem Braindeadu je letos čtyřiatřicetiletý Novozélanďan Peter Jackson, režisér, který - podobně jako John Woo v Hongkongu, Shinya Tsukamoto v Japonsku nebo Robert Rodriguez v Mexiku - nesvazován finančními kalkuly hollywoodské továrny ani intelektuálním smrádkem evropské líhně, vyrostl ve zcela suverénního a svébytného tvůrce, fascinujícího diváky svou originalitou a invencí (o řemeslné zručnosti ani nemluvím, ta je podmínkou). Co od něj můžeme očekávat, naznačili už jeho předchozí filmy. V Jacksonově debutu Bad Taste (objeví se u nás co nevidět), amatérském snímku, který natáčel se svými kamarády čtyři roky, bojuje skupina tvrdých vládních agentů v malé novozélandské vesnici s kanibalskými mimozemšťany v modrých košilích, majících v úmyslu udělat ze Země jeden velký stánek fast foodu s menu složeným z lidských orgánů. V průběhu zvrhle naivního děje s amatérskými hereckými výkony je divák konfrontován s nečekaným pojetím humoru, spočívajícím v talentu přímočaře vyhmátnout to nejnechutnější: agentovi Derekovi (hraje ho sám Jackson) vypadává z prasklé lebky mozek tak dlouho, až si do něj šlápne, jeden z ostrých hochů likviduje alieny utržením hlavy i s kusem mrskající se páteře a následným rozšlápnutím („Jako za mlada,“ komentují to spolubojovníci), agent, vmísící se mezi emzáky, je nucen účastnit se obřadu, při kterém jeden z nich nablije skleněnou mísu plnou zelených zvratků a ostatní z ní rituálně upíjejí - čemuž se v rámci utajení nevyhne ani agent - a samozřejmě vrcholnou scénu, kdy Derek skočí na šéfemzáka s nahozenou matorovou pilou, prořeže se celým tělem a vysouká se olepený krví z mimozemského rozkroku se slovy „Právě jsem se podruhé narodil.“ Jacksonovým druhým filmem se stala brutální loutková parafráze slavných Muppets Jima Hensona a Franka Oze nazvaná Meet the Feebles. Vyžilá zvířata reprezentující všechny možné druhy lidských nectností se potácejí kolem varietní show Meet the Feebles a nechávají vyniknout kontrastu mezi loutkami a Jacksonovými bravurně nechutnými nápady. Například v jedné z linií chytne králík (hvězda Meet the Feebles) při gruppen sexu jistou nejmenovanou smrtelnou pohlavní chorobu, což záhy odhalí bulvární tisk reprezentovaný neodbytnou masařkou, která v záchodové míse (vyzbrojena stříbrnou lžičkou) hoduje na králíkových hovnech, další z postav je žabí vrhač nožů s vietnamským traumatem závislý na drogách s natolik roztřesenými absťáky, že na každé vystoupení potřebuje novou asistentku, staneme se svědky natáčení pornofilmu s fetišistou a krávou („Denis to dělá Daisy“, pro intelektuály pod názvem „Anální dobrodružství“) a showman králík při monumentálním vstupu na jeviště místo své písně obšťastní diváky silným proudem zelených zvratků (těším se, až nějaký intelektuál napíše esej o významu zelené barvy blitek v díle Petera Jacksona). Tři roky po Meet the Feebles vyrukoval Jackosn s Braindeadem, novým mezníkem v dějinách komična vhozeným do krvavé díže splatterového masového mlýna, kterým si razantně uzurpoval titul nejkrvavějšího režiséra. S pomocí štědrého rozpočtu a jednoduchých, ale brilantně zvládnutých triků Jackson zboural všechna pomyslná tabu hororu i černé komedie a dokázal, co dovede. Vnitřnosti vyhřezávají tím nejlegračnějším způsobem a krev stříká v rytmu slapstickových gagů, kropíc smějící se obličeje zvracejících diváků. Apropó krev v Braindeadu - možná bych vám o ní měl něco říct: je jí tam hodně. Samozřejmě, barva už ve filmech (naštěstí) dávno není zapovězeným hostem, zakřiknutě se plazícím od koutku padouchových úst po finální přestřelce - v béčkových i trashových kruzích se používá jako prostředek komického efektu zcela běžně, vzpomeňme třeba Jima Wynorskiho a jeho v přímém záběru se rozprsknuvší hlavu modelky Playboye (Obchoďák smrti) nebo tvůrce korundového Tyranosaura Jr., kteří nechají trikově dýchavičného dinosaura brutálně vybílit teenagerskou párty a pak prostřednictvím dvou policistů vtipně komentují rozházené krvavé ostatky.

Barva proniká i do mainstreamu, ať už přímo nebo nepřímo, ale o to více působivěji jako je tomu (například) u Quentina Tarantina a pana Světlého, jenž pro svou potěchu uřízne břitvou policajtovi ucho za zvuků písně Stuck in the Middle with You. V hororovém žánru se cestou tvrdých krvavých triků vydalo italské gore přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a podařilo se mu tento styl dotáhnout do jisté kulatosti. Supernaturalistické, syrově podané efekty podmalované monotónním syntetyzátorovým motivem najdeme v kanibalských cestopisech Sergia Martina, kde se utínají kamenými sekerkami penisy a oběti jsou lidožrouty rozebírány na krvavé součástky, nebo v zombiáckých filmech Lucia Fulciho, ve kterých se dívce, která upře pohled na oběšeného pátera Thomase, u úst objeví krvavá pěna, pak začne zvracet vlastní vnitřnosti, roztrhne svému partnerovi lebku a zaboří prsty do růžovošedé masy mozku, kde se ocelový hrot vrtáku hladově zakusuje do os parietale, kde velcí chlupatí pavouci lezou do úst rozevřených bezmocným chroptěním a trhají zduřelý jazyk na kusy a nebo ve slavném Man-Eaterovi Joea D'Amata, v němž je titulní postavě krumpáčem roztrhnuto břicho a ona začne jíst vlastní střeva. Není náhodou, že v těchto nízkobudgetových, kvazinásilných a dalo by se říci specializovaných filmech se casting částečně kryje s repertoárem italských pornoherců (tuto informaci mám od Jirky Pavlovského, který je všechny zná). Na gore navazuje modernější a umělecky čistší splatterpunk (např. Hellraiser Cliva Barkera), přímo italskými horory je inspirována slavná Evil Dead I a II Sama Raimiho. Na stejné bázi drastického humoru jako dvojka Evil Deadu operuje právě i Jacksonův Braindead - i když prostředky nesrovnatelně drsnějšími ze strany jedné a naopak přiznaně komediálními ze strany druhé. Italské stopy ovšem v Braindeadu nenajdeme - sám Jackson uvádí, že vycházel spíše z humoru skupiny Monty Python a bratří Marxů. To vysvětluje rozdíl mezi temnými vizemi seriózního splatterpunku (současný popcornový horor do toho nezahrnuju) a rozjásanou hyperbrutalitou Braindeadu (kumulovanou obrazovou doslovností kolorovaných freudistických motivů), která ze všeho nejvíc připomíná rozsvícený vánoční stromek pro fana filmového hororu. Pro každého takového člověka je Braindead stejný zážitek jako pro přiznivce akčního filmu, který poprvé uvidí nějaký film od Johna Woo nebo pro milovníka absurdního humoru, jenž se poprvé setkal s Monty Python. Scény se světově proslulým SF fanem Forrestem J. Ackermanem a rozšlápnutou opičí hlavou, s knězem trhajícím končetiny, s dítětem v mixéru, se zombiemi souložícími přes vidle, se zahradním trpaslíkem a hlavně se SEKAČKOU NA TRÁVU („Party is over!“) se vám zavrtají do mozku a zůstanou s vámi až do smrti. Braindead je zkrátka tady. „Podtvorové, tady je Velký Gozer, Gozer Ničitel, Volgvus Zildrohar. Cestovatel přišel! Vyberte si a zhyňte!“